ROZHOVOR - ITALSKÝ PROZAIK PAOLO GIORDANO NAVŠTÍVIL PRAHU

* Za Osamělost prvočísel o traumatech mládí provázejících nás neustále jste v šestadvaceti získal italskou literární cenu Premio Strega. Jak na ty chvíle vzpomínáte?

Zdá se mi to už hrozně dávno. Byl jsem velmi mladý, takže si spíš připomínám situaci bezprostředně po převzetí. Je spojena s bylinným likérem Strega, a když jsem se ho měl napít, měl jsem co dělat, abych se na pódiu nezakuckal a likér nevyprskl.

* Cena je udělována od roku 1947 a vy jste se ocitl v řadě jmen jako Cesare Pavese, Primo Levi nebo nedávno zemřelý Umberto Eco. Co si třeba u jeho jména vybavíte?

Pamatuji si ho spíš jako filozofa a vědce. Jeho román Jméno růže vyšel dva roky předtím, než jsem se narodil. Je to člověk, který hodně ovlivnil myšlení o světě kolem nás.

* Jako motto románu Tělo, pojednávajícího o mladých vojácích bojujících v Afghánistánu, jste si vybral myšlenku E. M. Remarquea: „I kdyby nám jej vrátili, ten kraj našeho mládí, už bychom sotva věděli, co si s ním počít.“ Proč?

Četl jsem román Na západní frontě klid krátce předtím, než jsem začal psát svou knihu. Díky němu se mi osvětlilo to, co jsem chtěl vypovědět i já.Zaujal mě zejména přechod hrdinů z nevinného věku mladosti, kdy se jim zdá skoro všechno možné, do dospělosti. Je to traumatický přerod, protože probíhá za války. Proto jsem si vybral onu větu. Remarque mluví o krajině dospívání, o tom, na co jeho hrdinové vzpomínají a o čem vědí, že se už nikdy nemůže vrátit. To jsem chtěl vystihnout i já. Uplynulo sto let od první světové války, kterou považujeme za jednu z nejkrutějších, ale když ji srovnáme se situacemi, které známe dnes, vidíme, že se změnilo jen velmi málo. Velké množství lidí stále prožívá bolestný přerod, po němž se nelze vrátit zpátky.

* Jak se díváte na současný problém migrace směřující do Evropy?

Vnímám ho jako tragický, asi jako všichni. Vidím ho jako jednu ze situací, kdy v podstatě každé zaujaté stanovisko, které působí jednoznačně a sebejistě, poukazuje rovněž na určitou míru naší nečestnosti a nepochopení. Jako spisovatele mě zajímá, jak toto téma odhaluje pokrytectví, ve kterém jsme žili a v němž žijeme. Dnes se tento fenomén pouze rozšířil a mnohonásobně zvětšil. V podstatě jsme ho však měli stále před očima, v každém městě, každý den. Myslím si, že i pro čtenáře je důležité, jaký k tomu zaujme postoj. Samozřejmě politické nebo společenské pohledy jsou velmi komplikované. Je tu však i hledisko individuální, a proto si myslím, že bychom měli mít odvahu představit si příběhy, které za těmito lidmi stojí, než vyslovíme nějaká velká a silná hodnocení.

* Už jsem slyšel, že problémy světa může vyřešit jen budoucí válka. Je to v základním rozporu s myšlenkou spojené Evropy, ve kterou věříme. Co na tento scénář říkáte?

Myslím, že válka tu už existuje. Neděje se na ulicích, ale to neznamená, že by nebyla. Za poslední léta se bitevní fronta ve světě rozšířila. Když jsem psal román Tělo, uvědomil jsem si, že válka je nesmazatelná a období míru, mírové časy, je konstrukcí, kterou si vytváříme. Přivolávat však skutečnou válku, která by mohla cosi vyřešit? Už samotná myšlenka mi přijde jako obrovské selhání i proto, že my Evropané jsme se, řekněme v posledních deseti letech, neprojevili jako někdo, kdo dokáže válkami něco vyřešit.

Zdroj: 11.3.2016  Právo  František Cinger