Smích a pláč Afriky. Cestou kolem jednoho kontinentu

V rámci všech cestopisů, které jsem kdy četla, zaujímá tento významné postavení. To si vydobyl především svým jazykem, nesmírně poutavým, čtivým, vtipným, lidovým. Forma se navíc skvěle snoubí s obsahem, a tak mohu Smích a pláč Afriky hodnotit nejvyšší známkou.

Samotný záměr vydat se do Afriky na vlastní pěst osobně nesmírně oceňuji a závidím oběma cestovatelům jejich odvahu a odhodlání. Jejich cesta začala v Súdánu a pokračovala podél východního pobřeží až na jih, do Jihoafrické republiky. Právě na jihu kontinentu vypověděla svou službu Aniččina kliková hřídel a nastaly „drobné“ potíže, následkem kterých se mírně pozměnil plán trasy.

Cestovatelé původně plánovali svou cestu ukončit právě na jihu Afriky, ale nakonec se rozhodli dojet zpět podél západního pobřeží až do Maroka a odtud lodí do Evropy. Zvláštní pro mě bylo číst právě o tomto jejich rozhodnutí; vše totiž bylo sepsáno tak mistrně, že jsem na okamžik sama pocítila tu euforii, tu radost z další cesty, kterou v zápětí vystřídaly obavy a strach z neznámého a hlavně nebezpečného prostředí.

Vždyť Martina se se svým přítelem rozhodla projet státy jako Angolu, která byla skrz naskrz podminovaná, Nigérii, kde se všechny jejich (i moje) obavy naplnily a oba cestovatelé tam zažili skutečně krušné chvilky, Burkina Faso, Niger,…

Martina Svobodová podává cenné svědectví o tom, jaká Afrika skutečně je. Nezasvěcený člověk si ji možná představuje jako romantickou, plnou kýčovitých západů slunce a pozorování zvěře v jejich přirozených podmínkách a prostředí. Realita je ovšem trochu jiná. Žádný katalog cestovní kanceláře vám nesdělí, že se může stát, že po několikahodinovém ježdění národním parkem nepotkáte jediného nosorožce. Nikdo nemluví o absenci fungující byrokracie či jakéhokoli systému. Já jsem za tento pravdivý pohled na Afriku autorce nesmírně vděčná!

Přesto přese všechno jsem však měla dojem, že lidé tam žijí stejně jako my – mají své radostné i teskné chvilky jako my, starosti i radosti. Jenom podmínky jsou úplně jiné, než ty, v jakých máme tu čest žít my.

Ráda bych zmínila ještě jednu maličkost, která mě zaujala na obou cestovatelích. Vzhledem k tomu, že se rozhodli projet např. Kongem, mě ona maličkost vlastně ani nepřekvapuje, ale přesto mě zaujala a zmíním, že jsem ocenila i to, že měli odvahu zkoušet zdejší kuchyni. Vlastně i tak se dá nahlédnout do zvyků země a mentalit lidí – přes kuchyň. Jedli krokodýla, dikobraza, ale byly chvilky (celé dny), kdy se živili jen špagetami.

Co jiného říci na závěr než knihu doporučit všem, kteří rádi čtou. Nezáleží na tom, jaký žánr máte rádi, protože v knize se setkáte s politikou, napětím, filozofií, gastronomií, geografií,…A to všechno navíc prostřednictvím inteligentního pohledu, čtivého jazyka a cestovatelského nadhledu Martiny Svobodové.


Autorkou recenze je Andrea Štyndlová

Přidat komentář

Jaroslav a Martina Svobodovi, cestovatelští i životní parťáci, vydali se na cestu černým kontinentem. Doprovod jim dělala jen Anička, landrover se stanem na střeše. Projeli společně 26 afrických zemí a strávili na cestě přes jeden rok.

Smích a pláč Afriky není jen suchým vyprávěním dvou cestovatelů. O co je tedy právě jejich příběh bohatší? O vyřčení pravdy, byť není vždy příjemná. O ironii a nadsázku, jakou si člověk získá jen zkušenostmi. O odhodlání prožít všechno na vlastní pěst, se svými vlastními prostředky a silami, byť se mnohokrát zdálo, že vypršely.

Jejich putování po Africe začíná v Súdánu. Tato země mě z jejich vyprávění naprosto zklamala a jak jsem později zjistila, takový dojem ve mně nezanechal jen Súdán. Autorům jsem však za jejich popis reality vděčná, protože mě probudili ze sladkého snu o Africe plné tradic, nenáročných lidí, kouzelné přírodě a bezstarostnosti.

I já sama jsem mnohdy v myšlenkách spřádala plány na cestu Afrikou, ale moje představy byly jiné, možná stejné jako měli autoři knihy předtím, než se sem vydali. Nefungující byrokracie a vlastně nic, korupce, komerce, chaos a věčně natažená dlaň, čekající na injekci jménem charita…I taková je Afrika. Bohužel asi převážně taková.

Původní záměr cestovatelů bylo projet východní pobřeží až do Jihoafrické republiky a odtud jet zpět domů, leč osud jejich karty trochu zamíchal, a tak se manželé nakonec vydali podél západního pobřeží zpátky. Hodně mě to udivilo, protože projížděli státy a místy, o nichž se v kdejakém bedekru píše coby o nebezpečných a hodných k vyhnutí se jim obloukem.

Projeli podminovanou Angolou a Kongem, kde se dodnes vraždí, znásilňuje a kde rozumný člověk vlastně ani nevystupuje z auta, nechce-li přijít o holý život. Poznali hrůzu a děs v Nigérii i štěstí z návratu domů v Maroku, posledním africkém státě na své cestě. Musím ale přiznat, že jsem jim nesmírně fandila v jejich záměru, trochu jim záviděla a hodně je obdivovala.

To, co bych na tomto vyprávění ráda vyzdvihla je styl, jakým autorka píše. To, že je čtivý a poutavý jsou jen slabá slova. Stačí možná když řeknu, že jsem sama propadla zoufalství, když se jim na jihu Afriky rozbilo auto a oprava by je v přepočtu vyšla asi na 240 000,-Kč. Že jsem sama na internetu pátrala v mapě Afriky, když se rozhodli jet podél západního pobřeží. Že ve mně pěnila krev, když jsem četla o tzv. check pointech, tj. výběrčích peněz v jednotlivých státech, a to naprosto nesmyslných a zkorumpovaných.

Bála jsem se, když jsem četla o jejich průjezdu Angolou, kde s každým dalším kilometrem mohli narazit na minu. Nikdy mě nelákalo Maroko, ale díky autorčinu popisu jsem se rozhodla tuto zemi jednou navštívit. Styl je nesmírně osobitý, nabízí dávku ironie, skepse, ale i optimismu a hlavně cestovatelského nadhledu. Vlastně ještě nikdy jsem se u žádného z cestopisů nesetkala se stylem, který by mi ve svém umění vyprávět tolik seděl!

Hodně se mi líbily i tak trochu filozofické úvahy Martiny Svobodové. Donutila mě totiž zjistit si něco o adopci dětí do USA. Sama autorka vyslovuje názor a ptá se, proč by mělo africkým dětem být lépe v USA? Co když jsou právě tady šťastné? Sama pak tvrdí, že jako malá holka trávila prázdniny u babičky a se svými odřenými koleny, pracujíc na poli…by se krásně vyjímala na plakátech o nelidském zacházení s dětmi…a přesto byla tehdy u babičky šťastná. Takových podnětů k zamyšlení je ale v knize celá řada.

Nemusíte být zrovna vyznavači cestopisů, abyste se do knihy začetli. Najdete v ní mnohem víc, než jen suché povídání o probádaných koutech Afriky.


Autorkou recenze je Lucie Horáková

Přidat komentář