Čtenářská recenze – John Green: Příliš mnoho Kateřin

Colin trpí stejnými pocity jako většina mládeže na prahu dospělosti – cítí se poněkud ztracený. Má k tomu možná o důvod víc: svou skvělou hlavu, která je schopna pojmout obrovské množství informací, ale v těch největších životních otázkách mu nedá odpověď.

S Colinem se právě rozešla jedna Kateřina. To ho nepřekvapilo, Kateřin se s ním už rozešlo hned několik. Celý jeho život je vlastně jeden dlouhý řetězec po sobě následujících, kopačky dávajících Kateřin.

Vlastně ji miloval pořád – uvědomil si, že si to při řízení opakuje v duchu pořád dokola. Miluju tě, Kateřino. To jméno dostávalo v ústech jinou chuť, když jím oslovoval ji – přestalo to být jméno, kterým byl tak dlouho posedlý, ale bylo to slovo popisující pouze ji, slovo vonící po šeříku, zachycující modř jejích očí a délku jejích řas.

Navíc ho trápí pocit, že nejspíš neudělá díru do světa. A to je pro někdejší zázračné dítě skutečná katastrofa.

Ještě že jsou tady přátelé. Nebo tedy – jenom jeden. Ale ten vydá za malou armádu. Jmenuje se Hassan, taky nemá holku a budoucnost moc neřeší. Vlastně řeší jen a jen přítomnost. A přítomnost je náhodou zrovna začátek léta. Takže – výlet!

Sotva se Colin vzpamatuje, už se nachází hezkých pár stovek kilometrů od domova, v jakémsi zapadlém městečku jménem Gutshot, má celkem fajn práci, jednu novou kámošku a před sebou dokonce malé dobrodružství – s místní partou se má spolu s Hassanem vydat na lov kanců.

V den lovu se mu spustil budík ve čtyři třicet. Poprvé o té doby, co přijel do Gutshotu, se mu povedlo vzbudit se dřív než kohout. Okamžitě otevřel okno, přitiskl tvář na síť a křikl: „KYKYRYKÝ! JAK SE TI TO LÍBÍ NAOPAK, CO, TY MRCHO?“

Nemám nic proti předešlým Greenům, naopak, jsou mému srdci blízcí všichni a mám je hezky srovnané v knihovně na čestném místě. Ale přece jenom jsem ráda, že z jeho příběhů vymizely ty řekněme příliš tragické věci. Rakovina, smrt…

A co zbylo? Stále ještě spousta věcí k zamyšlení, ale taky k pousmání. Věci, které řeší každý z nás. V případě této knihy zejména strach z toho, že ztratíme někoho, koho máme moc a moc rádi. S takovým strachem přece nelze být šťastný.

„Strašně tě miluju a jenom chci, abys ty mě milovala tolik jako já tebe,“ řekl tak tiše, jak dokázal.
„Ty nepotřebuješ holku, Coline. Ty potřebuješ robota, který neříká nic než ‚miluju tě‘.“ A bylo to, jako by ho zevnitř někdo rval na kusy, chvění a pak ostrá bolest ve spodní části hrudníku, a pak poprvé v životě měl pocit, jako by z něj někdo kus vytrhl.


Autorka recenze: Kamila Poláková

Přidat komentář


V odpovědi prosím používejte pouze číslice

Ještě nikdo nereagoval, buďte první.

Recenzované tituly

Nebaví vás číst anotace?  Pusťte si book trailer!

Sociální sítě