Enon

Charlie zažívá naprosto běžný den, jede zrovna autem, když mu zavolá jeho žena Sue. Dostane však od ní zprávu, na kterou nemůže být nikdo nikdy připraven. Dcera Kate měla nehodu a zemřela. Všechno, co do té doby bylo ověnčeno štěstím a úspěchem, se zahalilo do černých sutan a obrátilo se v neprospěch nositelů.

Kate měla ve čtrnácti letech všechno před sebou. První vážný vztah, problematická studia na střední, nové kamarády, zkoušky i způsoby zábavy,…Jenže to zničehonic skončilo. Rodiče by ale přeci neměli být svědky úmrtí svých dětí. Ale to se právě stalo.

Sue odjíždí za rodiči zpět domů a opouští tak svého manžela, který se utápí ve smutku z těžké ztráty. Neumí se přesto přenést, a tak ztrácí nejen ženu, ale i zdravý úsudek. Může se z toho někdy dostat a normálně žít?

*

Propadal jsem se čím dál hlouběji do stínu, ke hranici mezi tímto životem a vším, co je mimo něj, a postupně se sám stále víc podobal mrtvole. Vlasy mi prořídly, kosti mi trčely z těla, kůže mi těsně obepínala lebku. Musel jsem si dávat velký pozor, abych tu hranici nepřekročil, protože pomyšlení, že svou smrtí dohnala otce k sebevraždě, by bylo pro mou dceru strašlivé a nesnesitelné. Nechtěl jsem, aby slovo, které jsem toužil od Kate slyšet, až se s ní konečně tam v šeru setkám – v šeru pro mě coby živou bytost, vetřelce v říši, která je dost možná zalitá blahodárným světlem neviditelným pro naše zdejší, obyčejné oči – až se k ní na laně spleteném z těch nejsilnějších drog konečně spustím; až budu mít možná jen zlomek vteřiny, než mě vytáhnou zpátky a položí na nosítka v sanitce nebo na nemocniční lůžko tady na povrchu bdělého světa; nechtěl jsem, aby to případné jediné slovo, které by mi moje dcera řekla, bylo Ne. Mnohokrát jsem se přistihl, jak pláču v naději, že se mi aspoň na okamžik z temnoty zjeví její tvář a ona se mi zadívá přímo do očí, usměje se a napůl dívčím, napůl ženským hlasem, který jsem si každý den znovu oživoval v paměti, řekne Ano.

*

Velmi pesimistický příběh o tom, jak se vyrovnat se smrtí dcery, která toho měla mnoho před sebou. Útlá knížečka, která se čte opravdu jedním dechem, i když v ní optimismu moc nehledejte.

Autor recenze: Josef Němec

* * * * *

Přidat komentář

Většina mužů v naší rodině po sobě zanechává vdovy a sirotky. Já jsem výjimka. Mou jedinou dceru Kate porazilo auto, když jela loni v září jednou odpoledne na kole z pláže. Bylo jí třináct. Krátce poté jsme se s mou ženou Susan rozešli.

Předešlým odstavcem začíná novela amerického spisovatele Paula Hardinga s názvem Enon, která vyšla v říjnu letošního roku v nakladatelství Odeon. Paul Harding před čtyřmi lety překvapil svět, když za svou prvotinu Tuláci, kterou po tři roky marně nabízel nakladatelům, až ji nakonec vydal „alespoň“ v malém univerzitním nakladatelství, získal nečekaně, ale velkým právem, Pulitzerovu cenu.

Hlavní postavou Tuláků byl George Crosby, který vyprávěl v posledních hodinách života svůj příběh a hledal smíření s blížící se vlastní smrtí. Ve své druhé knize se Paul Harding posunul v rodě Crosbyů o dvě generace dál a za hlavního hrdinu vybral Georgeova vnuka Charlese Crosbyho.

Charles neřeší vlastní smrtelnost, ale hledá smíření a vyrovnání se se smrtí třináctileté dcery Kate. Ta zemřela při nehodě, když ji nepozorná řidička auta srazila na kole při cestě z pláže. Charles prožívající velkou bolest odhání manželku a snaží se nalézt zapomnění v silných analgetikách.

Jeho závislost roste, a tím mu přibývají samozřejmě i starosti, kde k dalšímu přísunu prášků přijít. Řešení jsou různá… Charles se propadá na úplné dno, mísí se v něm touha po zapomenutí, totální destrukci, ale naopak i po záchraně vlastní psychiky. Východiska jsou dvě – definitivní zničení sebe samotného nebo protruchlení se do nových zítřků a nalezení smíření…

Nenasytně jsem toužil po své dceři a svou touhu se snažil naplnit tady na hřbitově v naději, že by mi mohla někdy v noci přijít naproti, aspoň kousek, třeba jen na kratičkou chvíli - vkročit zpátky do svých bosých nohou a po mokré trávě nebo spadaném listí nebo zasněžené zemi živého Enonu přijít sem ke mně, abychom si mohli říct ještě aspoň jedno poslední lidské slovo.

Paul Harding nechává Charlese hovořit v první osobě, tím je jeho zpověď o to působivější. Jde o směs konkrétních vzpomínek na dceru, vlastní dětství, ale i fakta z historie malého městečka Enon, spojené s popisem jeho přírodních krás. Se sílící závislostí se do vyprávění vkrádají i halucinace a podivné sny, ve kterých se stírají hranice času, prostoru i lásky.

Paul Harding vytváří hutnou, téměř filmovou atmosféru. Lpí na drobných detailech, které umocňují sílu jeho vyprávění i jednotlivých, zdánlivě obyčejných momentů, v nichž se ale ukrývá vše, co dělá život životem, a které se s odstupem stávají vlastně těmi nejdůležitějšími a nejcennějšími… Enon je velmi silné, melancholické čtení o smutku a truchlení, které náročnějšího čtenáře jistě plně uspokojí.

Autorka recenze: Eva Šamánková

* * * * *

Přidat komentář

Smrt bližního je tragická událost vždy, přesto smrt dítěte je pro rodiče něčím jako předpeklím. Mnohdy něčím, co nekompromisně rozdrtí svazky a vazby, proto hned následná věta Charlesovi zpovědi je: „Krátce poté jsme se s mou ženou Susan rozešli.“ Není to z mé strany žádný spoiler, o žádné překvapení jsem vás tím nepřipravil. A to z jednoduchého důvodu – o to v knize vlastně nejde.

Charlesovo vyprávění je vlastně rekapitulací celého jeho života, tedy autor používá stejný vypravěčský styl jako u předešlého románu. Vlastně vnímavý čtenář si určitě už všiml shodných příjmení hrdinů obou knih, proto někdy jsou tyto knihy vedeny jako Book 1 a Book 2. Příběh tedy zabíhá do daleké minulosti jeho rodu, prapředkům, především ale ke svému dědovi, který se byl hodinář. Do hlavní děje tak vkládá historické vsuvky nejen svých předků, ale i vůbec historie městečka Enon, s jeho svébytnými postavami, z kterých se po téměř staletích stali postavami místních legend a pověstí. Přesto hlavním dějem a linií knihy je především hrdinova „křížová cesta“ způsobena smrtí dcery. Jak už ve fundovaném doslovu píše Petr Fischer, kniha je vlastně „literární rovnicí smutku“, popisující „funkci ztráty“.

Příběh je tedy popisem vyrovnávání se se ztrátou z pohledu muže, který řeší své vnitřní bolesti chlapským stylem – chlastem a drogami. Jeho reálný život se tím začíná měnit v drogové a alkoholové fantasmagorie, ve kterých hledá svoji dceru, aby si s ní mohl ještě jednou promluvit. Tak přes jeho halucinace plné beznaděje a smrti, se ho okolní svět snaží přivézt k „přirozené víře v život“. Řečí jeho sousedky Haleové: „… ale vaše truchlení není nic než obyčejné sobectví. Všeho moc škodí.“

Sondu do světa smutku a ztráty vydalo na konci roku 2014 nakl. Odeon – Euromedia Group, v překladu Zuzany Mayerové.

Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček

Přidat komentář