1Q84: Kniha 3

K Murakamimu údajně přišel jako slepý k houslím – když dostal na fakultě, v rámci hodin japonské literatury, za úkol napsat referát o některém z japonských spisovatelů. Vedoucí předmětu ho upozornila na Murakamiho, který je prý v Japonsku velmi populární. Murakami studenta uhranul, napsal o něm nejen referát, ale i diplomovou práci.

Rozhodl se zpřístupnit japonskou hvězdu českému čtenáři a zázemí našel v redakci Odeonu nakladatelského domu Euromedia Group. Od té doby přeložil do češtiny celkem devět Murakamiho knih, jichž se u nás prodalo 230 tisíc výtisků. Nejprodávanější na českém trhu zůstává dosud Norské dřevo (přes 53 tisíc výtisků). Příběh o nostalgii lásky, ztrátě a probouzející se sexualitě se v roce 2010 dočkal stejnojmenné filmové adaptace.

Vydavatelství OneHotBook vydalo letos ve spolupráci s Odeonem audioknihu, kde v hlavních rolích účinkují Filip Čapka, Klára Issová a Jana Stryková. Audio bude pokřtěno v úterý 15. října 2013 v 17 hodin v pražském Luxoru.

Přesně po roce - 26. října 2013 - uvede Euromedia Group - Odeon na trh v rámci KNIHOMÁNIE velmi očekávaný poslední díl Murakamiho kultovní trilogie 1Q84. Počáteční náklad je 20 tisíc výtisků.

Prvního svazku, obsahujícího Knihu 1 a Knihu 2, se během roku prodalo více než 20 tisíc výtisků. Knihou číslo 3, která při prvním vydání v Japonsku zaskočila čtenáře jako nečekané překvapení, se završuje devět měsíců, které spolu s protagonisty Murakamiho románu strávíme v jiném světě roku 1Q84.

Opět dostáváme možnost potkat své staré známé hrdiny. Tenga Kawanu, mladého matematika a spisovatele, vidíme definitivně řešit jeho vztahy s otcem. Jeho dávnou lásku oproti tomu pozorujeme v období velkých změn a sledujeme, jak se pouští do krajně nejistého podniku. A ještě někoho tu sledujeme: jednu z postav minulého dílu, která tu tentokrát dostává svůj samostatný prostor k akci i promluvě. Jednání všech tří se vzájemně prolíná a mnohovrstevný děj románu tak pomalu ale neodvratně spěje ke svému rozuzlení a konci. Nebo spíš k novému začátku?

Haruki Murakami (1949) je považován za jednoho z nejvýznamnějších japonských spisovatelů současnosti. Roku 1973 absolvoval tokijskou univerzitu Waseda a místo toho, aby se zajímal o stálé zaměstnání u některé velké společnosti, učinil doslova revoluční krok a otevřel si na předměstí Tokia jazzový bar.

Když se z náhlého popudu rozhodl a začal psát svůj první román, těžko mohl někdo tušit, jak významným autorem se záhy stane. Již v době, kdy publikoval třetí dílo Hon na ovci (slovensky 2004) a získal za ně roku 1982 Nomovu cenu pro talentované autory, se začalo mluvit o „fenoménu Murakami“.

O tři roky později vychází Konec světa & Hard-boiled Wonderland (č. 2008), za nějž autor obdržel prestižní Tanizakiho cenu. Roku 1987 vyšel román Norské dřevo (č. 2002) – nezískal literární ocenění, ale překonal všechny rekordy, protože jen v Japonsku se knihy prodalo více než čtyři miliony výtisků.

Podobný úspěch měly pak i další jeho práce: Na jih od hranic, na západ od slunce (1992, č. 2004) nebo Sputnik, má láska (1999, č. 2009). Roku 2003 vydal román Kafka na pobřeží (č. 2006) a o rok později prózu Afterdark (č. 2007). V češtině vyšly i autorovy „memoáry“ O čem mluvím, když mluvím o běhání (2010). Dosud posledním dílem je rozsáhlý román 1Q84 vydaný roku 2009 v Japonsku. (česky 2012, 2013)

V říjnu 2006 mu byla v Praze udělena Cena Franze Kafky. Murakamiho díla byla přeložena do více než čtyřiceti jazyků. Vydal také řadu sbírek povídek a esejů i několik knih literatury faktu. Do japonštiny přeložil některá díla F. S. Fitzgeralda, Johna Irvinga či Trumana Capoteho.

Přidat komentář

Tengo Kawana je nenáročně žijící, ačkoli mnohostranně talentovaný učitel matematiky v přípravce. Ve svém volnu se Tengo věnuje literatuře: nejprve se pouští do ošemetné práce ghost-writera, kdy přepisuje podivuhodně imaginativní, avšak stylově těžkopádný text Kukly ze vzduchu rovněž podivuhodné dívky vystupující pod jménem Fukaeri; později se soustředí na vlastní tvorbu.

Tengo a Aomame, hlavní postavy románu, se kdysi dávno nakrátko setkali (a bylo to osudové setkání). V aktuálním čase vyprávění je jim jejich mentální spřízněnost s novou intenzitou připomenuta. Oba se totiž nedobrovolně ocitnou v roce 1Q84, paralelní verzi reality původního roku 1984, která se nepříjemně podobá fantasknímu fikčnímu světu Kukel ze vzduchu (k němuž Fukaeri inspirovalo její dětství v náboženské komunitě Předvoj).

Oba jsou zde nespokojení, protože v roce 1Q84 vládne plíživá diktatura Little People, přesně jak ji popsala Fukaeri. Oba věří, že se situace může vyřešit tím, že se znovu setkají a zůstanou spolu. Což ale není zas tak jednoduché. Aomame se totiž musí skrývat, protože poslední muž, kterého zabila, byl právě vůdce náboženské sekty Předvoj, která se rozhodně nejeví jako neškodná.

Tengo se potřebuje usmířit s otcem, kterého sice vždy považoval za přehnaně přísného, jenž však leží v komatózním stavu v malém sanatoriu poblíž Tokia. Oba tak mají celkem dost času na sebereflexi, vzpomínání, plánování. Děj ve smyslu dynamického příběhu proto ve třetí knize 1Q84 obstarávají spíš vedlejší okolnosti a postavy s nimi spojené.

Nejzajímavější a rozhodně nejživotnější je postava Ušikawy, povahou i vzhledem svérázného soukromého detektiva, kterého si Předvoj naverboval na vystopování vražedkyně jejich Vůdce. A Ušikawa hledá: velice pečlivě, důkladně, sveřepě, a nezapomíná vše vtipně komentovat. Protože mimo jiné prozkoumává i minulost Tenga a Aomame, skrze jeho pátrání do románu vstupuje retrospektiva potřetí.

Zatímco v první knize (obsahující první dva díly) byly čtenáři úzkostné dětské zážitky Aomame a Tenga představeny jen krátce, zde jsou rozvedeny a interpretovány z různých perspektiv. Román daleko více spoléhá na psychologickou drobnokresbu. Nezesiluje se přitom nedobrá tendence k vršení pseudointelektuálních výpovědí, které byly rušivým prvkem první knihy. Murakami je naopak o dost přesnější, aniž by přitom odsekával momenty nedořečenosti. Je to technicky lepší a přesvědčivější.

Celkově je třetí kniha 1Q84 mnohem sevřenější, tedy mnohem méně postmoderně rozevlátá než první dvě. Například důraz na intertextualitu téměř mizí — snad je signifikantní, že nejzřetelnější je zde aluze na Junga. Pokud se ale někdo těšil třeba na odhalení specifického smyslu Janáčkovy Sinfonietty ve vztahu k realitě roku 1Q84, bude zklamán.

Mnoho dalších literárních efektů a dějových aspektů je v třetím dílu přítomno jen zpola a neuzavřeno. Je to spisovatelovo přiznání neschopnosti dokončit tak ohromné množství rozpracovaných linek? Nebo je to výzva čtenáři? Těžko nyní soudit.

Bezpochyby jde ale o suverénně napsaný text, garantující, že se budete skvěle bavit.



17.4.2014    Host

Přidat komentář

Proč jste se vlastně začal zabývat Japonskem?

Když jsem byl malý, nebyly příliš možnosti na nějaké cestování. Na druhou stranu mi to vynahrazovali rodiče-výtvarníci, kteří mě a mé sourozence vodili na různé výstavy a do muzeí, kde jsme měli při prohlížení exponátů možnost nahlédnout i do jiných kultur, než byla tehdejší československá.

Hodně mě tehdy upoutala výstava japonské kaligrafie, pořádaná ve Valdštejnské jízdárně. Dýchala z toho preciznost, snaha dotahovat věci k dokonalosti – a to mě oslovilo. Začaly mě zajímat japonské tradice a hodnoty s nimi spojené a tenhle zájem nakonec vyústil ve vysokoškolské studium. Dodnes mě na tom nepřestává fascinovat, jak pozorováním jiného řádu člověk zároveň získá i jiný pohled na vlastní kulturu, na to, co je na ní dobré a na čem by se nám vyplatilo zapracovat…

Mnoho českých i světových recenzentů si nevědělo rady s interpretací Murakamiho trilogie 1Q84. Označovali ji jako překombinovanou. Jak to vnímáte vy jako překladatel?

Na základě zkušeností s Murakamiho texty bych řekl, že se v nich dá vždy vysledovat aspoň nějaký interpretační klíč. Dá to práci, samozřejmě, ale pro přemýšlivé čtenáře se vždy najde stopa, které se mohou chytit. Autor jim vlastně nabízí detektivku, ve které sami mohou hrát hlavní roli. Pokud jde o 1Q84, pořád ještě mám to pátrání v textu před sebou.

Kromě fantaskní roviny se autor v již zmiňované knize vypořádává s některými současnými japonskými problémy…

Ano, jde třeba o nízkou porodnost, necitlivé architektonické proměny Tokia a ostatních velkých měst pod vlivem realitních firem nebo vzrůstající násilí… To však není žádná nová rovina jeho tvorby, podobnou potřebu reflektovat problémy vlastní společnosti lze v Murakamiho díle vysledovat už od Kafky na pobřeží.

Má to nějaký efekt? Jaká je jeho faktická moc jako spisovatele?

Za léta psaní si opravdu vybudoval mezi svými čtenáři jistý vliv. Když v první knize 1Q84 zmínil hudbu Leoše Janáčka, začali si Japonci kupovat jeho desky ve velkém. Stálo by za to počkat si na nějakou studii, která by zmapovala, jaký vliv bude mít jeho nenápadná propagace rodičovství, organicky zakomponovaná do všech tří knih 1Q84. Nízká porodnost je závažný problém, se kterým se Japonsko potýká – podobně jako ostatní rozvinuté země světa, a mám dojem, že se k tomu Murakami v 1Q84 rozhodl jako autor vyjádřit.

Nízká porodnost není jediný fenomén, o kterém se v případě japonských rodin mluví. Jak vnímáte tzv. hikikomori?

Hikikomori znamená, že se jako nezletilý izolujete od světa mezi čtyři stěny svého pokoje a přerušíte komunikaci s okolím. Což se většinou týká i kontaktů s vlastními rodiči, jimiž se ovšem necháváte i nadále živit. A oni vás živí, protože vás nechtějí ztratit – vzniká začarovaný kruh. Nejsem samozřejmě sociolog a odborník, abych tu vynášel zasvěcené soudy, ale myslím, že jde o další z problémů typických právě pro vysoce rozvinuté společnosti. Může to zřejmě souviset s rozšířením počítačů a internetu. S tím, že pak jako uživatel těchto výdobytků máte dojem, že vám reálný svět vlastně až tak moc nenabízí a utíkáte z něj do virtuálního. V Japonsku každopádně jde o vážný problém.

Není to třeba důsledek toho, že je japonská společnost tolik zaměřená na výkonnost? Lepší rezignovat, než neuspět?

Mladí to opravdu nemají v Japonsku jednoduché. Očekává se od nich, že pojedou podle přísného schématu: od základky se tvrdě učí, aby se dostali na kvalitní střední školu a později i na kvalitní vysokou. Jedny zkoušky za druhými. Na konci tohoto maratónu pak čeká intenzivní série pohovorů u velkých firem a značně stresující snaha získat dobré pracovní místo.

Ze svého japonského pobytu si živě pamatuji jeden univerzitní seminář, kde padla otázka, co si kdo z nás nejvíc přeje. Jaké životní cíle chceme naplnit. Přihlásila se jedna spolužačka a prohlásila, že by si moc přála, aby se mohla konečně pořádně vyspat. To myslím vypovídá o mnohém. Na druhou stranu, hikikomori sice přibývá, ale většinu pořád tvoří ti, co to nevzdávají a nerezignují. Mnozí mí japonští známí, kteří tuhle příhodu ze semináře slyšeli, si jen bolestně povzdechli, protože to důvěrně znají. Hikikomori se z nich ale nestali, nezabalili to.

Jmenovec Harukiho Murakamiho Rjú pokládá určitou krizi japonské společnosti, a tedy i mladé generace, za jeden z výsledků střetu tradičních hodnot s americkými po druhé světové válce. Vidíte to taky tak?

Do toho samozřejmě vidí Rjú Murakami jako Japonec lépe než já, ale zní to logicky. V Japonsku se tradiční hodnoty dostávají do kontaktu s cizími už od nejstarších dob. Nejprve Čína, poté Evropa, pak západní koloniální mocnosti, nakonec USA… Že takový kontakt nebývá vždycky procházka růžovou zahradou, je taky stará historie.

Už slavného spisovatele Sóseki Nacumeho, který žil na přelomu 19. a 20. století, takový střet hodně bolel. Měl klasické japonské i moderní západní vzdělání a již tehdy si stýskal, jak je nový řád, co přichází, sobecký a bezohledný.

A americký vliv po druhé světové válce na to jen navázal. Na jedné straně přinesl nepochybné hodnoty jako například demokratizaci, na straně druhé se nedá popřít, že je americká kultura bytostně jiná než japonská. Japonsko má jedny z nejvyšších zdvořilostních standardů, které jsem kdy zažil, a běžný americký způsob jednání se často v porovnání s japonským jeví téměř jako hulvátství.

Nároky, jaké obnáší balancování mezi těmito dvěma kulturními extrémy, si ostatně dobře uvědomuje i Haruki Murakami. Jednou ze zásadních otázek, které si dnes jako spisovatel klade, je, jak má fungovat jakožto japonský spisovatel v prostředí, které se neubrání kontaktům s cizinou. Vyřešil to tak, že užívá styl a postupy ovlivněné západní literaturou, ale píše zásadně jen o Japonsku a Japoncích.


19.6.2014 Právo

Přidat komentář