Bílá velryba

Anotace

Odkazy

Pracují s knihami. Co budou číst o dovolené?

4.7.2018

Co si bere do letadla šéfredaktor Odeonu? A jakou knihu otevře u moře grafička? S knihami pracují celý rok, tak co si vybrali pro své chvíle odpočinku? Odpovědi vás překvapí – a třeba i inspirují!

Prostá pravda

MICHAELA JANKŮ, oddělení výroby: „Hrozně se těším na Prostou pravdu od Jodi Picoultové. Picoultová je moje nejoblíbenější spisovatelka a čtu od ní všechno – a Prostá pravda je poslední, kterou jsem zatím ještě nečetla. Jo a mám v plánu ještě Artemis, protože Marťan byl naprosto úžasný.“

 

Bílá velryba

DAVID DVOŘÁK, technický redaktor: „Mám rozečtený thriller Já, Poutník, který mi doporučil kolega, ale teď jsem se trochu zasekl na tom násilí a brutalitě, které tam jsou, a tak jsem si po letech znovu otevřel Bílou velrybu, kterou jsem kdysi četl v dětství, teď ale v moderním překladu z Odeonu.“

 

Námi to končí

JANA BALHAROVÁ, redaktorka: „Naposledy ještě před odesláním do tisku musím přečíst Námi to končí, což je asi nejlepší kniha Colleen Hooverové, kterou jsem zatím četla. A ve volném čase si chci znovu přečíst sérii Hřbitovní královna, protože teď konečně vyjde čtvrtý díl, tak ať vím, o co tam jde.“

 

Cop

MILENA POLÁKOVÁ, oddělení marketingu: „Já už na dovolené byla a cestou na Capri jsem v letadle četla Cop, ten byl naprosto skvělý, všichni si přečtěte Cop! Mimochodem, když je řeč o Capri, hrozně doporučuju už starší, ale stále skvělou Knihu o životě a smrti od Axela Muntheho. To je prostě nádhera!“

 

Šinrin-joku, japonské umění lesní terapie

JINDŘICH JŮZL, šéfredaktor Odeonu: „Letím do Barcelony a beru si s sebou knihu Krása je stigma. Je docela vtipná, politicky nekorektní a hodně plná mrtvol. Tuším, že budu v příjemné společnosti. A ještě na mě čeká Šinrin-joku, protože do lesa chodím rád a můžu potvrdit, že odpočinek v lese má skutečně léčivé účinky.“

 

Ledoví piráti

KRISTÝNA MARKOVÁ, finanční oddělení: „Chystám se na Ledové piráty, novou knihu od mého oblíbeného autora historických románů. Doma od něho mám všechny předchozí. A během léta určitě ještě slupnu Vteřinu poté a Rok poté. Miluju postapokalyptické sci-fi, takže tyhle knihy nebudou chybět v mé plážové tašce!“

 

Terapie sdílením

259 Kč

KAMILA HRUŠKOVÁ, grafička: „Terapii sdílením. Už když jsem si knihou listovala v tramvaji, bylo to super, smála jsem se tak nahlas, že si o mě lidi museli myslet, že jsem šílená. Taky se snad dostanu na knihu Osm hor, pokud vyjde čas."

A co budete o prázdninách číst vy? ;)

Přidat komentář

Číst dál...Méně

Ukázka z textu

Tvrdím-li, že mívám ve zvyku odcházet na moře, jakmile se mi začnou dělat mžitky před očima a nemohu se pořádně nadechnout, rozhodně to neznamená, že se na něj vydávám jako cestující. Bez portmonky se neobejde nikdo, ale je-li prázdná, není mu na nic. Ostatně platící pasažéry sužuje mořská nemoc, nesnášenlivost a noční nespavost, takže se ani nedokážou radovat, že žijí. Ačkoli jsem již jako plavec dostatečně protřelý, nikdy také na moře nejdu coby komodor, kapitán či kuchař. Gloriolu vážnosti a úcty plynoucí z těchto funkcí ponechávám těm, kdo po ní touží. Pokud se mne týče, všechna ta obdivovaná a oceňovaná práce, svízel i soužení s ní spojené mě děsí. Stačí mi, že se musím starat sám o sebe, a netoužím věnovat pozornost i lodi, ať už je to bárka, briga, škuner nebo cokoli jiného. A pokud jde o vaření, přestože přiznávám, že skýtá pořádnou porci obdivné úcty, ježto lodního kuchaře svým způsobem zdobí důstojnické distinkce, stát u plotny a péct pernatce mě nikdy nebavilo, i když opékaného ptáka, patřičně omaštěného máslem a náležitě osoleného a opepřeného, nebude nikdo opěvovat s větším obdivem, neřkuli s uctivostí nežli já. Vždyť právě díky staroegyptskému modlářskému zbožňování rožněného ibise a hroší pečínky lze spatřit vysušené mumie tvorů, kteří v pyramidě spočívají jako v obrovské pečící troubě.

Ne, když odcházím na moře, činím tak jako prostý lodník, jenž je ubytován mezi mužstvem v předolodní ubikaci a pohybuje se od podpalubí až po vrcholík královské čnělky hlavního stěžně. Pravda, člověk se přitom naběhá, protože je nucen skákat po ráhnech jako kobylka po květnové louce. Zpočátku to bere jako něco velice nepříjemného. Je to pod jeho důstojnost, zejména pochází-li z nějaké vážené starousedlické patricijské rodiny jako Van Rensselaerové, Randolphové či Hardicanutové. A ještě horší je, jestliže předtím, než se stane námořníkem, měl možnost rozkazovat druhým, dejme tomu coby prostý venkovský kantor, před nímž se třásl hrůzou i školák z nejvyšší třídy, jenomže teď mu nadřízený nakazuje lézt do lanoví s kbelíčkem dehtu. Ujišťuji vás, že přeměna takového učitele v námořníka je dost bolestná a vyžaduje od člověka notnou dávku senekovské a stoické filozofie, aby byl schopen zatnout zuby a všechno to vydržel. Ale časem se to poddá.

Co na tom, jestli mi nějaký neotesaný kapitán nařídí popadnout koště a vysmýčit palubu? Co tato pohana znamená, poměřujeme-li ji Novým zákonem? Máte pocit, že když toho grobiána okamžitě a uctivě neuposlechnu, bude o mně archanděl Gabriel mít horší mínění? Kdo nemusí otročit, to mi prosím řekněte. Tak vidíte, ať už mě takový kapitán prohání, jak chce, uštědřuje mi sebevětší štulce a herdy, mě hřeje vědomí, že je to tak v pořádku, jelikož ať už to bereme fyzicky nebo metafyzicky, sloužíme všichni a s tou herdou musíme počítat každý, takže jsme si rovni a nezbývá nám než se nevzrušovat.

Jak říkám, na moře vždycky odcházím coby lodník, protože takto dostávám zaplaceno, zato jsem však nikdy neslyšel, že by pasažér za plavbu obdržel jeden jediný cent. Naopak, platit musí on. A v tom, jestli musíte platit vy, nebo někdo vám, je obrovský rozdíl. To, že musíme platit, je ten nejnepříjemnější trest z těch, jež na nás přivolal onen pár našich prapředků, kteří loupežili v zahradě rajské. Ale být placen? Tomu se jen tak něco nevyrovná. Je skutečně podivuhodné, jak graciézně člověk přijímá peníze, když tak upřímně věříme, že jsou kořenem všeho zla na světě a že zazobanec nikdy nepřijde do nebe. Ach, s jakou radostí tomuhle věčnému zatracení všichni podléháme!

A jako lodník odcházím na moře konečně také kvůli zdravému fyzickému pohybu a čistému vzduchu, jehož má člověk coby součást mužstva opravdu dostatek. Jelikož na tomto světě, tedy pokud platí poučky Pythagorovy, je častější protivítr než větry, které nesou kupředu, i ten nejvyšší velitel celé flotily na horní palubě dostává většinou vzduch z druhé ruky, to jest od námořníků na přídi. Myslí si, že ho dýchá jako první, ale tak to není. Vůdce je v mnoha ohledech veden podřízenými a nemá o tom nejmenší potuchy. Jestliže jsem však několikrát dýchal mořský vzduch jako lodník obchodní plachetnice, proč jsem si teď vzal do hlavy odjet na velrybářskou výpravu? Na to mohou nejlépe odpovědět sudičky s tím svým neustálým a nezbadatelným dohledem, kterým mě tajně sledují a jakýmsi záhadným způsobem ovlivňují. A to, že jsem odjel na velrybářskou výpravu, je bezpochyby součástí onoho odvěkého a obdivuhodného plánu Prozřetelnosti, která ji zřejmě považuje jen za jakousi krátkou sólovou epizodu inscenovanou mezi daleko rozměrnějšími výstupy. Jsem toho názoru, že mohou být plakátovány jako

Grandiózní zápas o zvolení prezidentem Spojených států
VELRYBÁŘSKÁ VÝPRAVA JISTÉHO IZMAELA
Krvavá řež v Afghánistánu

I když nemohu říct, proč mi sudičky coby režisérky určily ve velrybářské výpravě právě tuhle mizernou úlohu, když jiné pověřily skvělými rolemi ve velkých tragédiích, krátkými a snadnými štěky v salonních veselohrách a zábavnými party ve fraškách. Ačkoli pro tohle prostě postrádám přijatelné vysvětlení, při zpětném pohledu na všechny okolnosti se domnívám, že tak trochu chápu motivy a důvody, jež mi pod různými předstíranými významy tak prohnaně předestíraly, stejně jako to, proč jsem se té úlohy ujal a proč jsem také podlehl iluzi, že jsem se k tomu na základě své svobodné a ničím neovlivněné vůle i uvážlivého úsudku rozhodl sám.

Nejdůležitějším z těchto důvodů byla zcela ohromující představa samotné velryby, neboť tento zlověstný a záhadný kolos rozněcoval mou zvědavost. Kromě toho tu hrála roli také daleká a divoká moře, jimiž se pohybuje jako nějaký ostrov, i neznámá a nevýslovná nebezpečenství, jež zosobňuje, a to vše spolu s představou patagonského pobřeží, u nějž lze zažít tisícero divukrásných pohledů a zvuků, rovněž přispělo k tomu, že jsem své touze podlehl. Jiné by to možná nezlákalo, ale mne vše, co neznám, odjakživa přitahuje. Rád se plavím moři, jimiž se má člověk vyhnout, a přistávám u pobřeží známých svou divokostí. Nenechám bez povšimnutí nic, co je dobré, ale rychle rozpoznávám hrůznost věcí, a pokud je to možné, dokážu s nimi vyjít, neboť vše, s čím je nutné žít, je záhodno přijmout.

Ze všech těchto důvodů jsem proto možnost vydat se za velrybami uvítal. Mohutná vrata plavební komory do světa divů se otevřela dokořán a já, zmámený divokými představami, viděl velryby vplouvat po dvou do duše jako nekonečné procesí a v jeho středu spolu s nimi i obrovský tajuplný přelud zářící jako zasněžená velehora.