Dej mi své oči

Dej mi své oči

Mám ráda severské krajiny a s manželem upřednostňujeme dovolenou „na severu“ před horkem u jižního moře. Knihy severských autorů, převážně finských, jsem četla ještě před českým vydáním Milénia Stiega Larssona. Takže z laviny titulů severských autorů, které u nás po fenomenálním celosvětovém úspěchu Milénia začaly vycházet, jsem měla opravdu radost.

Možná jsem jich ale přečetla příliš mnoho za sebou a tak mě ten, na nějakou dobu poslední, trochu zklamal. Tím víc, že se mi velice líbalo jeho grafické a technické zpracování – měkká obálka s velkými chlopněmi, zvolený styl písma i použitý papír.

Po stránce obsahové se mi líbilo střídání vypravěčů i začátek příběhu. Ten se odehrává mezi švédsko finskou komunitou ve Finsku a hned na začátku dojde k brutální vraždě mladé dívky pracující v jaderné elektrárně. Vyšetřování vraždy padne na zkušeného vyšetřovatele Haralda Lindmarka, který je na začátku také vypravěčem, respektive „zapisovatelem policejní zprávy“ prostřednictvím které se dozvídáme o případu sériového vraha, nazývaného „Lovec“. Do své zprávy zahrnuje Lindmark také přepisy ze schůzí pátrací skupiny či výslechů. Tyto zprávy dodávají Lindmarkově vyprávění na autenticitě.

Dalšími vypravěči se postupně stává i několik ostatních postav knihy. Je zde např. citováno písemné vyprávění první oběti. Svůj příběh vypráví v dennících i mladičká dívka Naďa, která do Finska přicestovala z Ruska za prací, která však zdaleka není taková, jakou si ji vysnila. Do vyprávění se zapojuje krátkými vstupy i sám vrah.

Bohužel se mi u čtení knihy Dej mi své oči stalo to, že ke konci už jsem nějak nevěděla, čí jsem. Bylo tam toho nějak moc. Jako kdyby i pro tuto knihu platilo staré pořekadlo, že „všeho moc škodí“.

Ale jak jsem uvedla výše, možná jsem už těch „severských thrillerů“ měla přečtených moc v krátké době. A myslím, že i v tomto případě platí, že všeho moc škodí a žánry je vhodné prostřídávat.

Autorkou recenze je Lenka Mynaříková