ROZHOVOR - Aňa Geislerová - Jsem hraniční typ

* Jste neuvěřitelný multitalent s širokou škálou zájmů. Jak to jakožto máma tří dětí zvládáte? Máte někoho na výpomoc, třeba manžela nebo chůvy?

Pomáhá mi spousta lidí a já jsem za to strašně vděčná. Nejvíce pomáhá pochopitelně rodina, za což jsou mé děti nejradši. Chůva přibyla až s posledním dítětem, s Maxíkem, ale je to dcera mého bratrance, takže opět nikdo cizí. Ty rodiny se musí vyčerpat, co to jde. (smích)

* Jak byste se charakterizovala jako hospodyně? Jste taková, co do toho jde po hlavě?

Těší mě, že mi takovou otázku vůbec pokládáte. (smích) Jsem spíše takový hraniční typ – buď jsem stoprocentní, anebo nejsem vůbec. Až s Maxíkem jsem vlastně připustila, že ke mně někdo chodí uklízet a že mi někdo s něčím pomáhá. Jinak strašně ráda vařím, jsem ráda, když se celá rodina sejde u stolu, to mě těší. Jsem taková „jak to vyjde“ hospodyňka.

* Na co sáhnete, to vám jde. Nyní je z vás i spisovatelka…

Slovo spisovatelka bych nepoužívala, spíš autorka. Je to zvláštní transformace, že něco, co si vymyslíte v hlavě, se opravdu uskuteční. Tenhle proces vlastně už znám z Pietra Filipi, když jsme dělali šaty. Je to krásný pocit, když můžete zhmotnit svoji myšlenku. Každému doporučuji tvořit a být kreativní.

* V jednom fejetonu popisujete, jak píšete u stolu a kolem vás lítají děti. To je běžné?

Nevysvětlím jim, že potřebuju, aby byly hodinu zticha. Ony okolo mě ječí, křičí, kopou do židle, do míče, chtějí jíst, pít, pustit televizi nebo počítač. Mně to nevadí, naopak. Naučila jsem se to využít ve vlastní prospěch. Vyhovuje mi učit se texty a něco psát v mumraji, třeba v kavárně. Hluk kolem mě přinutí se zkoncentrovat, naopak přílišné ticho mě znervózňuje.

* Psala jste vždycky? Můj milý deníčku…

Vlastně jo. Mám hodně zápisníčků, některé omotané leukoplastí, aby to nikdo nečetl. Stalo se mi totiž, že táta si jeden deníček přečetl a já se styděla. Nepsala jsem si úplně pravidelně, spíš jsem měla potřebu ventilovat, když jsem byla nejvíc šťastná a nejvíc nešťastná. Taky jsem psala básně. Jednou, kdysi dávno, jsem je četla společně s Davidem Vávrou a Honzou Hřebejkem na festivalu poezie v Olomouci. Velká pocta!

* Co něco většího, třeba román nebo filmový scénář?

Taky to přijde. Mám seznamy úkolů, které si po jejich realizaci odškrtávám. Natočit film je tam taky, i režie. Chtěla bych to dokázat. S nakladatelstvím jsem podepsala smlouvu na sedm let, což beru vlastně jako termín. Mám koncepty na další knížky. Mimochodem, mám sice uzavřenou jenom základní školu, ale další školy, kam jsem chvíli chodila, byly asi rok Konzervatoř Jaroslava Ježka a asi půl roku Literární akademie. Takže už tenkrát bylo psaní můj zájem. A když jsme ve škole měli říct, čím kdo chce být, tak u mě to vždycky bylo: novinářka, režisérka nebo herečka. Tak postupně si to asi odškrtám všechno. Teda budu-li mít tu disciplínu.

* Kromě svého deníku píšete deníky i svým třem dětem. Do psaní jste se pustila už během těhotenství. Co vás k tomu vedlo? A máte v plánu jim je dát přečíst?

Píšu proto, že to chci dětem a jejich případným budoucím psychoanalytikům usnadnit. Budu mít alibi – nebo alespoň záznam, jak jsem to jejich dětství viděla já. Až mi třeba v budoucnu mé děti začnou vyčítat, že jsem se jim málo věnovala nebo že měly málo péče, tak jim to hezky ukážu a řeknu: „Tak tady to máte, miláčci!“ (smích) Říká se, že nejdůležitější jsou první tři roky dítěte, že v podstatě potom už je to hotové. Do té doby jsou ty zápisy opravdu četné. Je to z mé strany silně propracovaná taktika, jak se vyhnout výčitkám.

* Píšete je pořád?

Netvrdím, že jsem důsledná. Píšu občas. Velkým už ne, Maxovi se snažím, protože jak je třetí, je chudák, má zápisků nejmíň. Snažím se důležité a nejlepší věci zaznamenat. Teď třeba řekl, že Bůh je bagřík. A maminka.

* Maxík je chudák, protože je nejmladší? Jak jste na tom byla vy, prostřední ze tří sester?

Jako nejmladší má sice nejvíc pozornosti, ale času je málo. Já jsem klasické prostřední dítě: z pocitu, že doma si mě všímají málo, jsem si prý organizovala svůj svět už asi od šesti let. Třeba jsem jezdila na víkendy ke kamarádkám. Moje Stellinka to má se samostatností podobné. Být prostřední není špatná startovní pozice. Je to někdy těžké na nervy pro ni a pro okolí, ale dítě si hledá svoje místo a úspěch mimo rodinu a tím místem může být klidně celý svět. A prvorozený Bruno je klidný a silný vůdce pro nás všechny.

* Nechystáte se teď třeba herectví odsunout na druhou kolej?

Herectví se určitě nikam odsouvat nechystám, protože je to takový můj hlavní vztah, je to takové manželství. Všechny ostatní věci okolo jsou pro mě pouze zpestřujícími koníčky, které ten hlavní vztah udržují ve formě.

* Takže vám práce nepřidává stres, ale pomáhá?

Moje práce je luxus. Za odměnu. Léta jsem měla pocit, že bych měla platit za to, že můžu hrát ve filmu. Dělám něco, co jsem vždycky chtěla, miluju to, platí mi za to, odpočinu si tam, starají se o mě. Neumím si představit, že bych dělala něco jiného.

* Máte podmínky typu, že budete pracovat maximálně šest hodin denně, k dispozici vlastní karavan…

To si pište! Mám velké tlusté smlouvy. (smích) Měl by je mít každý. Moje kamarádka Pavlína Fechterová učí na FAMU budoucí producenty a občas si mě pozve jako hosta. Mluvím o tom, co by měli dělat producenti pro herce a jak by měla být spolupráce nastavená. Zdůrazňuju, že herci jsou citliví, komplikovaní, jejich výkon se zakládá na práci s emocemi a energií, něčím naprosto nehmotným. Je to těžká práce. Taky apeluju, aby herci měli agenty, aby se nemuseli bavit o penězích – to se k nim nehodí, měli by étericky přitančit na plac a pak odtančit. Pořád vnímat, že jde o tvorbu, umění.

* Vy agenta máte?

Jistě! Je to super. Nic nepodepisuju, neřeším, moje milovaná Maya všechno zařídí a já pak přitančím na plac.

* Co by ve smlouvě určitě nemělo chybět?

To se nedá říct, protože každý potřebuje něco jiného. Někdo rád proklábosí pauzy s dalšími patnácti lidmi na cateringu, já bych to nezvládla. Potřebuju uzavíratelnou místnost, bílého jednorožce, smyčcový kvartet a piju jen rosu ze šeříků, prostě normální věci…

***
Zdroj: 20.1.2016  EXKLUZIV