Člověk má tendenci považovat "atentátníka na Hitlera" za někoho, kdo tyrana prohlédl ihned a odmítl jej se vším všudy. Tak tomu nebylo - hrabě von Stauffenberg byl Hitlerem zprvu nadšen.
Motivaci hraběte Clause Schenka von Stauffenberga nám detailní životopis od historika Petera Hoffmanna nejprve usnadní a posléze ještě více zkomplikuje.
Nejzajímavější na životním příběhu hraběte je sledovat, jak se jeho vztah k režimu vyvíjí v průběhu dvanácti let, kdy je s ním konfrontován. Řekněme rovnou, že na něco tak zamotaného nejsme připraveni. Stauffenberg po větší část šestisetstránkové knihy Hitlera jednou hájí a podruhé odsuzuje - někdy dokonce ve stejný okamžik. Záleží na tom, s kým hovoří a jak vidí vyhlídky na německé vítězství, které si ze srdce přeje. Až v polovině roku 1942 v něm převáží nenávist.
Ta je daná především Stauffenbergovým původem. Hrabě a jeho bratři jsou typem lidí, kteří se už dnes prakticky nevyskytují. Vyrostli uprostřed lásky a dostatku, přestože venku zrovna zuřila první světová válka. Od jiných evropských aristokratů se liší hlavně vztahem k vlasti.
Ten vztah se nedá označit jen za „lásku“, je něčím silnějším. Už sedmiletý Claus vpředvečer války lituje, že nemůže jít na frontu bojovat za vlast. Doživotní služba Říši - svaté, středověké i moderní, univerzální - je pro dospělého Clause nejvyšší náplní života. Spolu s mateřským mlékem sál i kulturu národa (matka si dopisovala třeba s Rilkem) a zcela samozřejmě očekává, že vstoupí do nejvyšších státních služeb.
Adolf Hitler osobně je pro Stauffenbergy jen dalším z maloměšťáků bez vzdělání, o něž lidé jejich ražení skoro nezavadí a kterým už vůbec nemíní sloužit. Jenže uprostřed zmatku Výmarské republiky jsou Hitlerovi národní socialisté zároveň nejpřijatelnější variantou vývoje a Stauffenberg by je býval sám volil, kdyby jako voják mohl. Existují výpovědi, podle nichž byl Hitlerem v první polovině 30. let nadšen.
Jako člen spolku Tajné Německo, jehož členové přísahali obětovat vzestupu vlasti rodinný život, bere blížící se válku jako samozřejmost. Uvažuje hlavně v kategoriích „lze vyhrát“ a „nelze vyhrát“ a podle toho posuzuje obsazení Sudet, vpád do Polska i okupaci Francie. Všech tří operací se účastní jako logistický důstojník a vrací se z nich pln víry ve vítězství.
Kdo si dosud představoval Stauffenberga jako nekompromisního humanistu, nemusí si až tak zoufat. Uprostřed těchto krizí zakazuje podřízeným platit v Sudetech německými markami (aby neponižovali místní obchodníky), dotáhne před vojenský soud důstojníka, který bezdůvodně dal zastřelit dvě polské civilistky, a odmítá politiku vykořisťování Francie. K Hitlerovi cítí totéž co mnoho jiných vojenských pohlavárů i aristokratů: intuitivní nedůvěru potlačenou němým údivem nad řadou strategických úspěchů amatérského vojevůdce. Mezi kolegy si najde čas na Hitlerovu obhajobu („otcem tohoto muže nebyl žádný maloměšťák, nýbrž sám boj“), ale i na kritiku za drobná strategická pochybení, jako třeba umožnění odchodu anglických jednotek z Dunkerku.
Také za ruského tažení, proti němuž stejně jako proti plánované kolonizaci dobytých území nic zásadního nenamítal, byly jeho výtky hlavně strategického charakteru. Domyšleno ad absurdum, můžeme předpokládat, že kdyby ruské tažení skončilo rychlým německým úspěchem, Stauffenberg by (alespoň na jistou dobu) zůstal loajálním důstojníkem generálního štábu.
Když se však v roce 1942 začala ruská fronta definitivně bortit, hrabě pořád častěji hovořil o nutnosti odstranit Hitlera. Snad nejvíce s podivem je, jak často a s kým vším Stauffenberg tuto možnost probíral. V jednu chvíli ho musel okřiknout legendární polní maršál Erich von Manstein, aby je oba nedostal do potíží. Poslední rok je už cesta od slov k činu přímočará, přestože útok musel být mnohokrát odložen. Stauffenberg se obětoval „pro národ“ s vědomím osudovosti své role - někdo to na záchranu pověsti Německa udělat musel.
Mozaikovitá Hoffmannova kniha je značně podrobná a zanechává dosti mozaikovitý dojem. Autor nesleduje žádnou konkrétní linku a téměř se nepokouší Stauffenberga interpretovat. Čtenář si tak musí pomoci sám, což není v nekonečném výčtu Stauffenbergových výroků a postojů jednoduché. Často až podrobné čtení poznámek pod čarou odhalí, jakou váhu danému postoji přisoudit. Pro hlubší zájemce o Stauffenbergův život je to však napínavá biografie.
Knihy o atentátech:
Guido Knopp - Hrabě von Stauffenberg - Pravdivý příběh
Nejnovější titul o hraběti von Stauffenbergovi vydává v únoru 2011 nakladatelství Ikar.
Peter Hoffmann - Claus Schenk von Stauffenberg
Příběh pachatele atentátu na Hitlera právě vydalo nakladatelství Academia.
Wolfgang Venohr - Stauffenberg - Muž, který chtěl zabít Hitlera
Kniha se zabývá nejen osobou hraběte von Stauffenberga, ale i tím, jak vznikl a fungoval politický i vojenský odboj proti Hitlerovi.
Jiří Šulc - Dva proti Říši
Také český autor popisuje ve výtečném románu, oceněném Literární cenou Knižního klubu, atentát na Heydricha. Zajímavé je, že Šulc knihu nejprve napsal anglicky.
Frederick Forsyth - Den pro Šakala
Zřejmě nejslavnější světový román o politickém atentátu pojednává p o pokusu zavraždit francouzského prezidenta Charlese de Gaulla.
22.1.2011, Magazín Víkend DNES, Lubomír Heger, str. 28 - Scéna
Přidat komentář
