Hořící stromy

Hořící stromy přesáhnou všechny vaše fantazie. Knihu lze jen těžko číst, aniž byste se občas ohlédli přes rameno. Běžné zapraskání nábytku a zavrzání podlahy vám bude nahánět husí kůži.

Když sedmnáctiletý Lucas jednoho dne zmizí, všichni jsou znepokojeni o to víc, protože přibližně před rokem zmizela stejným způsobem také Lucasova přítelkyně. A o další rok předtím zase žena ze sousedství. Lucas, který jako jediný přežil, si sice na nic konkrétního nevzpomíná, nicméně nepříjemné pocity ho provází všude, kam se jen hne.

Po deseti letech se Lucas vrací ke svým rodičům, do města, kde se kdysi všechno odehrálo. Prostředí v něm vzbuzuje pocit nejistoty. Podezíravé chování sousedů mu na mysli také zrovna nepřidává. Vraha dvou žen se policii stále nepodařilo najít. Soused Gunnar, otec zmizelé Fany, se odmítá smířit s tím, že záhada nikdy nebude objasněna, a je si jistý tím, že klíčem k odhalení vraha je právě Lucas.

Současně se do městečka vrací Lucasův kamarád David se svou novomanželkou Annou. Koupili místní faru, kterou nyní rekonstruují. Jejich iluze se však pomalu ale jistě tříští. Do městečka se totiž vrátilo zlo.

Mám moc ráda, když se tradiční krimi mísí s prvky nadpřirozena, jako například v knize Pamatuji si vás všechny. Hořící stromy jsou na mísení těchto dvou prvků také založeny. Jako nit se přitom příběhem táhnou hluboko zasunuté vzpomínky na hrůzu nahánějící události, které se pomalu vynořují na povrch.

Kristina Ohlsson umí vytvořit děsivou atmosféru, která zacloumá i s těmi nejotrlejšími čtenáři. Dokáže perfektně volit prostředí, vložit do příběhu temné historky, správně dávkuje paranormální jevy a brnká na nejniternější fobie, jaké člověk může mít. Mnohdy máme pocit, že autorka má schopnosti rentgenu lidské duše.

Příběh má až kingovské hororové prvky. Umí vás kdykoli zmást anebo naopak přesvědčit o něčem, co se vzápětí ukáže jako lež.

Knihou se prolínají tři dějové linie. Jsou ovšem pojaty tak, že nikdy neztratíte přehled, a že navazují jedna na druhou, přičemž se místy propojují.

Jsou zde dva páry, z nichž oba dva mají motiv. A je zde jedinec, u nějž si vůbec nejsme jisti, zdali svou nevinnost jenom nepředstírá. Prostředí slunného městečka působí zdánlivě poklidně. Hlavní motiv však částečně čerpá z městských legend. Na jedné straně lidová slovesnost a na druhé klasická detektivka, obojí pěkně vyvážené.

I na tom nejlepším thrilleru je možné najít chybu. U Hořících stromů to jde poměrně dost těžko. Občas jsem si ale všimla drobných trhlinek, které pozornějším čtenářům můžou odhalit celou zápletku. Těžko říct, zda to byl záměr.

Kristina Ohlsson si mě naprosto získala sérií knih Alex Recht a Fredrika Bergmanová, zahrnující například Nechtění, Sedmikrásky nebo Andělé strážní. Hořící stromy stvrzují, že i autorčiny knihy mimo tuto sérii dosahují výjimečných kvalit. Rozhodně se řadí k tomu nejlepšímu, co jsem od Kristiny Ohlsson zatím četla. Slabší povahy budou nejspíš mít problém se čtením v jinou než denní dobu. A tak to má u správné severské krimi být!

Autorkou recenze je Andrea Simoglu

Přidat komentář