Pokoj

Dvaačtyřicetiletá Emma Donoghue se ve svém sedmém románu, který se v roce 2010 dostal do užší nominace na Man Bookerovu cenu, osmělila vykročit cestou, k níž se žádný bulvární článek nikdy nemohl přiblížit. Namísto metrů čtverečních faktického vězení vypočítává, jak velký dokáže být vnitřní svět hrdinů.

Vypravěčem dramatického příběhu je pětiletý Jack. Pro dítě, jež vzešlo z nerovného vztahu mezi věznitelem a vězněnou, je Pokoj celým světem. Obývá ho společně se svou Mami, Lampou, Postelí, Termostatem a Telkou. Na tu se však dívá jen jednou za čas, aby mu podle Mami „neměkl mozek“. Několikrát do týdne za nimi chodí Čert. Tehdy Mami schová Jacka do Skříně a ten počítá, kolikrát vrzne Postel, než Čert konečně usne.

Díky zčásti šílenému a zčásti geniálnímu plánu Mami se oba dostanou na svobodu. Čtyři zdi bezpečně známého Pokoje vystřídá Svět, kde ožívají věci z Telky, a i Mami se začíná chovat jinak. Divně.

Tady nastává jeden z nejsilnějších momentů knihy. Jackovi není jasné, proč s Mami museli z Pokoje prchat, když ta nejlepší varianta, kterou jim vnější svět může poskytnout, je prostředí jen o trochu větší, bělejší – a nepřátelštější. Navíc tu chybějí i chlapcovy oblíbené hračky. Ani lidé nevypadají tak přátelsky, jak je Jack vídal v Telce. Rodina Mami k dítěti přistupuje se špatně skrývaným odstupem, ba znechucením. Ostatní jsou sice celkem milí, ale na druhou stranu Jacka nutí dělat spoustu nesmyslných a nepříjemných věcí. Něco takového se mu v Pokoji nestávalo, posteskne si občas.

Donoghue nesmlouvavě pokračuje ve vyprávění příběhu, jenž stejně tak dobře mohl zůstat u toho, že se oba hrdinové dostanou na svobodu. Spisovatelka však překračuje předpokládaný narativní rámec, který by hrdinům nedovolil dojít jinam než ke šťastnému konci. Co se stalo potom? rýpe Donoghue. Jak se asi žilo Sněhurce, když se konečně zbavila neodbytného nápadníka? Začala snad jejímu novému druhovi lézt na nervy Sněhurčina naivita, hraničící, řekněme si to upřímně, s blbostí? Měli problém s rozdíly ve svých sociokulturních výbavách? A chceme takové škodolibé dodatky vůbec slyšet? Možná ne – ale před komentářem vypravěče Jacka není úniku.

Chlapcův pohled na obludně velkou vnější realitu, jež existuje nezávisle na něm a na Mami, je výbornou psychologickou studií dětského vývoje. Postupné otevírání a plnění mysli mohou skončit dojetím a fanfárou stejně jako nenadálým splasknutím bubliny ... Neodvažujete se domýšlet, kam se příběh vyklene, jen v duchu oběma osudem stíhaným hrdinům přejete ono závěrečné „A pak žili šťastně až do smrti“. K čertu s nečekanými konci – aspoň pro jednou.

Ukázka z knihy: Mami mě odnese do Skříně a přitáhne mi Deku ke krku. Jedu prsty po červeném kraji jako vláček, š-š-š-š.
Píp píp, to jsou Dveře. Mami vyskočí a udělá zvuk, myslím, že se bouchla do hlavy. Pevně zavře skříň.
Vzduch, co přijde dovnitř, je studený, myslím, že to je kousek Vesmíru, krásně voní. Něco udělá žuch a to znamená, že Čert je vevnitř. Už nejsem ospalý. Kleknu si a podívám se škvírami, ale vidím jen Prádelník a Vanu a kulatý Stůl.
„To vypadá dobře.“ Čert má dnes zvlášť hluboký hlas.
„To je jenom zbytek narozeninového dortu,“ řekne Mami.
„Mělas mi připomenout, něco bych mu donesl. Kolik mu je, čtyři?“
Čekám, že mu to Mami řekne, ale mlčí, tak to zašeptám sám: „Pět.“



15.12.2011 Reflex

Přidat komentář