Stallo

Román Stallo z pera švédského spisovatele Stefana Spjuta mě zaujal už v edičním plánu nakladatelství Host. Byla jsem na něj hodně zvědavá. Slibovala jsem si od něj zas něco trochu jiného, než „jen“ další thriller s osobitými detektivy a podivnou vraždou v nehostinném prostředí rozlehlého severu. Po přečtení více než 500 stran musím říct, že to byl vskutku jedinečný zážitek!

V úvodní části se přeneseme do roku 1978. Žena s pětiletým chlapcem přijedou na prázdniny do chaty v lesích na severu Švédska. Zpočátku se neděje nic divného – žena vynáší z auta zavazadla, chlapec běží do lesa, vrátí se, uvaří si večeři, posnídají, jdou se koupat… ale ta atmosféra! Z každé stránky cítíte, že se k něčemu schyluje. Že se stane něco hodně zlého… Mrtvý netopýr, nebojácná liška, zajíc… Podle matky chlapce ukradl obr. Nikdo jí ale nevěří. Malý Magnus se nikdy nenajde…

Přesuneme se do roku 2004. A sledujeme dvě dějové linie.

Susso Myrénová: 26 let, její dědeček před lety náhodou vyfotil podivného tvora, který seděl na zádech medvěda a uháněl na něm přes močály. Susso založila webovou stránku a snaží se prokázat existenci trollů a jiných podivných bytostí. Opírá se o dědovu fotografii. Díky jejím webovkám ji nakontaktuje starší žena Edit, která u okna svého domu v lesích viděla skřítka – trolla. Susso u ní nastraží fotopast a trolla se jí podaří vyfotografovat. Pár dnů na to zmizí Editin čtyřletý vnuk.

Seved a další: žijí na odlehlém statku a celkem brzy je vám jasné, že ve stavení, kterému říkají bouda chovají (?) podivné bytosti, před kterými je třeba mít se na pozoru. Trochu později vám dojdou jednotlivé vztahy mezi lidmi zde žijícími. Kvůli zachování klidu v boudě potřebují dítě. Ony podivné bytosti totiž moc rády pozorují děti…

Během vyšetřování zmizení Editina vnuka, začne někdo usilovat o život Susso. Ta se s pomocí své matky a bývalého přítele rozjede Švédskem za lidmi, kteří se jí ozvali, že poznali trolla z její fotografie. A tak krůček po krůčku odkrývá zvláštní tajemství…

Co říci závěrem? Napínavý thriller s velmi sugestivní atmosférou, který vám nedá spát, dokud ho nedočtete. A možná ani potom ne…

Stallové jsou nebezpečný čarodějný pranárod. Obrovité hrůzné bytosti, které laponští šamani malovali na své bubny. Odpudivá tupá stvoření chtivá lidského masa.
Susso o nich psala na svých stránkách. O existenci těchto tvorů se zmiňovaly jen mýty, oficiální věda k nim však přistupovala s určitou skepsí.

Autorkou recenze je Lenka Mynaříková

Přidat komentář

Už úvod je kouzelný, už tady vám bude běhat mráz po zádech. Klouček si bezelstně hraje kolem chatky, bezstarostně vklouzne do lesa. Mohl by se ztratit, mohlo by to být strašné drama, ale na takové levné triky je autor příliš chytrý. Kdepak. Kluk se vrátí domů a říká mamince, viděl jsem zvířátko. Asi rys, odpovídá nepřítomně maminka, těch se tu pár potuluje. Ne, namítá synek, rys to nebyl. Tak pták? Pták taky ne, mělo to kožíšek…

A vy se bojíte. Nevíte čeho, ale bojíte se.

A hned nato vás poleká obyčejný zajíc. Bez toho, aby změnil své fyzické rysy, aby ukázal zuby, nebo na někoho nesmyslně zaútočil.

Tohle vám pak pan spisovatel Spjut dělá pořád. Jde proti vašemu očekávání, drží vás v šachu. Často samozřejmě i tím, že vám neřekne všechno, co ví. Takhle sledujete Ejvor a Seveda, ve venkovském stavení kdesi daleko od všech. Velmi rychle vám dojde, že u nich pobývá docela dost neobvyklých bytostí, trollů, skřetů, proměňujících se zvířat, ale ještě chvíli tápete, co tam vlastně dělají, nakolik jsou nebezpečné, a proč od nich ti dva jednoduše neutečou.

Jak shrnout tak obsažné dílo? Nejde to. Dočetla jsem před týdnem a pořád se mi vybavují některé útržky. Veverka, roztomilé, ale trochu zákeřné stvoření. Veverka schovaná u Torbjörna pod bundou, schoulená v dlani, nebo s roztaženými pacičkami zapřená do sněhu, když brání bezmocnou holku před smrtelnou hrozbou.

Nebo vidím Gudrun, jak si sedí v klidu doma u televize, když najednou se dovnitř vřítí její dcera a vypráví, že ji v parku někdo pronásledoval. Stalo se jí něco? Ne, ne, díkybohu, je v pořádku. Alespoň prozatím… A jak to Spjut napsal. Jak se Gudrun při té zprávě tvářila. „Ústa se jí rozpukla do vážné štěrbiny. Jako by jí praskl obličej.“

Jasně, bála se o své dítě. Měla k tomu velmi dobrý důvod. Její Susso, neklidná povaha, se zapletla do vážných věcí. Je na stopě něčemu velkému, drží v rukou možný důkaz o existenci trollů. Jenomže nikdo jí nevěří a některým lidem dokonce zjevně překáží, kazí jejich plány.

Matek, jimž se srdce svírá úzkostí, na těchto stránkách najdete víc, a vámi to nejspíš taky zamává. I kdyby nakrásně neexistovali trollové, stallové a skřítci, pochybná individua, která naloží vaše dítě do auta a odvezou je bůhvíkam, tak jako tak existují. Spjut nicméně nejede po senzacích, nesnaží se šokovat, poslat vás do kolen nějakými brutálními výjevy. Je prostě výborný psycholog, vleze vám pod kůži a zanechá sice silný dojem, ale úplně jinak.

Tento román je jednoduše ohromným čtenářským zážitkem, přesně ta kniha, kvůli které budete v práci nepřítomně koukat z okna, případně na hodinky, kdy už konečně budete moci jít domů, vrátit se do příběhu. Příběh je poutavý, neotřelý, čarokrásný, nicméně opravdu bych podtrhla, že je (především) skvěle napsaný. Nedovedu si představit, co může Spjut napsat dál. Aby se neopakoval. A taky mám obavy, že film, který prý už je v plánu, asi jen stěží přenese tu atmosféru plíživého strachu, a určitě nebude mít šanci vyvolat ve vás takové pocity, jaký ve vás během čtení vyvstane třeba jen díky obyčejnému popisu zasněžené ulice.

Tohle je prostě plný počet bodů. Všechna čest autorovi, že se mu něco takového povedlo, a nakladatelství Host, že tuto knihu objevili. A taky překladatelce. Kdoví, jak se švédsky řeknou sáňkoběžky…

Autorka recenze: Nataša
Převzato z databazeknih.cz

Přidat komentář