V květnu prohlásil, že i ateisté, kteří činí dobro, mohou skončit v nebi, v srpnu vyzval k větší toleranci vůči gayům, posléze se ostře postavil proti pokračující válce v Sýrii a nyní tvrdí, že středobodem naší civilizace nesmějí být peníze. Člověk nemusí být katolík, jezuita nebo věřící obecně, aby si nového papeže Františka začal všímat. Zatím naposledy palcové titulky vyvolal papež předminulý čtvrtek, když při homilii na Sardinii v souvislosti s globální ekonomickou krizí prohlásil, že „nedostatek práce vede k pocitu ztráty vlastní důstojnosti“.
„Kde není práce, tam chybí důstojnost,“ cituje papeže Radio Vaticana. (…) „Je to důsledek světové volby, ekonomického systému, který vede k této tragédii. Je to ekonomický systém, jehož středem je modla, která nese jméno ‚peníze‘.“
Bůh však chtěl, aby středem světa nebyla modla, nýbrž člověk, muž a žena, kteří budou svojí prací spravovat a budovat svět, pokračoval papež: „Nyní je však v tomto systému bez etiky středem modla a svět se stal modloslužbou tohoto bůžka-peněz. Poroučejí peníze! Poroučí všechno to, co slouží tomuto idolu. A k čemu dochází? Na obranu této modly se všichni shlukují do středu a ti, co jsou na okraji, padají. Odpadávají staří, protože pro ně není místo. Někdy se mluví dokonce o praktikování ‚skryté eutanazie‘… Odpadávají však také mladí, kteří nenacházejí práci a důstojnost…
Na obranu tohoto idolatrického ekonomického systému se zavádí ‚skartační kultura‘. Jsou odsouváni staří i mladí. A my musíme této skartační kultuře říci svoje Ne. Musíme říci: Chceme spravedlivý systém, který všem umožní jít vpřed. Musíme říci: Nechceme tento globalizovaný ekonomický systém, který nám tolik škodí. Středem musí být muž a žena, jak to chce Bůh, a nikoli peníze.“
Hned nato se František pustil do „vlastních řad“, a to v místy „revolučním“ rozhovoru, který poskytl 16 jezuitským časopisům z celého světa. Církev by se měla stát „polním špitátelm po bitvě“ a „pochybnosti k víře patří“, prohlásil kupříkladu papež, ale církev se místo toho „občas sama upíná k malým věcem, uzavírá se na malých myšlenkách“.
A co považuje za onu „malost“? „Zpovědnice by neměla být mučírnou, ale místem, kde nás milost Páně motivuje být lepšími“. Církev podle něj „nemůže trvat jen na otázkách spojených s potraty, sňatky homosexuálů a používání antikoncepce. To není možné. Když o těchto věcech mluvíme, musíme tak činit v kontextu. Učení církve je v tomto směru jasné a já jsem synem církve. Není ale nutné o těchto věcech mluvit neustále.“
Podle papeže totiž v církvi převažuje doktrína o uzavření se ve svém vlastním světě: „Vzpomeňme na doby, kdy bylo obecně přijímáno otroctví nebo se bez jakýchkoli problémů vykonával trest smrti,“ připomněl a konstatoval, že církev „zažívala skvělá údobí“, ale prošla si „také časy, kdy její schopnost myslet upadala“. Smysl je zřejmý: církev zkrátka dělá chyby. Před čtyřmi staletími se pletla ohledně vesmíru, před 150 lety se pletla ohledně otrokářství. Vnucuje se otázka: když nyní věda přináší stále nová fakta – například o sexuální orientaci – bude církev měnit svůj názor znovu?
Zatím těžko říci, drobné změny ale osoba nového papeže přece jen už přináší. Katolická církev měla vždy svou vnitřní hierarchii a bude ji mít nejspíš „navěky“, František se ale od svých předchůdců liší podle všeho tím, že jí nepřikládá až takový význam. Ten lze asi nejlépe pochopit na jeho výzvě ke kněžím, aby byli „více pastýři a méně byrokraty“.
Také slova o „modle peněz“ mohou – obzvláště v České republice po miliardových „církevních restitucích“ – znít až převratně. Dá se z nich ale například usuzovat, že kardinálové nevěděli, koho volí a do čela Vatikánu a více než miliardy katolických věřících po celém světě dosadili kovaného představitele latinskoamerické církve osvobození?
Zcela určitě nikoli. Při vší neotřelosti a obratném jednání s mainstreamovými médii totiž František nijak nezpochybňuje centralitu víry a meze má i jeho liberálnost. „Mluví s posvátnou úctou o roli žen v církvi, ale zároveň říká, že není nakloněn ‚ženskému machismu‘, čímž chce podle všeho odmítnout možnost, že by ženy přejímaly role mužů, nejspíš včetně té jeho,“ shrnuje americký magazín The New Yorker.
A německý teolog David Berger v rozhovoru pro Der Spiegel zpochybnil význam i smířlivých papežových prohlášení na adresu gayů: „Neřekl nic revolučního. Konstatování, že gayové nemají být diskriminováni, je už i v katechismu. Když ale jedním dechem dodává, že by gayové neměli dávat svou orientaci na odiv, řadí se po bok ruského prezidenta Vladimira Putina, který podpořil zákony proti homosexuální propagandě.“
Portál Religion News Service, který působí při Novinářské škole univerzity v Missouri, dosavadní papežova vystoupení hodnotí nálepkou „liberální“. Prý mu zatím rozhodně nehrozí osud mnohých jeho předchůdců, kteří se izolovali a ztratili kontakt s životem obyčejných lidí, přičemž takřka na každém kroku a v každém proslovu dává jasně najevo, že není žádný poustevník. Rovněž v sobě nezapře jezuitu, jehož ignáciovská spiritualita je otevřená světu, „nachází Boha ve všech věcech“, byť sám František tomu raději říká jen „soudnost“.
Aktivně rovněž konzultuje se svými biskupy, které navíc vyzývá, aby se pro změnu radili se svými lidmi a „trpělivě podporovali pohyb Boha mezi lidmi“, z čehož RNS usuzuje, že přinejmenším pro Františkovo období „Vatikán končí s autoritářstvím“. Náboženství a obzvláště to katolické je obecně spojováno s jasnými a doktrinářskými pravidly, která bez jakýchkoli pochyb určují, kdo je „in“ a kdo nikoli, kdo má pravdu a kdo ji nemá. Současný papež má jiný názor. „Františkovi je lépe v šedé zóně,“ konstatoval americký jezuitský časopis America a připomněl, že vystrašení „disciplináři“ uvnitř církve, kteří touží po „přehnané doktrinářské jistotě“, podle papeže postrádají samo poselství křesťanské víry. Jeho cílem je mít z církve „velkou a třeba i trochu nepořádnou rodinu“ namísto „malé kaple, která pojme jen nepočetnou skupinu vybraných lidí. Nesmíme dopustit, aby se náruč světové církve proměnila v hnízdo chránící naši průměrnost,“ soudí America.
Podle RNS papež přitom všem jako by navazoval na oslavovaného i proklínaného anglického kardinála Johna Henryho Newmana, který v 19. století otevřeně poukazoval na to, jak se církevní doktríny v průběhu času mění. „Žít znamená měnit se, a být dokonalým znamená měnit se často,“ tvrdil Newman. Odraz této myšlenky lze jasně vidět ve Františkově prohlášení o církevních pravidlech a zásadách, které „byly kdysi účinné, ale nyní ztratily smysl nebo hodnotu. Vnímat církevní učení jako monolit, který je třeba bránit bez jakýchkoli pochyb nebo snahy o pochopení, je špatně.“
Není samozřejmě jisté, jak dlouho budou novému papeži takové změny katolické církve trvat, nebo kam až s nimi bude ochoten zajít. Podle nadšených titulků ve světových médiích se ale přinejmenším zdá, že je k nim odhodlán – pokud samozřejmě „virtuální František“ z titulních stránek novin doprovázený titulky o „obhajobě gayů“ není mnohem silnější než ten reálný. Na druhou stranu ale není zřejmé, co jiného by papeži vlastně mělo zbývat. Vždyť katolické církvi se v uplynulých dekádách podařilo stát se petrifikovaným symbolem uzurprace víry, mamonářství, politikaření a sexuálních nebo finančních skandálů. A to do takové míry, že nynější Františkovy proklamace, které ve skutečnosti nejsou ničím jiným než snahou o „soudnost“, vyznívají až revolučně.
Prosadit změny v katolickém kolosu ovšem nijak snadné nebude, tím spíš, že první reakce „zevnitř“ církve nejsou jen pozitivní. Nejvíce rozhořčených hlasů zaznívá z Afriky, která je v posledních dekádách kontinentem s nejrychleji rostoucím počtem nových katolíků. A právě ti ve své většině až zaslepeně bazírují na autoritě bible, přinejmenším v pasážích týkajících se sexu mezi lidmi stejného pohlaví. „Jeho slova jsou od Ďábla a donutí lidi z katolické církve odejít,“ prohlásila v reakci na Františkovo poslední interview jedna věřící z konžské Kinshasy. „Je hlavou církve, ale jeho slova odporují katolické doktríně. Není to poselství, které mohu přijmout. Homosexualita je smrtelný hřích.“
Věřící v Abidjanu v Pobřeží slonoviny v anketě Reuter‘s prohlásil: „Pokud neodsoudíme homosexualitu, pak tím přijímáme homosexuální kněze. To nikdy neakceptuji. Nebudu poslouchat mši od homosexuálního kněze!“ A další, z ugandské Kampaly, dodal: „Papež by neměl obhajovat snahy udělat z homosexuality něco normálního. Jakmile o tom náš farář začne mluvit, okamžitě z církve vystoupím.“ Massimo Faggioli, teolog minnesotské univerzity sv. Tomáše, je naopak z papežova interview nadšen: „Je mnohem důležitější než encykliky,“ tvrdí. „Kolik lidí kdy četlo nějakou encykliku a kolik si jich přečte rozhovor? Ještě před půl rokem se konzervativci v církvi cítili naprosto nezranitelní. Nyní už jim je ale jasné, že se mění celý obraz.“
Právě na bigotnost v církvi papež nyní míří, přičemž se před protiútokem zevnitř chrání – nejen pečlivým budováním své popularity, ale i tím, že se vyhýbá doktrinálním změnám a při každé příležitosti dává najevo svou oddanost Panně Marii nebo varuje před „pokušeními Ďábla“. „Církev v Evropě nebo Severní Americe slouží dnes už nejvíc ze všeho jen establishmentu a její kontakty s obyčejnými lidmi stále slábnou,“ cituje agentura Reuter‘s vídeňského kněze Klause Eibla. „Nyní máme alespoň naději.“ Co z toho vyplývá pro ateisty či „zbytek světa“, se teprve ukáže.
3.10.2013 Literární noviny
Přidat komentář
UKÁZKA Z KNIHY (Milada Tylšarová , 18.7.2013) Odpovědět
Odpověď (knizniklub.cz , 20.7.2013) Odpovědět