Pouto

Viděl jsem nejzajímavější záběry z dovolených a výprav: Eiffelovu věž, Sochu svobody uzavřené v obdélnících 10 krát 15 centimetrů se zubícími se turisty v popředí. Byly tam podivné výňatky ze životů neznámých lidí: žena pózující s krávou, skupina třiceti lidí hrdě třímajících něco, co vypadalo jako yorkshirský pudink dost velký, aby zaplnil fotbalové hřiště, série dvaceti záběrů muže v motýlím kostýmu, který vystrkoval na objektiv směšný obličej. Když si přišel pro fotky, dlouho se na mě díval, jako by říkal: opovaž se na něco zeptat.

Pak ho Daley začne brát na větší akce a v následujících několika desítek let tráví Dominic málem každý víkend na jiné svatbě. Nespočetněkrát si vyslechne manželský slib, prožije chvilku ticha, když se oddávající přítomných zeptá na důvody, proč by se manželství nemělo uzavřít, jsou-li nějaké, a pak také s postupujícím večerem sleduje uvolněné družičky, podnapilé příbuzenstvo, vytrvalé vrzání najatých kapel. Spousta věcí se během dekád mění, jen svatby kupodivu neztrácejí na oblibě.

Ačkoliv ten dobře známý rituál už pro něj možná zčásti ztratil smysl, když Dominic potká Lauren, o níž věří, že je to ta pravá, dlouho se nerozmýšlí. A pak přijde první dítě, radosti a překvapení. Byla menší, upatlanější a zmuchlanější, než jak jsem si představoval, že mimina vypadají.

Watsonovo Pouto je celkem košatým vyprávěním o osudech jedné londýnské rodiny. Vypravěč se soustřeďuje především na svou sestru Victorii, jež mu je od útlého dětství nejbližší. V upjatém maloměšťáckém prostředí poválečného Londýna působí Victoria poněkud nemístně – tradice jí nic neříkají, má vlastní pravidla, dělá, co se jí zlíbí. Svobodomyslnost ji opouští po svatbě – a tím ji Dominic na chvíli taky ztrácí...

Moc se mi nechce sumarizovat děj. Román je to klasicky vystavěný, čtenáři nebude chybět nic, na co je zvyklý, přes zápletku k rozuzlení a překvapivě melodramatickému konci. Všechno jak má být. Čistě subjektivně – já bych se asi bez toho všeho kupodivu úplně obešla; pro mě kouzlo této knihy prostě netkví v příběhu, ale v tom, jak je vyprávěn.

Watson umí moc hezky nahodit situace – přestože se dohromady nic neděje, nevzniká konflikt, lidé prostě jen tak někde jsou, strašně dobře se to čte. Třeba rodinný výlet autem na pláž do Southwoldu. Hra s poznávacími značkami. Rozhovory u stánku s hranolkami. K působivosti těchto jinak v podstatě banálních situací mu značně dopomáhají postavy, všechny včetně těch vedlejších jaksi dickensovsky roztomilé – placka, kterou okamžitě rozeznáte, a přesto má své odlišující rysy.

Nevím, jak to dělá. Mně to baví. Jen tak nějak doufám, že se jednou v nějakém dalším textu opravdu zbaví zápletky i jakýchkoli smutných stínů a bude prostě jen tak plácat. Stačí mi ty fotky, obrázky, jež spolu třeba ani navzájem nesouvisejí. Jako ze starého polaroidu. Jo, asi sentiment...

Autorka recenze: Lenka Křížová

Oblíbený anglický komik v této své knize znovu okouzluje skvělou kresbou postav. Stejně jako nelze jen tak zapomenout živelnou, rozpustilou, a přece v čemsi cudnou Pippu z předešlého díla, objevuje se v Poutě hned několik postav, které si prostě zamilujete. Jako Daley. Daley je můj absolutní favorit. 

„Tohle nemůže být ono. Takhle nemůže vypadat zbytek našeho života.“
„Bude to lepší,“ řekl Daley a cuchal mi vlasy. „Pak to bude zase horší.“ Zasmáli jsme se. „Pak lepší. To je život.“

Vypravěčem příběhu je Dominic. A vezme to hezky od začátku. Dětství v jedné obyčejné londýnské ulici. Normální rodina, starší brácha, ambiciózní, domýšlivý, k benjamínkovi rodiny celkem nevšímavý, a ještě starší sestřička, krásná Victoria, femme fatale celé mokré čtvrti, která ho naopak velmi ochotně vytáhne z šera dětského pokojíčku, pomůže mu s prvními krůčky. A vytvoří se pouto, silnější než jakékoli jiné.

Usmála se a pak se zatřásla, když se zvedl vítr a zarachotil dveřmi chatek. Instinktivně jsem ji uchopil a přitiskl k sobě. Byla cítit ginem a hranolky, broskvemi a cigaretami.

Taková je a svým způsobem taková i zůstane. Jen se na pár let ztratí někde cestou. Bezhlavě se zamiluje a vdá, za nechutně bohatého a chutně svalnatého hráče kriketu, jezdí s ním po celém světě, střídá klobouky a v ruce každý večer jiný drink. Jediné, co z ní v těch časech má Dominic, jsou občasné pohledy z různých koutů zeměkoule. „Pocit osamělosti mi sevřel srdce jako studená ruka.“

Nakonec však i on vyroste, i v jeho životě nastane nejedna změna. V první řadě si velmi rychle ujasní, že fotografování je to, čemu se opravdu chce věnovat. Dá se dohromady s jedním malým irským podnikatelem a spolu začnou jako tým jezdit na svatby, firemní akce, pohřby, cokoli je třeba zdokumentovat. Tím parťákem je právě Daley a dialogy mezi nimi dvěma podle mě patří k nejlepším částem celé knihy. A určitě taky nejsrandovnějším.

No a pak se samozřejmě objeví na scéně žena. Lauren. Zelené oči, divoká kočka. Dominic, o hodně mladší, stydlivý a úplně vykolejený, najednou ví, co chce.

Na výročí našeho prvního setkání jsem ji vzal letadlem do Paříže. Bydleli jsme v hotelu s křišťálovými lustry a smyčcovým kvartetem hrajícím, jak se aspoň zdálo, nepřetržitě v baru. Druhý večer jsme šli do restaurace na Seině. Nedůtklivý vrchní se před námi málem zlomil, když jsme vstoupili. Počasí bylo teplé a řeka se svými nízkými mosty se rafinovaně rozplývala do šera jako komorník vytrácející se z místnosti. Drželi jsme se přes stůl za ruce.

A tak by jí asi rád dal celé své srdce, jak se říká, jenomže tam už někdo bydlí, a je dost těžké ho vyhnat ven.

Víc k ději neřeknu, přestože tímto jsem se vlastně dostala možná ani ne do poloviny. Kniha jednoznačně stojí za přečtení. Já jsem to dala na dvě sousta. Nejde vůbec o to, že by to byl zas tak napínavý příběh. Spíš jsou vám tak sympatické ty postavy, že s nimi chcete být ještě o chvíli déle, a o další chvíli a o další a pak jsou čtyři ráno, tak to chodí.

Já bych to dokonce nejspíš úplně brala i bez té hlavní zápletky. I bez celého toho vyústění na konci, kdy se dovídáme, proč to vlastně Dominic vypráví a komu je to určené. Na druhé straně, tímto to Watson v duchu staré vypravěčské tradice hezky zarámoval a uhladil a formálně se tomu nic vyčítat nedá.

Čtyři hvězdičky dávám ve víře, že nás Watson brzy potěší něčím dalším a že to bude ještě lepší. Protože schopen toho je. See you later, Mr Watson.

Autorka recenze: Nataša Bolkonská
přebráno z databazeknih.cz

"Toto byla svatba: v pozadí hlavní akce krátké sblížení stovky životů, o nichž se dal napsat libovolný počet příběhů."

Dominik je nejmladší ze tří dětí a vyrůstá v rodině, kde není zvykem vyjadřovat své city a pocity či jinak otevřeně projevovat emoce; při večeři se mluví pouze o běžných každodenních záležitostech nebo se mlčí, ačkoli je spousta věcí, které by zřejmě měly být vyřčeny dříve, než by mohlo být pozdě.

Dominikův starší bratr Max sdílí se svým otcem zálibu ve fotbale, ale Dominik sport rád nemá, a proto má pocit, jako by byl odsouván na vedlejší kolej. Snaží se svému bratrovi všemožně zalíbit, později však pochopí, že u něj nemá šanci, a i když ho to mrzí, nakonec se s tím smíří.

Jeho jedinou spřízněnou duší je Victoria, nejstarší ze sourozenců, se zálibou v lidských neřestech - alkoholu a cigaretách - a slabostí pro dobré jídlo, především pak kvalitní sýr, s krátkými tmavými vlasy, vyčuhujícími zpod kremp nejrůznějších klobouků.

Je to právě Victoria, která v mnohém ovlivní jeho život a neúmyslně ho přivede ke kariéře fotografa. Dominik k sestře cítí velmi silné pouto, které jakoby sílilo s každým dalším okamžikem, kdy jsou spolu i bez sebe...

"Začínal jsem chápat, že skutečná cena není hanba, ale osamělost."

Tuhle knihu jsem si vybrala hlavně proto, že jsem kdysi před lety četla jednu povídku s podobným námětem na amatérském literárním serveru*, která, ač byla mnohem kratší a rozhodně o poznání méně propracovaná, se mi líbila a dodnes si na ni občas vzpomenu. S tématem sourozenecké, a tedy zakázané, lásky jsem se tudíž setkala podruhé. Ovšem tyto příběhy jsou natolik odlišné, že je nelze srovnávat ani v nejmenším. Přesto na mě oba působí velmi silně onou bezvýchodnou a nezáviděníhodnou situací, v níž se hlavní hrdinové s takovými city ocitají.

Tato kniha si mě hned od začátku omotala kolem prstu a já se od ní mohla jen stěží odtrhnout. Autor Dominikovi vdechl živou duši a skutečné vlastnosti a já ho měla s každou další přečtenou stranou stále raději a raději. Snad to bylo i proto, že příběh vyprávěl Dominik sám a to od úplného začátku, kdy byl ještě malý kluk a jeho láska k Victorii v počátcích, až do samého konce, který sice nebyl takový, jaký bych si pro něj přála, ale to nic nemění na jeho dokonalosti, k níž ho autor dovedl. Ty nejlepší knihy jsou ty, na kterých není, co byste změnili. A tahle kniha k takovým patří. Nenajdete na ní jedinou chybu. Vzhledem k Eragonovi a jiným knihám, které jsem si v průběhu let oblíbila, pravděpodobně nebude úplně adekvátní, když řeknu, že je to ta nejkrásnější kniha, jakou jsem kdy četla, ale zrovna teď, bezprostředně po dočtení, takový pocit mám, a tak si to tvrdit dovolím. Po celou dobu čtení jsem totiž měla pocit, jako bych v rukou držela knihu od druhého Johna Irvinga, ale takové přirovnání by vlastně bylo špatné, protože dílo Marka Watsona je naprosto jedinečné a neoddiskutovatelně originální, k tomu Irvingovu by se však dalo přirovnat svojí kvalitou. Je to kniha, která mě opravdu překvapila a to nejen jednou, a ačkoli jsem tušila, že bude vážně dobrá ještě předtím, než se mi dostala do rukou, nikdy bych nečekala, že mě tak uchvátí. Četla jsem ji jedním dechem a občas jsem málem měla zástavu srdce ze šoků, které si na mě autor připravil.

Je to příběh o skutečném životě s problémy, starostmi i radostmi, narozením i úmrtím, touhou, vášní, hříchy a tajemstvími, přáními a plány, které se mohou i nemusí vyplnit. Je to příběh neuvěřitelně dojemný a pravdivý, plný báječných postřehů ze světa kolem nás a dokonale vystiženými charaktery lidí, z nichž některé milujete a jiné nenávidíte; je vtipný a nakažlivě veselý, ale donutí vás i plakat, absolutně nic mu nechybí a je prostě nádherný.

Autorův styl psaní je mimořádně chytlavý, poetický a přitom decentní, a plný úžasných přirovnání, díky nimž přesně víte, co měl autor na mysli, a při kterých se musíte usmát a znovu ho obdivovat pro to, co napsal. Celá kniha je dokonale vystavěna a vy se ani na chvilku nenudíte, každá věta má svůj význam a žádný odstavec tam není navíc. Všechno souvisí se vším a dohromady tvoří ten nejdokonalejší celek. Překrásná kniha. Skutečně překrásná. Všem vám ji doporučuji a jsem neskutečně šťastná, že jsem mezi současnými autory našla opravdového spisovatele, o nichž jsem si pomalu začínala myslet, že se postupně vytrácejí. Vůbec ne. Stále tu jsou a já mám z toho vážně radost...

Hodnocení: 6/5

*Povídka na pokračování, o které jsem se zmiňovala, nese název Hranice přitažlivosti a je stále ještě k přečtení zde: liter.cz.

Autorka recenze: Veronika Krátká
http://knizni-pratelstvi.blogspot.cz/

Sledujeme tak retrospektivně jeho životní linii, která není jednoduchá. Vždyť ani život takový přece být nemůže. Proto mu do cesty přichází mnoho překážek, které se pokusí, leč s mnohými připomínkami, překonat.

Vyrůstá v úplné rodině, ve které bojuje s bratrem Maxem a přehnaně lpí na Victorii – jejich sestře. Otec si buduje „kariéru“ jako novinář, ale čas ho tak poznamená, že se mu mysl temní častěji než je zdrávo.

Láska, rivalita, náklonnost, antipatie, povinnosti, nemoc, ale i svatební obřady, kterých je Dominik přítomen hrdiny neminou. Dojde i k polemice nad formálním svazkem, do kterého se Dominik sám také dostane.

Jenže jeho srdce si už dávno vybralo svoji jedinou vyvolenou. Tu, kterou nikdy nemůže mít. Láska k ní je mu totiž již od narození zapovězena. Vždyť kdo to kdy viděl, aby si bratr začal se sestrou. Ano, slyšíte správně. Touží po své jediné sestře, která k jeho citům není imunní.

*

Cítil jsem, jak si lehá do postele vedle mne, pokožku měla ještě mokrou. Slyšel jsem, jak naše dechy o sebe klopýtají, vycházejí v nestejném rytmu jako tikání pendlovek u Shillingworthových.
„Nemusíme vůbec nic dělat,“ zašeptala.
Neodpověděl jsem.
„A nikdy se o tom už nezmíníme,“ pokračovala, „nikdy nic neřekneme, protože se to nikdy nestalo. Ráno už budu pryč. Ano?“
Otočil jsem se a vzal ji do náručí. Její tvář se posunula ke mně a já cítil, jak celé mé tělo řve jako hasičská siréna. Zavřel jsem oči, zavřel jsem mozek; mohla být kdokoliv. Mohli jsme být kdokoliv v dějinách, toto mohl být kterýkoliv okamžik v historii. Na ničem jiném už nezáleželo. Když si povzdechla a přijala na sebe tíhu mého těla, držel jsem se těchto myšlenek a pustil jsem se ze srázu.

…

Existuje výraz pro to, co jsme udělali, ale já si ho nikdy v hlavě neříkám. Je to slovo, které se objevuje v omšelých vtipech na internetu, slovo, které dokáže ztišit místnost. Ve světě, kde si většina lidí myslí, co chce, je to něco nemyslitelného.
Moje touha byla pro mě dlouho nemyslitelná; teď to byl můj skutek. Ale neměl jsem moc na vybranou, jen žít dál.

*

Pouto je druhou česky vydanou knihou Marka Watsona, kterou jsem s napětím očekával. První stránky díla mě však tak nestrhly jako u předchozího příběhu Jedenáct. Postupným prokousáváním se, jsem ale změnil názor a pohled na věc. Objevuje se tu „tabu“ incestu, které je prošpikováno v celém díle, projevuje se tu ale především silný psychologický vývoj postav – především Dominika a Victorie. Osobně mi kniha nakonec víc dala, než sebrala (čas :D), proto bych jí dal šanci i podruhé, možná i potřetí.

Autor recenze: Josef Němec