Počkej na moře

Příběh nás zavede na anglický ostrov Wight, kam přijíždí švédský mladík, aby zde studoval na univerzitě. Brzy potká staršího profesora anglické literatury a je mu jasné, že skrývá stejné tajemství jako on. Píše se rok 1967 a ač byl vydán zákon, který zrušil označovat homosexualitu jako trestný čin, společnost stále nemá jasno. Sledujeme tak utajovaný milostný vztah, který může velice ovlivnit život obou dvou. Toto byla nádhera! Já chci víc, nechci se s knížkou rozloučit. Chci být ještě alespoň chvíli ve společnosti těch dvou…. Knížka je napsána zvláštním, osobitým stylem. Je to jemné, něžné, a přitom tak ze života. Krásné slovní obraty, nádherné myšlenky. Po pár stránkách jsem si zamilovala to, jak autorka píše, ponořila jsem se do příběhu, celý jsem ho viděla před sebou jako film (mimochodem filmové zpracování by mu moc slušelo!). Bylo tu tolik emocí. Dokázala jsem se vcítit do pocitů, hlavně mladého studenta. Byla jsem s ním v jeho hlavě, chtělo se mi brečet i usmívat. Je jedno, jestli je milostný příběh mezi muži nebo mezi mužem a ženou, ty pocity lásky zná každý z nás, to, co cítíme, jak se chováme. Navíc, když je to utajovaná láska. To vše v knize bylo, bylo to silné, bylo to se mnou. Je tu neskutečně vylíčena atmosféra. Ať už to, jak vypadala Anglie šedesátých let, ale hlavně ostrov Wight. Je znát, že tu autorka žila a dokázala nás prostřednictvím knihy přenést na místa, která po dočtení potřebuji navštívit. Miluji moře a to, jak o něm krásně píše, jsem si moc užívala. Knížku bych mohla přečíst na jeden zátah, ale chtěla jsem s ní být déle, nechtělo se mi od ní pryč. Po dočtení jsem ji otevřela zase na začátku, abych si to vše propojila a užila si své slzy. Už teď vím, že si knihu v budoucnu znovu přečtu a těším se, až znovu prožiji všechny mé pocity.