Prazákon – Přežití v pekelném ráji

Osobně mám tento druh příběhů moc ráda: lidé se díky neblahým okolnostem dostanou do izolace bez možnosti návratu docivilizace a jejich humánní povahy se mění. V tomto smyslu mi Prazákon hodně připomínal příběh Williama Goldinga – Pán Much nebo film Pláž. Přesto je ale Prazákon naprosto jedinečný.

Nerada bych prozradila cokoli z hlavní zápletky či příliš mnoho z děje knihy, a tak se pokusím alespoň o hrubý nástin:

Skupinka vysokoškoláků a zaměstnanců univerzity se díky nešťastným okolnostem ocitne na jednom z ostrovů v Tichomoří, kam jeli na expedici. Přišli tak o všechny výdobytky civilizace, kterými byli „odkojeni“, a na něž byli zvyklí. Je zajímavé pak pozorovat, jak dlouhou dobu člověk potřebuje k tomu, aby ze sebe setřásl veškeré známky civilizovanosti a začal uctívat „prazákon“.

Vedoucím celé skupiny je Raúl, o němž velmi brzy čtenář začne pochybovat především v tom smyslu, zda celou akci nenaplánoval tak, aby vše skončilo právě odtržením od veškeré civilizace. Chtěl snad potvrdit své tvrzení, že na světě není krutějšího živočišného druhu než člověka?

Autor do příběhu vstoupí v momentě, když už jsou trosečníci zase zpátky doma, bohužel bez třech účastníků, kteří na cestě zahynuli. Autor má jejich příběh jen zmedializovat, a tak zjišťuje všechny možné informace od účastníků, kteří však svorně vyprávějí o sounáležitosti, spolupráci a obětavosti.

Mluví ale pravdu, a nebo záměrně maskují agresi, znásilňování a vraždy, které se na ostrově odehrály? Záměrně sama mluvím v otázkách, protože nechci prozradit nic navíc tomu, kdo se chystá si knihu přečíst.

Stejně jako již zmíněná kniha Pán much i Prazákon na mě působil velmi autenticky, opravdově! Jakoby si snad příběh ani nemusel nikdo vymýšlet, ale jakoby ho stačilo jen sepsat podle skutečné události.

Mnohokrát se mi nabídlo srovnání člověka se šimpanzi, kteří byli na ostrov v nedávné době vypuštěni. Bylo pro mě nesmírně zajímavé sledovat charaktery jednotlivých postav – těch, kterým „obnaženost“ nevadila, i těch více uzavřených, ale přesto vůdčích, jakou byla například Ysan, milenka zesnulého Raúla.

Robina Bakera jsem předtím neznala, ale tato kniha rozhodla o tom, že určitě nebyla poslední, kterou jsem si od něj přečetla. Dostala mě svou autentičností – mnohokrát jsem uvažovala nad tím, kde končí fikce a začíná pravda.

Příběh mě naprosto strhl, a tak bych ho všem chtěla moc doporučit!

 

Autorkou recenze je Andrea Štyndlová.

Přidat komentář