Biomanželka

Vypravěčkou románu Michala Viewegha je dula – nejprve provází Hedviku těhotenstvím, stráví s ní období kolem porodu, porod samotný, šestinedělí a co více- nastěhuje se k ní domů , provází ji i druhým těhotenstvím a tráví tak s ní už sedmý rok...

….nebylo by na tom nic až tak moc divného, kdyby byla dula příbuzná nebo nějak spřízněná a Hedvika kdyby byla osamělá. Jenomže Hedvika je vdaná za úspěšného spisovatele a žije s ním. Tak se stane, že žijí společně s dulou.Spisovatel není tímto rodinným stavem nikterak nadšen. Vždyť dula je zákonná manželka staršího anesteziologa, od kterého odešla.

Hedvika díky svým nesčetným aktivitám a podněcována dulou pečuje o své dvě děti, věnuje se zahradě, založí Mateřské centrum, věnuje se laktačnímu poradenství, zavede doma domácí vyučování, svým nakažlivým elánem se spojí s dalšími matkami a  žije ryze ženskými problémy.

V celé knize jde vlastně o vztah mezi mužem a ženou. Kniha je prodchnuta nesčetnými, vtipně pojatými dialogy mezi těmito dvěma pohlavími.

Spisovatel by měl rád doma manželku věnující se nejen dvěma  dětem - konzervativní počet, jiný odmítá - zejména však jemu samotnému. Chtěl by, aby udržovala teplo rodinného krbu, dala si s ním klobásu a občas ho namasírovala.

Místo toho má lednici s bio-výrobky, z jeho pokoje si děti - nejen jeho vlastní dělají dětský koutek, Hedvika absolvuje víkendové kurzy pro duly, sezení s terapeutem, zakládá neziskové organizace, žádá o granty a  vozí obě dcerky několikrát týdně na kroužky.

Manžel se posunuje v hodnotovém žebříčku své ženy stále na vzdálenější a vzdálenější místo…i biosvačinkám věnuje víc času než jemu.

Kniha je velmi vtipně napsaná a doporučila bych ji k přečtení ženám i mužům. Opravdu jsem se bavila, jak  vidí věci ženy a jak na ty samé věci nahlíží muži.

 

Autorkou recenze je Martina Mičková

 

 

Přidat komentář

Kniha vypráví příběh mladé Hedviky, plaché knihovnice, jež osud spojí s Mojmírem, spisovatelem středního věku, který se své milované snaží dát všechno, po čem touží a on sám se domnívá, že je to především domek se zahradou v Posázaví a dvě děti a samozřejmě on sám. Postupem času si ale začíná všímat, že po tom, co jeho manželka všechen svůj čas věnuje dětem a jejich domku, on je tiše odsouván kamsi do pozadí. Dalším, pro Mojmíra nepříjemným faktem je, že s nimi v domě žije Hedvičina dula, žena, která ji byla nablízku po dobu jejího těhotenství i mateřství, a bydlí s nimi už sedm let. Mojmír a dula k sobě nechovají sympatie, ba naopak, jejich vztah je na nože, protože si vlastně oba na Hedviku dělají nárok. Mojmíra Viewegh popisuje jako nabubřelého a nafoukaného a zajímavé na románu je to, že ho v knize takto popisuje dula, která je i vypravěčkou.

Žasnout naopak můžeme nad aktivitami Hedviky. V očích duly jsou její aktivity minimálně chvályhodné: založila bioklub, mateřské centrum a dokonce též rozjela charitativní akce. Vše je financováno Mojmírem. Později začne prosazovat myšlenku vyučování dětí doma, a tak se z jejich domu stane menší škola, jelikož se Hedvičina nápadu chytnou i ostatní maminky. Mnohým by se mohlo zdát, že Hedvika má aktivit až nad hlavu, ale to je omyl. Absolvuje totiž ještě kurzy laktačního poradenství, kurz pro duly, pustí se do šití menstruačních vložek,… Díky svému nadhledu se ale Mojmírovi daří tento obrovský a feministický nápor přežít.

Z Vieweghova románu přímo čiší sarkasmus a ironie a svou Biomanželkou jakoby provokuje, aniž by však shazoval ženskou emancipaci – to se mi na knize líbilo. Ukazuje nám, kam až může vést trpělivost milujícího manžela i to, kde tato trpělivost končí.

Aby se spisovatel podílel na šití menstruačních vložek, to mi přišlo opravdu nedůstojné. Mojmíra jsem ale v žádném případě nelitovala. Působil na mě jako nafoukaný a samolibý muž, navíc slaboch, kterému doma vládne žena a on nedokáže ve vztahu zajistit rovnoprávnost. Trochu mi vadilo to čekání na to, až pohár Mojmírovy trpělivosti přeteče a on s nastalou situací něco udělá, ale jinak se mi Vieweghova kniha líbila.

Autorkou recenze je Andrea Štyndlová

Přidat komentář

Hlavní postavou je Hedvika - knihovnice, která je sice mladá, ale o to víc plachá. Zamiluje se do starého spisovatele Mojmíra. Mojmír svoji Hedvičku nosí na rukou a zahrnuje ji láskou stárnoucího muže. Mojmír má sen, mít domek se zahradou a kupu dětí a se samozřejmostí předpokládá, že to chce i Hedvika. Hedvika se tedy podrobí Mojmírovi a svůj volný čas okopává zahrádku, stará se o domeček, manžel Mojmír zjišťuje, že už není středem jejího života. A už vůbec nepočítal s tím, že když příjdou děti, Hedvika ho odsouvá až nakonec svých priorit. To už ho opravdu zasáhlo.

A teď přichází řeč na dulu, kterou jsem zmínila již na začátku. Sedm let bydlí s manželi v baráčku a pomáhá Hedvice. Hlavně v těhotenství a šestinedělí. Mojmír a dula se nemají rádi a žárlí na sebe kvůli Hedvice. Dula opravdu výstižně vypráví o naivnosti starého seladona a spisovatele Mojmíra. A naopak Hedviku vyzdvihuje do výšin, kvůli jejím aktivitám, jako je mateřské centrum a bioklub. Z Mojmírových peněz platí charitativní akce o kterých Mojmír samozřejmě nemá ani ponětí. Domeček se promění v domácí školu kde Hedvika a stejně biozasažené kamarádky učí své děti. Její bionarušenost se také projevuje tím, že ručně šije menstruační vložky a udělá si kurz laktačního poradenství.

Mojmír je nejspíš muž s oceli, jelikož všechny Hedvičiny aktivity snáší. V knize se tedy dozvíme mi, ženy co vše dokáže ustát muž, který miluje svoji ženu. Ale na druhou stranu mi Mojmír připadá jak neuvěřitelný slaboch, který si doma nedokáže dupnout a skáče tak, jak jeho žena píská. Sice nejdřív dělá ramena a s ženou nesouhlasí, jde si postěžovat nad alkoholem svému největšímu kamarádovi. Ale nakonec se stejně nic nezmění. Mojmír mě, ale na konci knihy velice překvapí svojí mstou Hedvice a dule.

Napíše o těch bioženách, biovýrobcích a všem tom bio...........román. A nikdy nebude třídit odpadky.

Myslím, že tento román Michala Viewegha by si měli přečíst muži i ženy.

Autorkou recenze je Věra Ondráková

Přidat komentář