Smrt má oči mojí dcery

To je případ i hlavní hrdinky románu Smrt má oči mojí dcery od americké spisovatelky a univerzitní profesorky Jessicy Treadwayové. Tématem románu je nejen nespolehlivost paměti, ale především se tu autorka dívá na vztah matky a dcery z úhlu, který nechce poznat na vlastní kůži nikdo z rodičů…

Padesátiletá Hanna Schuttová přišla před třemi lety o manžela a téměř i o vlastní život. Během jedné noci oba manžele napadl v jejich ložnici kroketovou pálkou neznámý pachatel. Hanna utrpěla velmi těžká zranění, a následky si s sebou nese dodnes. Tvář má poznamenanou jizvami, jedno oko slepé, ztratila nejen schopnost počítat, ale i část svých vzpomínek. Stala se vdovou.

Za tento vražedný útok byl odsouzen přítel její dcery Dawn. Nějaký čas byla podezřelá i samotná Dawn, ale vina jí nikdy prokázána nebyla. Hanna jako matka ji celý život protěžovala. Neustále měla pocit, že stydlivou a tichou dceru musí ochraňovat více, než její starší sestru Iris. Vždy měla potřebu ji „vynahrazovat“ to, že odmalička trpěla tupozrakostí a kvůli šilhání se stávala terčem útoků dětí ve škole.

Nyní se případ znovu otevírá. Dawn přijíždí po téměř třech letech strávených v cizině domů, a Hanna je nucena se konečně postavit k pravdě čelem. A položit si otázku, kým její dcera ve skutečnosti je … a jakou roli během osudné noci sehrála…

Nikdy jsem neměla problém s usínáním, a když už k tomu došlo, málokdy se stalo, že jsem se probudila dřív než ráno. Moje matka mi vždycky říkala, že spím jako zabitá. Ale když dnes na opačné straně stěny byla Dawn, ležela jsem a nervózně si pohrávala s okrajem přikrývky, kterou matka nestihla před smrtí úplně dokončit. Celou noc jsem se budila v panice a zalitá potem, pokaždé, ačkoli mi bylo jasné, že se mi to jen zdá, jsem slyšela kroky na schodišti.

Autorka vypráví výrazně osobitým stylem, kterému je zpočátku třeba přivyknout. Hanna jako samotná vypravěčka hovoří s lehkým časovým odstupem, události neřadí chronologicky, ale naopak nitky spřádá z více stran. Ty postupně nabývají čím dál jasnějších obrysů a významů. Hanna se zaměřuje na detaily, zachází do hloubky, dává ve vzpomínkách průchod vlastním pocitům a citům. Vyprávění tak působí velmi opravdově. Skutečně.

Není to jen dočasná ztráta a nespolehlivost paměti, co je základním kamenem tohoto příběhu, ale především je to mateřská láska a její velikost, která v sobě nese už od přírody jistý druh „slepoty“ vůči vlastním dětem.  Žádná matka nepřivádí své dítě na svět s myšlenkou, že rodí budoucího grázla, zloděje či vraha… Stejně tak je matka ochotná bránit své dítě do posledního dechu proti okolnímu nebezpečí, zákeřnosti, křivdě, a někdy i proti němu samému. Jenže i „slepému“ se jednou může vrátit „zrak“… stejně tak může být okolí ve svých názorech až příliš unáhlené a zraňující…

Jessica Treadwayová pracuje s nelehkým tématem s velkou bravurou. Psychologický román střihla detektivkou, výborně si pohrála s profilací hlavní postavy, a navíc se vyhnula té chybě, jaké se dopouští mnoho jiných autorů - že by závěrem chtěla za každou cenu šokovat. Zůstala při zemi, a tím tak podtrhla tragičnost a mrazivost celého příběhu.  Výborně napsaná kniha.

Autorka recenze: Eva Šamánková

Hanna Schuttová neví, jestli chce opravdu znát pravdu. Možná je ještě horší, než ta tíživá skutečnost, že její manžel Joe byl ubyt sportovní holí a ona jen přizabita. Nevzpomíná si na tu událost, která ji vedla k životu plného samoty se silnými psychickými následky a poraněnou fenkou Abby.

Někteří blízcí se neustále domnívají, že je Hanna neustále v nebezpečí, a to nejen protože se Rudy Petty, která byl za to obviněn, chystá podat odvolání. Mohlo by se mu to snad podařit? Vraždil snad někdo úplně jiný? Může to mít nějakou spojitost s hořícím domečkem v korunách stromů?

Její nejstarší dcera Iris se o ni také strachuje a nemůže přenést přes srdce, že její mladší sestra Dawn se vrací ze studií znovu zpět domů. Může snad něco ztropit, co by vedlo ještě k horším věcem? Co všechno se musí ještě udát, aby si Hanna vzpomněla? A podaří se jí to, než bude následovat svého manžela Joea?   

*

Chvíli jsem jen seděla a zírala na telefon, který jsem držela v ruce. Měla jsem pocit, jako by vibroval vztekem Saffron Bremerová, který přenesla spolu se svými slovy.
Hlava mi třeštila, mysl jako bych měla přecpanou a zahlcenou. Cítila jsem se otupělá, jako bych vůbec nespala a nemohla přijít na to, co s tím vším udělat.
Když Abby varovně zaštěkala, téměř jsem si toho nevšimla, ale v poslední chvíli jsem se otočila, protože jsem cítila, že se ke mně zezadu od schodů někdo blíží. Slyšela jsem se vykřiknout, i když si nemyslím, že to bylo nějaké skutečné slovo. Instinktivně jsem se pokusila posunout víc dozadu, jenomže jsem zakopla o psa. Abby v hrůze zakňourala, ale vlastně mě zadržela před pádem. Zachytila jsem se o kuchyňskou linku a znovu získala rovnováhu.
Viděla jsem ho, ale bylo mi jasné, že ať se to ke mně přiblížit kdokoli, držel něco nad hlavou a chystal se mě tím udeřit. Na místo abych zavřela oči a čekala na ránu, prudce jsem se ohnala oběma rukama a srazila to, co držel. S žuchnutím to dopadlo na podlahu. Vší silou jsem ho udeřila do zápěstí.
„Do prdele!“ vyhrkl a chytil se za ruku. „Zatraceně!“

*

Ne každou knihu zvládne člověk přečíst na první zátah. Chybí mu možná nálada, vytrvalost a někdy i ten potřebný čas. Podobný problém jsem měl u Jessicy Treadwayové, kdy to opravdu ze začátku vypadalo, že ten příběh nedokážu přečíst. Nakonec jsem ale velice rád, že jsem to zvládl. Retrospektivní vyprávění a zjišťování pravdy bylo nakonec velice zajímavé, i když ne tak překvapivé. I tak kniha Smrt má oči mojí dcery bylo pohodové čtení, které minimálně na cestu vlakem je ideální volbou.

Autor recenze: Josef Němec