Stepfordské paničky

Věčné otázce „vejce, nebo slepice, knižní předloha, nebo filmové zpracování“ se věnuje kde kdo. Faktem zůstává, že jak kniha, tak film mohou nabídnout různá pozitiva a mohou si hrát v jinak vymezených pískovištích. Myšlenka Stepfordských paniček ale spočívá v něčem jiném – jak daleko můžete zajít, abyste změnili toho, koho milujete, v archetypální obraz ideálu.

Stepfordské paničky

Joanna a Walter se spolu se svými dvěma dětmi, Péťou a Kim, přestěhují z města do předměstského satelitního městečka Stepfordu. Walter pracuje jako právník a Joanna sice zůstává s dětmi doma, ale kolem domácnosti zrovna nešílí. Její největší zálibou a částečně i prací je fotografování. Jenže sotva se přistěhuje, dochází jí, že je cosi prohnilého na předměstí stepfordském. Ostatní manželky totiž nic takového jako vlastní zájmy, potažmo život, nemají.

Jsou to všechno krásné, až plastické ženy v domácnosti, jejichž životním cílem je spokojenost jejich manželů, kteří ideály krásy rozhodně nezpodobňují a denně se scházejí v Mužském sdružení, pro ženy samozřejmě zapovězeném. Zní to jako z 15. století? Přitom je to krutá předměstská realita, s níž se však Joanna nehodlá smířit. Naštěstí nachází přítelkyni Bobbie, která stejně jako ona nechce prožít život luxováním pod manželovýma zvednutýma nohama. Jenže když se i z Bobbie stane Stepfordská panička, začne se Joanna obávat o svou nezávislost.

Novela Stepfordské paničky je notoricky známá. Výraz stepfordská panička se dokonce užívá v běžné řeči jako pejorativní označení ženy, která všechno obětuje manželovi a dětem. Je ale od muže sobecké chtít po ženě pohodlný domov, nebo je naopak od ženy sobecké, když mu ho nechce poskytnout? A co vlastně tvoří onen pohodlný a šťastný domov?

Plíživý děs a psychický teror

Ira Levin v sobě mistra hororu nezapře. Celým textem probleskuje jakýsi neuchopitelný náznak, že problém bude mnohem větší, než se zdá. Stepfordské paničky nejsou příběhem jednoho rezidenčního městečka, zobrazují příběh každého z nás, každé manželské nebo partnerské dvojice. Levin ukazuje prosté lidské touhy a přání ve zcela zvrácených extrémech a dodává jim tak děsivý a mrazivý podtext. Stejně jako v Rosemary má děťátko, vhání hrdinku do situace, v níž se zdá, že stojí sama proti všem, a nikdo si vlastně nemůže být zcela jistý tím, jestli se skutečně jen nezbláznila.

Napětí, které v knize vyvolává hutná atmosféra, příslib toho, že se něco stane, se na finálních stranách mění až v hysterii a paranoidní tendenci okamžitě si sbalit kufry a vypadnout z domu. A co víc, tenhle pocit vydrží i dlouho po otočení poslední stránky a několikanásobném ujištění, že tohle byla „opravdu“ poslední stránka. Nenásleduje ani zklamání, ani nenaplněné očekávání, protože si čtenář uvědomí, že to vlastně celou dobu čekal. Jen si to nechtěl připustit. Přesně jako hlavní hrdinka. Taková míra ztotožnění se s hlavním hrdinou se jen tak nevidí.

Kdo za to může?

Nazvat Stepfordské paničky konfliktem mezi pohlavími by bylo neskutečně povrchní a vlastně nesprávné. Novela si vůbec neklade za cíl poukázat na odvěkou bitvu mezi muži a ženami, právě naopak, chce ukázat, že jak muži, tak ženy, jsou oběťmi odvěké bitvy mezi společenskými pravidly a svobodou jedince. Stepfordské paničky, vydané poprvé v roce 1972, se jakoby vracejí k americké poválečné společnosti, kdy se rodiny masově stěhovaly na předměstí, manželky zůstávaly doma a manželé obstarávali rodinu finančně.

Stepfordské paničky jednoduše nestačí vidět a zavzdychat si nad Nicole Kidmanovou, musíte je přečíst a Joannou Eberhartovou se na sto padesát stran skutečně stát. Nebudete litovat.

Knižní klub, stran 160 , MOC 199 Kč