1Q84: Kniha 1 + Kniha 2

V poslední době se Murakamiho jméno také objevuje na pomyslné listině kandidátů na získání Nobelovy ceny za literaturu. A jeho poslední kniha 1Q84 je prezentována jako autorovo opus magnum, syntéza jeho myšlení a umění, vrchol jeho tvorby. Z takové tíhy očekávání by se snad i kniha musela psychicky zhroutit… Nicméně Murakami své vyprávění postavil pevně a 1Q84 je rozhodně zajímavým, nehroutícím se čtením.

Základní příběhová linie je jednoduchá. Ukotvuje ji krátké setkání a nevyslovená náklonnost mezi desetiletou dívkou Aomame a stejně starým chlapcem Tengem, toho času spolužáky na základní škole. Jeden druhému se vbrzku ztratí z očí, oba však i dalších dvacet let žijí s intenzivní myšlenkou na toho druhého a s nevyvratitelným přesvědčením o budoucím vzájemném osudovém vzplanutí — jakmile se znovu potkají.
Psychologicky přesvědčivé to úplně není, ovšem na tento efekt Murakami, zaškatulkovaný jako představitel magického realismu, snad zas tolik nespoléhá. Rozvinutá příběhová linie je pochopitelně komplikovanější (kniha čítá přes 750 stran). Zjišťujeme, že Tengo a Aomame si oba žijí po svém, stereotypně, neangažovaně, nevzrušeně, a naplánování klíčového momentu, od kdy již budou žít spolu šťastně až do smrti, s klidem nechávají v kompetenci osudu. Osud se naštěstí ozve brzy a žití obou se začíná stále rychleji rozbíhat, až se ocitnou uprostřed stejného víru a stanou se iniciativnějšími. Ale popořádku.

Konzervativní skeptikové a optimističtí těšitelé

Aomame je cvičitelka fitness a občasná vražedkyně mužů, kteří se dopouštějí mimořádného násilí na svých manželkách. Tengo učí matematiku v přípravce na vysoké škole a aspiruje na to, stát se spisovatelem. Osudovou komplikací v prostém běhu každodennosti je pro Aomame úkol „vymazat“ Vůdce („Lídra“) záhadné, ovšem mocné náboženské organizace Předvoj. Tutéž funkci v případě Tenga má jeho rozhodnutí přepsat („technicky vylepšit“) podivuhodně imaginativní prózu mladé dívky Fukaeri, která v Předvoji vyrůstala, a dopomoci jí tak stát se literární senzací.
Oba si pak postupně začínají uvědomovat, že realita prosakuje a začleňuje do sebe prvky skutečně podivné (dva měsíce na nebi, normální a scvrklý zelený, jsou jen průvodním znamením). Z roku 1984 (aluze na slavný román George Orwella) je rok 1Q84 (Q jako „question mark“ čili otazník), vracet se zpět je vyloučeno, protože rok 1984 zanikl se vznikem roku 1Q84 („tohleto není žádný paralelní svět… rok 1984 už neexistuje“). A události hned dostávají rychlejší spád.

Murakamiho vyprávění je suverénní, jazykově příjemné, dějově svižné. Kniha se čte velice dobře, až je čtenáři líto (případně nedočkavo), že poslední díl 1Q84 vyjde samostatně až v září 2013 (román je koncipován jako trilogie).
Neříkám tím ovšem, že je text prost škobrtnutí a pádů. Hlavní problém se zdá být v jisté ideové a koncepční nedotaženosti, která je patrná ve sklonu ke spíše mechanickému, nikoli ozvláštněnému kombinování prvků populární kultury a umění. Což může vést ke skepticko-konzervativní domněnce, že autor strategicky hraje na obě strany — líbit se jak posvětitelům literární tradice (s drobnými výhradami), tak širokým čtenářským vrstvám (s jinými drobnými výhradami) — a to že je „nefér“. Nebo k vysvětlení těšitelsky-optimistickému: že autor předpokládá skutečně extenzivní spoluúčast čtenáře na finálním významu — každý si podle svých zkušeností a motivací prostě něco vybere, něco přeskočí a bude spokojený. Hodnoceno z této perspektivy — „nefér“ by bylo tvrdohlavě reprodukovat názor, že pozice autora je v procesu interpretace klíčová a nadřazená.

Metamorfóza Velkého bratra

Jak jsem uvedla výše, Murakamiho knihy jsou řazeny k proudu magického realismu. I román 1Q84 lze takto označit, spolehneme-li se na vágně definovaný předpoklad o prostupování magických a realistických prvků. V textu se na obloze objevuje druhý měsíc, z huby mrtvé kozy vypochodují záhadní a zákeřní Little People, kteří spřádají podivuhodné kukly ze vzduchu a tak dále. Neplatí, že by postavy přijímaly toto prolínání jako samozřejmé, změnu životních podmínek si uvědomují a dokonce proti ní bojují.
Víme ale, že s paralelními světy se nepočítá, že „realita je vždycky jen jedna jediná“ a že se nemáme nechat „zmást vnějším zdáním“. Takže proti čemu Aomame a spol. bojují? Usuzuji, že jim jde o zvrácení jednostranné dominance Little People, tedy o nastolení rovnováhy ve světě roku 1Q84. Protože žádoucí je dobro a „dobro není nic jiného než rovnováha“. K tomu dvě poznámky.

Zaprvé: Svět 1Q84, kombinující „fantastické“ a „realistické“ prvky, je uznán jako legitimní — román tedy princip magického realismu nepopírá, ale pracuje s ním. Sám Murakami v jednom rozhovoru ostré rozdělení mezi reálným a iluzivním relativizuje, když poznamenává, že „pokud chcete najít něco magického, musíte se ponořit sami do sebe. To je přesně to, co dělám. Lidé to nazývají magickým realismem — ale v hloubi mé duše je to prostě realismus.“ Na základě textu i tohoto, lehce coelhovsky znějícího výroku je zřejmé, že nejednoznačná hranice mezi faktem a fikcí pro Murakamiho není samoúčelnou hračkou. Slouží k jemnému pobídnutí čtenáře k pozornějšímu pohledu na svět.

Zadruhé: Murakamiho knihy hodně pracují s intertextualitou. V 1Q84 jsou klíčové odkazy na George Orwella (1984) a Lewise Carrolla (Alenka v říši divů). Jako parciální vysvětlení toho, co je pro Murakamiho inspirativní z Carrollova textu, berme předchozí odstavec — kombinace magických a realistických prvků a její zdůvodnění. K Orwellovi se explicitně vztahuje jednak název knihy, jednak přítomnost Little People.
Opatrovník Fukaeri Tengovi říká: „V tomto našem reálném světě 1984 však už je Velký bratr až přespříliš známá a přespříliš průhledná postava. Pokud by se zde někdo takový objevil, ukázali bychom si na něj prstem a řekli bychom si: ‚Hele, to je Velký bratr.‘ […] Namísto (něj) nastupují Malí lidé, Little People.“ Little People jsou záhadnou temnou silou ve vyprávění, moc detailů o nich k dispozici není. Kromě toho, že se jejich verbální projev často omezuje na „ho-hó“, víme, že spřádají kukly ze vzduchu, z nichž pak vznikají „koncepty“, stíny lidí, a že chtějí vychýlit rovnováhu. Což nemůže být hodnoceno pozitivně, pokud jsou nástupci Velkého bratra. Reprezentují moc, potenciálně nastolení mocenských asymetrií ve společnosti roku 1Q84. Je to dost zajímavé a hodnotím to jako možnou Murakamiho reflexi poznámky o přechodu od totalitních systémů a fyzických represí k subtilnějším a plíživějším formám nadvlády (Foucaultovy koncepty sebedisciplinace subjektu a produktivní moci diskurzu).

Nicméně tuto paralelu rozpozná asi jen čtenář poučenější a její funkce v textu je tak apriorně marginalizována, jakkoli inspirativní a trefná může být. Přistoupíme-li totiž na těšitelské vysvětlení faktu koncepční nedodělanosti textu a předpokládáme-li, že Murakami přesouvá velkou část zodpovědnosti za význam na čtenáře, nelze si nevšimnout, že se tak fakticky vzdává možnosti před něčím varovat, na něco hlasitěji upozorňovat, zkrátka apelovat na své čtoucí publikum důrazněji (z pozice spisovatele jako uznané morální autority).
Murakami v 1Q84 skutečně příliš neburcuje a odkaz na nové formy dominance a totality moc nezvýznamňuje. Pokud nechceme vnímat rozmanité pseudointelektuální úvahy, například o nesporném vlivu genetické výbavy na lidské jednání či o tom, jak náboženské spolky vykořisťují „přirozenou“ lidskou touhu po příbězích, jako přípravu k vyslovení hlavní myšlenky (nezapomeňme, třetí díl knihy zatím schází).

Ačkoli se zdá, že skrz zadní vrátka užuž nakukuje perspektiva skepticko-konzervativní, zpochybňující postmoderní demytizaci autora, navrhuji zůstat u perspektivy těšitelské a částečně ji korigovat. Protože množství zajímavých momentů a motivů je v 1Q84 opravdu mimořádné, i když neuspořádané (třeba funkce hudby klasické i populární, symbolika koček, myší a vran, postava Fukaeri jako ztělesnění přechodu od psané k mluvené kultuře).
Kniha 1Q84 je z těch, na které nezapomenete, i když s ní úplně nesouhlasíte — inspirativní a zvláštním způsobem podmanivá. Takže se těšme na zářijové dokončení.

Haruki Murakami: 1Q84: Kniha 1 + Kniha 2, přeložil Tomáš Jurkovič, Odeon, Praha 2012

19.4.2013  Host, str. 70 - Kritiky
Autorka Kateřina Kirkosová, literární kritička

 

Přidat komentář

V liché kapitole hraje sólo ona, v sudé stejně starý Tengo, geniální učitel matematiky s pozoruhodnými literárními schopnostmi, který přijme zvláštní úkol: přetvořit příběh sedmnáctileté disgrafické dívky, přihlášený do literární soutěže.

Ti dva se setkali už dřív. A setkají se znovu. Což není u Murakamiho nic nového, stačí připomenout milostný příběh Na jih od hranic, na západ od slunce.

V 1Q84 se opakují i další typické autorovy motivy, ale je uspokojující je znovu nacházet: lesbická láska ze Sputniku tady dostává mnohem naléhavější rozměr dokreslený do podoby nekonvenčního boje za práva týraných žen, stará paní milující motýly by mohla být o třicet let starší Mjú. I výhybka přehozená v čase tu už byla - v románu Konec světa.

Přesto nic nepůsobí jako podruhé louhovaný čaj, spíš jako variace v hudební skladbě, jen jako by teď hrály jiné nástroje nové aranže už jednou slyšeného motivu.

Název 1Q84 odkazuje k roku 1984, kdy se děj odehrává, ale Q je možné chápat i jako otazník. Právě ten vede do paralelního, jemně distopického světa, ve kterém je něco jinak, než se zdá být.

Murakami dokáže vykouzlit magický realismus nejjednoduššími větami, jen prostým popisem lehce vyšinutého snu, o němž si nikdo nemůže být jistý, zda je doopravdy jen snem. A hlavně, zda je možné se z něj jen tak probudit. Místy jsou postavy toho snu až příliš chladné, místy používají až příliš banální sdělení tam, kde by stačil popis obrazu mihnoucího se v autorově hlavě.

I tak: zdálo se, že vrcholem Murakamiho tvorby je Kafka na pobřeží. A teď vynáší autor trumf v podobě postmoderního románového odkazu, který by mohl stát snad i vedle Joyceova Odyssea. Jen není nutné vlastnit dešifrovací klíč jako u Joyce, aby si čtenář knihu užil. Může být lehká a svižná jako tajemný detektivní příběh i komplikovaně propletená odkazy na stovky světů. Záleží na tom, jak si ji kdo vyloží.


27.10.2012  Magazín Víkend DNES  

Přidat komentář

Názvem nového románu odkazuje Murakami celkem zjevně k Orwellovu románu 1984. Také 1Q84 je letopočet – paralelní s rokem 1984, jenomže jeho realita má jiný řád a jinou logiku, než jakou měly skutečné události roku 1984.

A právě do tohoto světa transcendentních zákonitostí a podivných úkazů se dvěma měsíci na nebi je v úvodu románu vtažena jedna ze dvou hlavních postav, třicetiletá nájemná vražedkyně Aomame. Stane se tak, když uvízne s taxíkem v zácpě na dálnici, právě spěchajíc za jedním z „klientů“.

Tak trochu vizionářský taxikář poradí Aomame, aby sešla z dálnice únikovým schodištěm. Zároveň ji však upozorňuje: „Věci nejsou takové, jaké se zdají být.“A do toho iniciačního rituálu zní v taxíku Janáčkova Symfonieta.

Sestupem po schodišti Aomame vešla do jiného světa a opravdu záhy zjistila, že běžné jevy kolem ní vypadají jinak než obvykle. Tu neznámou realitu nazvala podle roku, ve kterém ji poznala, 1Q84. Písmeno Q (question mark) zastupuje otazník, protože plno jevů kolem sebe nechápe, a navíc v japonštině se Q vyslovuje stejně jako číslo devět.

Osudy krásné vražedkyně (na jejíchž „pevně semknutých rtech se neobjevil jediný úsměv, pokud to nebylo opravdu nezbytně nutné“)tvoří v románu jednu fabulační osu, druhá patří Tengovi. Matematik a spisovatel Tengo je autorova oblíbená figura muže stranícího se společnosti. Ač urostlý, cítil se jako „mrňavý dílek v obrovitánském puzzle, který neměl žádný pevný tvar, a proto taky nemohl nikam pořádně zapadnout“.

Murakamiho příznivce určitě nepřekvapí ani to, že obě hlavní postavy jsou outsidery od školních let.

Tengovi ničil dětství nenáviděný, domnělý otec a Aomame rodina náboženských fanatiků. Aomame trávila neděle s rodiči sháněním oveček pro církev, Tengo musel s otcem obcházet neplatiče televizních poplatků. Chlapec a dívka se znali ve škole, a ačkoliv se už dvacet let neviděli, po celou dobu jsou do sebe osudově zamilovaní.

Murakami dějovou nit rozpáral na dvě půlky a jejich části poskládal střídavě do jednotlivých kapitol. S každou další kapitolou se ovšem cesty odloučených milenců přibližují. Osud přivede Tenga i Aomame do kontaktu s démonickou sektou Předvoj. To je vlastně taková antiutopická diktatura, jejíž vůdce, nazývaný v románu Lídr, připomíná Orwellova Velkého bratra.

„Velký bratr tě sleduje“ a podobně tak Murakamiho Lídr „vidí i to, co nejde zahlédnout očima“. Nicméně „v tomto našem reálném roce 1984 už je Velký bratr až přespříliš průhledná postava…Namísto něj nastupují Malí lidé, Little People,“ vysvětluje Murakami ústy jedné z osob.

Vedle Little People se Lídr ukáže být příliš malý. Má nadpřirozené schopnosti, ovládá telekinezi, vidí a slyší to, co nikdo jiný, a jeho lidé jej poslouchají na slovo. Nicméně skutečným uzurpátorem je zlovolná entita beztvarých pidižvíků. Lídr je pouhé médium (Murakami ho nazývá receiverem), jež Little People naslouchá, a naopak ono samo se chová podle jejich vůle, kterou pak vnucuje i ostatním.

Už není doba Velkého bratra, jednoho pojmenovatelného despoty, útlak přichází od skupiny bezejmenných, neuchopitelných lidiček. Ta neuchopitelnost je činí ještě horšími, než byl Velký bratr.

Murakamiho vypravěčský styl čtenáře, kteří si ho oblíbili, nezradí. Jeho text plyne přirozeně a klidně, a přitom udrží čtoucího v napětí skoro po celých sedm set padesát stran. Ukolébá ho jen místy, když se nechá unést rozsáhlými digresemi – třeba hutným výčtem štěpení a přelévání náboženských sekt.

Třístránková citace z Ostrova Sachalin a dlouhý exkurz do Čechovova života působí, jako by byly připnuté k textu trochu násilně. Jeho přirozený tok v něm ztratí dynamiku a čtenář dech. Vždyť musí ještě s každou kapitolou přeskakovat z jednoho dějového pásu na druhý. Ale hlavní směr v tom rozvětvení Murakami nakonec udrží, stavbu románu se mu podaří vybalancovat a vrací čtenáře zpět do centra dění.

Poznáváme ho střídavě očima Aomame a Tenga. Vypravěč ty dva sleduje jako stín a z takové blízkosti, že románové události vnímáme s pocitem přímého diváka. Obejde se bez přehnaně dramatických výkyvů a dokáže nás elegantně uchránit pocitu trapnosti u vypjatých momentů.

Tengo se třeba v nesmírně napínavé situaci zadumá, jestli si pere dost často pyžamo. Tím, jak vypravěč na chvíli bezprostředně ulpí na zcela banální věci, ani trochu neubere momentu na napětí, naopak nás přiblíží k perspektivě aktéra. Jako by se tu Murakami pokusil uspořádat naši v podstatě nelogickou realitu do plynoucího proudu jazyka.

Podobně strhující jsou i kapitoly, v nichž se Aomame setká s Lídrem, aby realizovala své finální dílo. Ta klíčová scéna působí přesvědčivě a čtenář ji hltá, přestože text si plyne dál volně a naoko nevzrušeně.

Snad jen jednou trochu zaútočí na náš stud. To když si Aomame říká: „Ve světě, kde nebude žít Tengo, nemá ale smysl ani můj život… můžu alespoň vědět, že pro něj umřu.“ Murakami je jistější v popisech syrového sexu než ve vyjádření jímavých citů.

A erotiky je i v tomto románu dost. Aomame se chová promiskuitně, stres po vraždách tiší s muži náhodně vybranými po barech. Lídr obcuje s nezletilými dívkami. Tenga s oidipovským komplexem vzrušuje obsedantní obraz matky, jak v bílém kombiné dává sát bradavku cizímu muži, zatímco on vedle leží jako nemluvně. Kniha nešetří výjevy incestu, pedofilie, sadomasochismu ani jinými ne zrovna všedními erotickými praktikami.

Román 1Q84 ovšem můžeme číst také jako milostný příběh dvou ztracených duší, které k sobě hledají cestu. Můžeme jej vnímat jako antiutopii s orwellovskými otázkami poslušnosti a nezávislosti. Je to ale i napínavá detektivka inspirovaná americkou drsnou školou – má prvky sci-fi, fantasy a občas si čtenář připadá jako na návštěvě v kafkovském Zámku.

A protože je Murakami autor morálně zainteresovaný, lze v 1Q84 – stejně jako v těch ostatních knihách – vyčíst jeho humanismus.
Sám nám dává některými odbočkami nápovědu, jak mu rozumět. Odhaluje jimi vlastní inspirace, názory na psaní románů nebo vidění světa a opírá se přitom výhradně o díla nejaponských spisovatelů či myslitelů.

Kromě už zmiňovaného Čechova cituje Dostojevského Bratry Karamazovy nebo Frazerovu Zlatou ratolest. Připomíná i své americké oblíbence Fitzgeralda a Chandlera. Stejně jako přesahuje žánry, přesahuje i hranice své vlasti.

Murakami sice přirozeně vychází z určitého kulturního kontextu (zrovna třeba ta zvláštní erotika je hodně japonská), ať už tuto skutečnost přijímá, nebo se ji snaží negovat.

Ale nedělejme si iluze, že nám odkryje něco víc z Japonska osmdesátých let. Jeho horizont je širší a témata, kterými se zabývá, univerzální. Jsou připomínkou názorů, o kterých mluví nebo které lze odvodit z jeho tvorby. Osten zapíchne do literární obce, vyřizuje si účty s domácím násilím, s násilím obecně, ale hlavně s beztvarou společností, která to násilí plodí a která má moc zotročovat jedince.

Murakami ty problémy pojmenovává, ale návody nedává. „Pokud něčemu nerozumíš i bez vysvětlování,“ opakuje si Tengo otcovu větu, „nemá cenu ti to vysvětlovat vůbec.“

Nevysvětlí, jak skončila Aomame, kdo byla Tengova matka, kam zmizela jeho vdaná milenka, nechává otevřené osudy sekty. Třeba odpoví ve třetím díle. Třeba také ne a otazník, symbolizovaný oním Q z názvu roku 1Q84, zůstane viset ve vzduchu. „Spisovatel na otázky neodpovídá,“ cituje Čechova. „Spisovatel otázky klade.“

KLÁRA MACÚCHOVÁ, japanoložka
1.12.2012  Lidové noviny 

Přidat komentář