Odeon vydává román prozaika Iana McEwana Dítě v pravý čas
Dítě v pravý čas z roku 1987 je autorovým třetím románovým dílem a mnozí kritici je považují za jazykově i myšlenkově nejvytříbenější z celé jeho tvorby. Přísně vzato jde vlastně o první autorovu knihu se skutečnou románovou stavbou, předchozí Betonovou zahradu i Cizince ve městě by asi výstižněji charakterizovalo označení novela.
Dítě v pravý čas
McEwan se zde odvážně pustil do paralelního sledování dvou dějových linií, které se v postavě hlavního hrdiny prolínají pouze okrajově, a přestože ani na konci knihy nedojde k jejich protnutí, jaké bývalo zvykem v klasických románových dílech, nemůžeme nepocítit rostoucí intenzitu, s níž k nám obě témata stále naléhavěji promlouvají.
Spisovatel vystupňoval na maximum svou pověstnou hru s jazykem, jež začíná již samotným titulem, který by do češtiny bylo možné přeložit i jako Dítě v čase. Tato hra však není samoúčelná a v McEwanově případě nekryje žádnou postmoderní nezávaznost a pohodlný odstup od reality.
Ve vypjatém sevřeném příběhu autor neváhá zaujmout vyhraněné stanovisko nejen k tragickému, nezvyklému osudu jednoho manželství, ale ani k politické a společenské situaci v Británii osmdesátých let. Ian McEwan, pověstný svým černým, až makabrózním viděním světa, překvapil v této knize své čtenáře poprvé „šťastným“ koncem, ale též přesvědčivým zobrazením lidské naděje a nezlomné vůle k životu.
Anglického prozaika IANA McEWANA (1948) není třeba obšírně představovat, protože patří k nejvýznamnějším ostrovním spisovatelům své generace a zájem českých čtenářů tomu odpovídá.
Syn skotského důstojníka z kadetky v Aldershotu, s nímž v dětství nedobrovolně procestoval půl zeměkoule, získal vzdělání na Suffolk University a hlavně v „pouličních dramatech“ příležitostných zaměstnání, které ho naučily úspornému vyjadřování.
Po absolutoriu kurzů tvůrčího psaní na University of East Anglia v Norwichi vstoupil do literatury povídkovými soubory První láska, poslední pomazání (1975, č. 2004) a Psychopolis a jiné povídky (1978, č. 1997), v nichž čtenáře i kritiku fascinoval chladným odstupem při zobrazení lidských selhání, komplexů a depresí.
Za neméně přízračnou atmosféru próz Betonová zahrada (1978, č. poprvé časopisecky 1988, film Andrew Birkin), Cizinci ve městě (1981, č. 1996, film Paul Schrader) a Nevinný (1990, č. 1997, film John Schlesinger) si autor dokonce vysloužil přízvisko „básník perverze“.
Od románu Černí psi (1992, č. 1996) se však McEwan stále důkladněji zamýšlí nad hlubšími motivacemi a dosahem Zla ve světě. K jeho zjevení mnohdy stačí jen pověstný krůček špatným směrem, zato náprava může trvat léta, jak potvrdil v knihách Dítě v pravý čas (1987, č. 2002), Nezničitelná láska (1997, č. 2000) a především v působivém uměleckém vyznání Pokání (2001, č. 2003).
Po skvěle přijatém románu Sobota (2005, č. 2006), novele Na Chesilské pláži (2007) a nejnovější próze Solar (2010, č. 2011) je McEwanovo prozaické dílo v češtině kompletní. Románová rošáda Amsterodam (1998, č. poprvé 1999) vynesla autorovi Bookerovu cenu, na niž byla jeho díla nejednou nominována. Ian McEwan je rovněž držitelem řady dalších britských literárních prémií.
Ukázka z knihy:
Pouze v dospělosti, a možná teprve tehdy, když máte vlastní děti, plně pochopíte, že vaši rodiče měli plnou a spletitou existenci ještě předtím, než jste se narodili. Stephen znal pouhé náčrty a podrobnosti různých historek: matka prodávala v obchodním domě, kde ji chválili za pečlivě upravenou mašli, kterou si uměla sama uvázat za zády; obrázek otce procházejícího rozbombardovaným německým městem nebo přebíhajícího přes rozjezdovou plochu letiště, aby oficiálně oznámil vítězství veliteli letky.
Dokonce ani v době, kdy ho jejich příběhy začaly zajímat, nevěděl Stephen téměř nic o tom, jak se jeho rodiče seznámili, jak se do sebe zamilovali, jak se rozhodli, že se vezmou, nebo jak přišli k němu. Je těžké vykročit kterýkoli den z dané chvíle a pokládat nepotřebné, základní otázky, nebo si uvědomit, že i rodiče, byť sebedůvěrnější, jsou pro své děti cizími osobami.
Dlužil to své lásce k nim, nechtěl je nechat odejít s navždy zapomenutými životy. Byl připravený vstát z postele, po špičkách se vytratit z domu Darkeových a vydat se nocí na dlouhou cestu taxíkem za nimi, přijet na místo a stále svírat své otázky, podklad pro žalobu na pustošivě ničivý účinek ubíhajícího času. Byl už opravdu přichystaný, sahal po peru, aby zanechal Thelmě vzkaz a v téže chvíli se vydal na cestu, sahal po ponožkách a botách. Zadržela ho pouze potřeba zavřít oči a nechat si ještě chvíli času na rozmyšlenou.
