Obraz Doriana Graye

Wildeův román zůstává dodnes trochu tajemnou, ironickou a v podstatě nejednoznačnou moralitou, která může nabízet cestu k výkladům jednoho důležitého filozoficko-estetického konceptu, kterým byl experiment v pojetí života, chápaného jako umělecké dílo.

Literární historiografie a kulturní dějiny označují tento dobový mentální kód jako dandismus. Francoise Coblenceová v knize Dandismus - povinnost pochybnosti označuje za hlavní znak dandismu tzv. ontologickou prázdnotu, dandy si potvrzuje svou vlastní identitu prostřednictvím pohledu „těch druhých“. Albert Camus v těchto souvislostech hovoří o estetice výlučnosti a záměrné provokace jako subverzivní revolty ve smyslu generačního hesla moderny épater le bourgeois. V zásadě se jedná o životní postoj, který vychází z hluboké skepse a z vědomí pomíjivosti a fyzické bezcennosti života, jenž se stává předmětem mnohdy nebezpečných mystifikačích her.

Tato osudová tragika dostihla také Oscara Wildea. Fakta, týkající se soudního procesu, jsou všeobecně dosti známa. O detailech pozdějšího Wildeova pobytu v pařížském exilu, kdy se spisovatel ocitá takřka bez prostředků, živoří na okraji společnosti a následně umírá vyčerpáním v důsledku banálního onemocnění v pouhých čtyřiceti šesti letech, píše britský spisovatel Peter Ackroyd v knize Fiktivní deník Oscara Wildea, empatickým způsobem a s velkou citlivostí přistoupil ke ztvárnění Wildeovy osobnosti také britský herec Stephen Frye v životopisném snímku režiséra Briana Gilberta z roku 1997.

V rámci evropské diskuze o skandálních okolnostech Wildeova případu se slavného autora u nás zastala prakticky pouze redakce Moderní revue, která Wildeovi v roce 1895 věnovala květnové a červnové číslo časopisu. Jiří Karásek ze Lvovic napsal o důsledcích tohoto společenského a lidského vyloučení, že „to vše musí naplnit každého lidsky smýšlejícího člověka neskonalým hnusem a odporem“.

Není divu, že Jiří Karásek spolu s Arnoštem Procházkou byli nuceni čelit nejen novinovým a časopiseckým útokům, ale stali se také předmětem zákeřných pomluv, které se dotýkaly jejich osobní cti. Podrobněji o těchto otázkách píše také oxfordský literární historik Stefano Evangelista, editor poměrně nedávno vydaného reprezentativního projektu The Reception of Oscar Wilde in Europe (2010). Sborník přináší kolem dvaceti specializovaných studií na wildeovské téma od odborníků z evropských a zámořských akademických pracovišť.

Je zcela pochopitelné, že se v českém prostředí rezonance a ohlasy Wildeova díla a jeho uměleckých koncepcí staly téměř generační povinností. Z Wildeových názorů vychází Jiří Karásek ze Lvovic v knize Umění jako kritika života, v románu Ganymédés, který uzavírá tzv. magickou trilogii, se přímo opírá o základní linii románového příběhu Obrazu Doriana Graye. Arthur Breisky ve známé knize Triumf zla věnuje Wildeovi životopisný esej a ve slavném textu Quintesence dandismu o něm napsal: „Jeho tragikou byl stálý rozpor duše básníkovy s duší dandyho.“ O Wildeovu koncepci estetizace života se ve svém raném díle opírá také Miloš Marten. Slavnou hru Salomé na počátku 20. století uvedl na scénu Národního divadla režisér Jaroslav Hilbert v přetlumočení Otakara Theera.

Překlady Wildeova Obrazu Doriana Graye mají v českém literárním prostředí dlouhou tradici. V roce 1905 (ještě s následným vydáním v letech 1918 a 1919) přeložili Wildeův román Antonín Tille a Jaromír Borecký. Autory dalších převodů jsou mezi jinými Bořivoj Prusík, Emanuel z Lešehradu a J. V. Pimassl. Za klasický a patrně nejznámější je považován překlad J. Z. Nováka z roku 1958. Platí-li známá teze o zastarávání překladu a o generační nutnosti pořizovat překlad nový, lze konstatovat, že v případě nového přetlumočení, jehož autorkou je Kateřina Hilská, je tento požadavek zcela legitimní.

Na rozdíl od J. Z. Nováka, který respektuje zásady realistické překladatelské školy, přináší Hilská větší sémantickou jemnost a mírná poetizující patina je oprávněným interpretačním přístupem, který může mít také svou přitažlivost z hlediska čtenářské přístupnosti textu.

Oscar Wilde ve slavné předmluvě k románu říká: „Veškeré umění je zároveň povrch a symbol. Ti, kdo jdou pod povrch, tak činí na vlastní nebezpečí. Ti, kdo přečtou symbol, tak činí na vlastní nebezpečí.“ Kdo ví, snad je dobré se občas vracet i ke klasikům.


1.3.2012  Tvar 

Přidat komentář