Houellebecqův nenápadný experiment
I v posledním románu - Podvolení - pokračuje Michel Houellebecq ve své kritické analýze západní civilizace, soustavné čtenáře románů tohoto současného francouzského dekadenta ovšem asi překvapí, že pro ni našel východisko. A pak snad ještě trochu, v čem ho našel.
Hlavní hrdina François, čtyřiačtyřicetiletý literární vědec etablovaný na Sorbonně, nám podává velmi subjektivní, nicméně obšírnou zprávu o situaci ve Francii poté, co v prezidentských volbách zvítězil muslimský kandidát Ben Abbes. Je konec května roku 2022 a politická jednání pozvolna vyústí v konsenzus znamenající rychlou a nenásilnou islamizaci země. Krátké období paniky v akademických kruzích (s doktorkami, docentkami a profesorkami se nadále nepočítá) a strachu z občanské války přiměje Françoise opustit univerzitu i Paříž a vydat se po stopách J. K. Huysmanse, autora, na němž vybudoval svou vědeckou kariéru. Tahle vpravdě iniciační pouť mu nejen pomůže najít interpretační klíč k Huysmansově konverzi, potažmo k jeho uměleckému obratu, ale inspiruje ho i k revizi vlastní existence. To vše se ovšem děje a je zaznamenáno v houellebecqovském stylu: nevzrušeně, s ironickou distancí a intelektuálskou povýšeností.
V půl šesté jsem byl připravený k odjezdu. Auto nastartovalo lehce, výjezd z Paříže byl volný; už v šest hodin jsem se blížil k Rambouillet. Neměl jsem žádný plán, žádný vytyčený směr, jenom velmi nejasný pocit, že bych měl jet na jihozápad, protože pokud ve Francii vypukne občanská válka, rozšíří se na jihozápad až s odstupem. O jihozápadu jsem vlastně nic nevěděl kromě toho, že se tam jí konfitovaná kachní stehna; a konfitované kachní maso se moc neslučuje s občanskou válkou. Ale mohu se plést.
Islám předpokládá muže
Podvolení na první pohled nejeví známky experimentu: autorský vypravěč spravedlivě rozděluje pozornost mezi naturalisticky důkladné líčení fyzických projevů své existence (jídlo, pití a sex), pozorování akademického provozu, či spíš jeho zákulisní stínohry, a věcnou rekapitulaci společenských změn, jimiž Francie po desetiletích politické nudy prochází; jazyk plní svou referenční funkci a nesnaží se na sebe upoutat pozornost a zdržovat svižné tempo vyprávění výstřelky obraznosti či neologismy – ačkoli právě jazykovému novátorství François věnoval svou ranou huysmansovskou studii. A jsme u paradoxu, klíčové figury Houellebecqova nenápadného experimentu, která více či méně poznamenává všechny roviny textu a určuje i interpretační mantinely, v nichž se čtenář může pohybovat. Paradoxní je už volba protagonisty této dystopie či utopie (autor čtenáři nedopřeje ani elementární žánrovou jistotu), v níž se schyluje k zavedení islámu jako oficiálního náboženství.
„Víte, Muslimská jednota je docela zvláštní. Spousta obvyklých politických témat je nijak nevzrušuje, a především nestaví do centra všeho ekonomii. […]"
„Co prosazují?“
„No, podle Muslimské jednoty má každé francouzské dítě mít od začátku do konce školní docházky přístup k islámskému vzdělání. A islámské vzdělání se ve všech ohledech velmi liší od toho světského. A rozhodně nemůže být smíšené: ženám chtějí otevřít jen některé obory. V podstatě chtějí, aby se většina žen po základní škole orientovala na školy nabízející programy péče o domácnost a co nejrychleji se vdaly – jen malá menšina by do svatby pokračovala ve studiu literatury nebo umění; tak vypadá jejich ideální model společnosti. Kromě toho všichni bez výjimky budou povinně muslimové.“
François je sice trochu podivný, ale přece jen reprezentant francouzské intelektuální smetánky, který si užívá všech výhod svého stavu. Profese ho navíc předurčuje k víře v tradiční hodnoty a k jejich hájení (literatura je v tomto směru dokonalá synekdocha francouzské národní pýchy), ale jako správný dědic „revolučních tradic“ se pohybuje v metafyzickém vakuu, které z něj činí ideálního adepta konverze. Samozřejmě nikoli ke zženštilému křesťanství („Jestliže islám pohrdá křesťanstvím,“ parafrázoval autora Antikrista, „má k tomu tisíc důvodů; islám předpokládá muže…“ Myšlenka Kristovy božskosti, pokračoval Rediger, je zásadní omyl, vedoucí nevyhnutelně k humanismu a k „lidským právům“). Ostatně Huysmansův odchod do kláštera François v poslední studii věnované tomuto autorovi, která – opět paradoxně – zahajuje novou etapu jeho vědecké kariéry, interpretuje jako naplnění touhy po sociální idyle.
Strašidlo islámu
François se tedy nakonec sbližuje s hlavním proponentem islamizované Sorbonny Redigerem, pečlivě prostuduje jeho příručku Deset otázek o islámu a pomalu se zabydluje v idylické představě (zdaleka ne tak vzdálené té Huysmansově) rodinného štěstí s několika pečlivými manželkami. Myriam, snad životní láska, jako židovka opustila se svou rodinou preventivně Francii a odstěhovala se do Izraele, escort servis a fastfoody, které François vyhledává, aby uspokojil své životní potřeby, nabízejí beztak hlavně orientální dívky i pokrmy a příliš rychle mizí, než aby mohly zaplnit jeho samotu; a dokonce i alkohol ztrácí kupodivu – anebo v souladu s vývojem situace – svou magickou moc:
Znechuceně jsem pohlédl na svůj obývací pokoj, neschopen vyhnout se jasnému konstatování, že mě nijak zvlášť netěší myšlenka návratu domů, do tohohle bytu, kde nikdo nikoho nemá rád, kde to nikdo nemá rád. Nalil jsem si velkou sklenici calvadosu a otevřel dopis.
Aktuálnost tématu Houellebecqova románu svádí k řadě interpretačních klišé. Osobně mě baví číst knihu jako polemiku s těmi, kdo straší už tak dost vystrašené obyvatele starého kontinentu expanzí divokých mohamedánů, kteří nám vezmou naše tradice (k nimž se neznáme), našeho Boha (v nějž nevěříme), naše kulturní dědictví (jehož se dobrovolně zříkáme) a nakonec i budoucnost (na kterou kašleme). François nevplouvá do nových pořádků z nějakých nízkých, utilitárních pohnutek, které lidi ještě nedávno přiváděly do služeb totalitních režimů. Není pragmatik, spíš podvedený relativista, jehož dostihla existenciální krize shodou okolností v okamžiku, kdy se nad Evropou otevírá budoucnost eliminující všechno, co činí naši přítomnost tak znepokojivou. Autor Podvolení je příliš dobrý spisovatel, než aby tuhle pro mnohé děsivou vizi přivedl k happy endu a promarnil tak příležitost dotáhnout absurditu celého příběhu k finálnímu paradoxu. Jeho antiutopie se neuzavírá v čase vyprávění, kýžená idyla se odsouvá do blízké budoucnosti, o níž nám hrdina prozrazuje jen jediné: Nebudu mít čeho litovat.
zdroj: www.dobracestina.cz 14.1.2016 Markéta Kořená
Recenzovaný titul
