Děsivé historky

Kniha Děsivé historky je rozdělená do 25 povídek. Všechny jsou o lidech, kteří mají z něčeho strach.

Hrbol pod kobercem, který se hýbal a Kluk, který měl babu

Hráli jste si někdy jako malí s kamarády na babu? Pak si jistě dokážete vybavit, že po setmění a v lese za svitu měsíce má tahle nevinná dětská hra docela jinou atmosféru. Zvlášť pokud se zamyslíte nad tím, jak vlastně vznikl název hry. Co to vlastně znamená „mít babu“? Po přečtení povídky Kluk, který měl babu, se možná na klasickou dětskou hru budete dívat jinýma očima.

A co hrbol pod kobercem? Jsme si vždy jistí, že tam jednoho dne prostě vznikl. Někdo koberec shrnul a pod ním se pak vytvořila bublina. Ale co když to tak není? Nezdá se vám někdy, že se ten hrbol z ničeho nic sám pohybuje?

Taky vám někdy starý věšák s kloboukem a tátovým kabátem připomínal člověka? Strašidelnou postavu, která číhá zpoza rohu? Bez obličeje, ale přesto jako by měl ten věšák končetiny a trup. Co by asi dělal, kdyby se mohl hýbat?

Zdála se vám někdy sousední skříňka ve škole tak trochu divná? Možná nejste sami. Skříňka v knize Děsivé historky totiž požírá lidi…

Taky jste někdy pozorovali mraky nebo skvrny na stěně a podle jejich obrysů si představovali konkrétní věci, lidi nebo zvířata? Donnie z povídky Flek na stropě ano. Rodiče mu zakázali pořídit si psa, tak si přivlastnil imaginárního – z fleku na stropě ve svém pokojíčku. Ovšem ani toho podle rodičů mít nesměl. Pes jako pes. A zákaz platil na všechny, i na ty imaginární. Jednoho dne ale zůstal Donnieho pokojíček prázdný. Donnie nebyl k nalezení. Zato flek na stropě v jeho pokoji se zvětšil. Pes už na něm nebyl sám…

Štědrý večer u Hamiltonů probíhá trochu jinak než u většiny rodin. Po večeři jsou totiž zvyklí vykládat si strašidelné historky. Podle jedné z nich prý ulicemi na štědrý večer chodí plížící se žena. Vypadá trochu jako by měla zlomenou páteř a někdy chodí dokonce po čtyřech. Rozhodně není radno se s ní potkat. Při nejmenším totiž ráda krade dětem dárky, které jim předtím Santa nadělil. Malá Reesha je celá netrpělivá a v nedočkavosti v noci, když už všichni doma spí, seběhne ze schodů ke vchodovým dveřím, aby je odemkla. Santa přece nemusí vždycky přijít komínem! V okamžiku, kdy se za škvírou v otevřených dveřích objeví kostnatá ruka, Reeshe dojde, že o štědrém večeru domů nemusí vždy přijít Santa…

Kniha Děsivé historky je plná strašidelných povídek a některé z nich mají podle mě opravdu hodně velký potenciál. Mě samotnou kniha nadchla. Mám obecně horory jako knižní žánr moc ráda a tyhle jsou sice určeny pro děti od 9 let, nicméně věřím, že zaujmou i dospěláky, rodiče malých milovníků hororů pro děti.

Povídky nejsou přehnaně děsivé, rodiče se určitě nemusí obávat toho, že by kvůli nim jejich dítě trpělo nočními můrami. Všechny povídky se opírají o něco reálného, co každý z nás zažil nebo poznal. Každý z nás někdy šel potemnělou uličkou, každý z nás měl pocit, že nasedl do špatného autobusu a každý někdy zvedl úzké víko poštovní schránky, za nímž se rozkládá temná prázdnota. Snad všichni jsme v dětství pozorovali fleky na omítce a představovali si cokoli reálného. Každá z povídek je postavena na reálném základu a rozvedena do strašidelných, méně reálných či nereálných rovin.

Michael Dahl na konci knihy zmiňuje, kde bral inspiraci k jednotlivým povídkám. Musím říct, že i tahle, poslední část knížky, byla pro mě hodně zajímavá.

Pokud se rádi bojíte, bojte se s Děsivými historkami!

Autorkou recenze je Andrea Simoglu

Přidat komentář