R. U. R.

Člověk snadno podlehne dojmu, že si může hrát na Stvořitele a důsledky bývají velice často tristní. Viz vysazování zvířecích druhů na místech, kam nepatří (králíci v Austrálii), necitlivé úpravy krajiny, anebo v současnosti  hojně diskutované téma kmenových buněk.

A nebyl by to Čapek, kdyby nedokázal zpracovat téma samo o sobě interesantní tak, že se dílo stalo trvalou součástí našeho literárního fondu.

Autor varuje před zahálkou, vedoucí nevyhnutelně k degeneraci samotného lidství, vyhasnutím možnosti rozmnožování a tudíž postupným vymíráním lidského druhu.  Zde se nabízí paralela se současností, problémy s přirozeným otěhotněním postihuje stále víc párů a umělé oplodnění se stává  běžným způsobem početí.

Byl snad Karel Čapek vizionářem a předvídal neblahý vývoj?

Postavy příběhu se pohybují v uzavřeném prostoru, jež má podle mého názoru symbolizovat bludný kruh, žijí v poměrném přepychu, však bez možnosti jakéhokoli vybočení, jakékoli změny.

Tisíce robotů pracujících bez nároku na odměnu, či odpočinek je prací polidštěna a dochází k jejich sebeuvědomění  a v důsledku toho k odmítnutí stále poroby a z toho vyplývající revoluce.

Helena, jediná žena mezi hrstkou přeživších spálí v rozrušení návod obsahující chemickou formuli směsi  nevyhnutelně potřebné k reprodukci robotů.

Všichni ze zbývajících lidí jsou roboty povražděni a jediný přeživší člověk, stavitel Alquist (který byl ušetřen proto, že manuálně pracuje),  není schopen tuto směs znovu vyrobit.

Robotům hrozí stejný osud, jaký postihl lidstvo a naděje se postupně vytrácí….

„Následkem“  polidštění je naštěstí i láska a nadějí lidstva i robotů se nakonec stává dvojice robotů – Suly a Maria, milujících jeden druhého.

Kniha má otevřený konec – podaří se vzkřísit pomocí lásky lidstvo? –  je ponecháno mnoho prostoru čtenářovým úvahám.


Autorkou recenze je Iveta Filanderová

Přidat komentář

Děj Čapkovy hry se odehrává na ostrově v místní továrně, kterou vlastní akciová společnost  R.U.R. (Rossum´s universal robots). Geniální vědec Rossum vymyslel recept na výrobu robotů. Roboti byli v továrně vyráběni zprvu s dobrým úmyslem, aby lidi zbavili těžké práce. Vědcův synovec Rossum mladší poté roboty ještě více zdokonalil, až byli k nerozeznání od lidí. Tomu šlo samozřejmě jen o zisk, a proto začal roboty stále vylepšovat, ubírat jednotlivé součástky a vyrábět ve velkém po celém světě. Roboti se nakonec stali výkonnějšími a mohli se dožít až dvaceti let.

Robotů bylo čím dál více a jelikož roboti dělali veškerou práci, lidé zlenivěli. Ženám se už ani nechtělo rodit děti. Roboti si po čase uvědomili, že jsou dokonalejší než lidé, vzbouřili se a za několik let lidstvo vyhynulo. Došlo i ke zničení návodu na výrobu těchto robotů, a proto roboti nechali žít jen jediného člověka, stavitele Alquista, aby návod znovu vynalezl. A jestli se mu to povedlo, zjistíte po přečtení této utopické hry.  

Jelikož jsem spíše zastáncem klasické literatury než té současné, dostala jsem tuto knihu od svých nejbližších jako dárek na Vánoce. S chutí jsem si knihu přečetla, protože četba je můj koníček a můj nejoblíbenější spisovatel je právě Karel Čapek. Do knihy jsem se úplně začetla, jako do každé Čapkovy knihy. Obdivuji u něj jeho vytříbený a spisovný jazyk, který někdy propojoval s hovorovým výrazem. Jeho čeština je pestrá a ne nadarmo se mu říká “mistr synonym.“

Proto všem Čapkovy knihy vřele doporučuji, leckdo by se od něj mohl učil. Tuto knihu také doporučuji studentům jako povinnou četbu k maturitě, protože děj je jednoduchý, dá se snadno pochopit a také lze o knize a jejím autorovi dlouze povídat.

Autorkou recenze je Barbora Manová

Přidat komentář

A jak vlastně autor na námět přišel? Nejlepší bude použít přímo jeho vysvětlení, které bylo uveřejněno v Evening standard:

„Roboti byli výsledkem cesty v tramvaji. Jednoho dne jsem musel jet do Prahy předměstskou tramvají a ta byla nepohodlně plná. Ohromilo mne, že moderní podmínky učinily lidi nevšímavými k obvyklému životnímu pohodlí. Byli namačkaní uvnitř i na schůdkách tramvaje ne jako ovce, nýbrž jako stroje. Počal jsem přemýšlet o lidech ne jako individuích, ale jako strojích, a po cestě jsem uvažoval o výrazu, který by označoval člověka schopného pracovat, nikoli však myslet. Tato idea je vyjádřena českým slovem – robot.“

Jak tedy pojem vznikl víme, stejně tak už víme, jak autor přišel na námět. Teď by bylo vhodné říci si něco k samotné knížce.

Jedná se o divadlení hru, konkrétně ji autor označuje jako Kolektivní drama o vstupní komedii a třech dějstvích. Celý děj se točí kolem vynálezu Robotů. Je to vynález úžasný, lidstvu prospěšný, vykonávající práci... ale. Ale také nebezpečný. Podobně jako v některých jiných Čapkových dílech (Válka s Mloky, Krakatit, Továrna na Absolutno), i zde se objevuje "něco," co lidstvu přerostlo „přes hlavu.“

V R.U.R. se Domin a jeho kolegové snaží osvobodil lidstvo od práce, snaží se mu prospět. Vyrábějí proto roboty, přístroje k nerozeznání od lidí. Roboti se pomalu dostávají do továren, do domácností, nahrazují lidstvo v práci, vykonávají za ně většinu povinností... a lidé leniví. Nemusejí nic dělat, zpohodlní. Roboti však pracují a vyvíjejí se. Pomalu si začnou uvědomovat sami sebe, to, že jsou využívání a rozhodnout se s tím skoncovat. A to DEFINITIVNĚ...

Zda kniha skončí dobře či špatně je na posouzení každého čtenáře. Autor, opět stejně jako v mnoha jiných knihách, nastiňuje tragický konec, ale zároveň nechává naději, že záchrana lidstva je možná. Na závěr bych opět předala slovo samotnému autorovi, neboť se domnívám, že právě v následujících pár řádích shrnul podstatu celé této knihy:

„Jsem poděšen, že s nimi mohu dělat, co chci, protože nemají svou vlastní duši. Řekl jsem jim, aby vystrčili lidstvo z práce, a oni to beze všeho udělali, okamžitě a bez hemunků, na dvou nebo třech stránkách stručného dialogu, poslal jsem je do stoupy a oni kývli, vzbouřil jsem je proti celému lidstvu a oni proti němu šli, bez zaváhání, bez myšlenky, bez uvažování, jak to se světem i s nimi dopadne.“

Tolik tedy samotný autor. O tom, že si knihu opravdu stojí za to přečíst, vás může přesvědčit i fakt, že byla hraná a přeložená celkem do třiceti jazyků...

Autorkou recenze je Jarmila Molinová

Přidat komentář