Kronika ptáčka na klíček

„Kronika ptáčka na klíček“ (orig. Nedžimakidori kuronikuru) má s knihou „1Q84“ mnoho společných prvků. Jednak je to rozsah, jde taky o trilogii, která ale na rozdíl od „1Q84“ vyšla v edici Odeon v jednom svazku o 730 stranách, a pak opět jde především o podivně komplikovaný partnerský vztah odehrávající se v našem světě, do kterého jakoby prosakuje i jiná realita.

Příběh, který bychom značně nadneseně mohli charakterizovat slovy „nehledejte pravdu na googlu, ale na dně studny“, jinak obsahuje další typické prvky pro u nás vydávanou japonskou tvorbu. Určitě je to onen fantaskní prvek, který nelze charakterizovat jako klasickou zápasní fantasy, nýbrž jako japonskou specifiku.

Jde spíše o jisté až snové splývání naší reality s jinou alternativní skutečností. Skvěle to charakterizuje věta z knihy, že realita nemusí být pravdivá a pravda nemusí být realitou. Dále je to zcela jiný pohled na sex a sexualitu, místy bychom určitě některé pasáže nazývali až soft porno, a následně pak velmi chladně popisované násilí či brutalita (v tomto ohledu určitě více vyniká autorův jmenovec Ryu Murakami). A právě prvek násilí z hlediska nedávné japonské role během druhé světové války byl především pro japonské čtenáře jedním z nezvyklých prvků knihy.

Pro Japonce je jejich agrese za války dosti tabuizované téma, se kterým se nevyrovnávají jako například Němci. Část příběhu se odehrává během japonské agrese v Mandžusku, kdy brutalita japonských vojsk dosahovala nezvyklé výše. A Murakami se jí nijak nevyhýbá. Některé scény, jako popisy stahování lidí zaživa z kůže, či líčení, jak se japonskými standarty zabíjí pomocí bajonetu, zaujmou svojí chladností pohledu, že rozkaz je prostě rozkaz.

Ale přes celkem vyzdvihovaný válečný prvek se kniha odehrává především v dnešním světě, tedy přesněji v 80. letech 20. století. Ve shonu japonského stylu života, pracovní vytíženosti, díky čemuž příběh našeho hrdiny, třicetiletého Tóru Okady, který opustí nezajímavou práci a „poflakuje“ se nicneděláním, živen svojí manželkou, ještě více zdůrazní jeho podivné psychické rozpoložení, které vyjadřuje slovy ve třiceti jsem se zastavil a od té doby nevím, co se sebou. Jeho normální svět se změní, když jeho žena Kumiko náhle zmizí, bez důvodu, bez vysvětlení. A do jeho života náhle vstoupí množství osob, které se stávají nedílnou součástí příběhu.

Příběhu, u kterého těžko definovat jednu hlavní dějovou linku. Je spíše souborem životních osudů, možná zvláštností jednotlivých postav. Je to příběh o lásce, plný melancholie a podivností spojených s pocitem až bolestné osamělosti. Není to pohodové oddychové čtení, ale když člověk přijme autorovu hru, jeho fantasii, oprostí se od klasické logiky, tak skutečně splyne s tímto doslova hutným příběhem.

V premiérovém překladu Kláry Macúchové, s interesantním doslovem, vydalo v řadě Světová knihovna nakl. Euromedia Group – Odeon, na podzim 2014.

Autorem recenze je: Bohdan BoboKing Volejníček

Přidat komentář

Díky Kláře Macúchové, která byla Murakamim schválena jako druhá překladatelka do češtiny, se převody jeho děl trochu urychlí, takže se už v březnu příštího roku můžeme těšit na knihu Bezbarvý Cukuru Tazaki.

Co nastane, když se zaběhne kocour?

Zní to naprosto jednoduše: nezaměstnanému Tóru Okadovi a manželce Kumiko se jednoho dne zaběhne kocour a muž se ho vydá hledat. Zdání klame a nejinak je tomu i v tomto případě. Banální a takřka běžná situace totiž vyvolá vír událostí a scén, které jsou pro spoustu čtenářů hodně těžko vstřebatelné.

Hlavní hrdina se na své cestě setkává s množstvím postav, přičemž každá mu vypráví svůj příběh a ty se pak vrství a dostávají rozměr zmlžených představ a dojmů,  postav skutečných i vybájených. Hned na několika stranách se Murakami věnuje osudům lidí v Mandžusku, pramenům vody na Maltě i bitvě u řeky Chalchyn.

Zatímco hledá ztraceného kocoura, předkládá nám Tóru příběhy jednotlivých postav, které se před námi jeden po druhém zjevují. Občas si uvědomujeme, že právě ztráta domácího zvířete a pátrání v přilehlé zahradě s vyschlou studnou rozehraje paletu těch podivných příběhů. Za několik málo měsíců se kocour zase objeví doma, ovšem tentokrát je to Kumiko, koho hlavní hrdina Tóru postrádá.

Fantasknost, melancholie a absurdita

Kronika ptáčka na klíček vznikla v době po Norském dřevě a před Kafkou na pobřeží. Ve srovnání s těmito díly je v něm ale znát větší míra melancholie, absurdních pasáží a především fantaskností. Světem fantazie nás například provází kočka a dílo jako celek má hodně z magického realismu v typickém Murakamiho podání.

Vraťme se ještě k bitvě u řeky Chalchyn. Při sestupu do studny se Tóru setkává s válečným veteránem Mamijou, který na válku vzpomíná a celá pasáž zabírá v knize asi padesát stránek. Jedná se o velmi zásadní kapitolu v historii Japonska. Bitvu totiž vyprovokovali právě Japonci a po ztrátě více jak 60 000 vojáků už plánované napadení Sovětského svazu Japonce odradilo. Učebnice dějepisu tuto bitvu jen málokdy uvádí, Japonsko zatvrzele odmítá nést jakoukoli vinu a hlavně si přiznat chybu.

Ptáček na klíček

Samotný název Kronika ptáčka na klíček vychází z dojmu o existenci ptáčka na klíček, jenž každým ránem, aniž by ho kdokoli řídil, natahuje pružinu světa.

Každopádně se jedná o jednu z nejbizardnějších knih, jakou jsem kdy četla. Je jakousi směsicí všeho: snů i reality, současnosti i historie. Jednotlivé přísady jsou však namíchány stejně tak skvěle, jako se Murakami vyrovnal s jednou z dějinných chyb, které se Japonsko dopustilo.


Autorkou recenze je Andrea Štyndlová

Přidat komentář

A taky je proč. Tóru Okada opouští advokacii, neboť jej nedokáže vnitřně naplnit, ale také proto, aby měl jeho život nějaký ten pravý smysl. Jenže ten nemůže nějak najít a navíc se nechce nechat dlouho živit svoji manželkou Kumiko, kterou nadevše miluje.

Zmizení jejich kocoura, který je pojmenovaný podle bratra Kumiky a kandidujícího politika, Noboru Wataji a zpívající ptáček schovaný ve větvích rozpoutají velké změny. Tórovi začne volat žena, která mu nabízí virtuální ukojení jeho nepřipouštěných tuch; setká se s mladou sousedkou a studentkou Mayou Kasaharovou, jež se raději věnuje opalování a parukám, než aby chodila do školy. A zapomenout nesmím ani na sestry Kanóovy – Krétu a Maltu – které nejenže nejsou přečtitelné, ale nějak svým způsobem mají na všechno kolem určitý vliv.

Studna bez vody povede k odpovědím. Nekontrolovatelné sny, které ovlivňují i skutečnost. Opuštěný dům se špatnou minulostí ala Vila oběšenců v sousedství. Kumiko opustí manžela, ale jaký má důvod? Má snad milence? Dokáže Ptáček na klíček všechno objasnit a žít tak, aby byl spokojený?

*

„Je mi teprve šestnáct a o životě toho ještě moc nevím, ale jedno vím s naprostou jistotou. Jestli já jsem pesimistický, tak jsou všichni dospělí, kteří pesimističtí nejsou, banda idiotů.“

…

Když jsem ho přestal mlátit a stoupl jsem si, slintající a krvácející chlap vytáhl se zběsilým chechtáním z kapsy nůž. Malý, ale vypadal hodně ostře. Zablýskal se bíle jako kost, když na něj dopadlo slabé podvečerní světlo, které se prodralo mezi zataženými závěsy. On ale na mě nezaútočil. Svlékl se donaha a začal sám sobě nožem obratně stahovat kůži, úplně jako by loupal jablko. Nahlas se chechtal a svlékal nožem z kůže. Celé tělo měl krvavé, na podlaze se utvořilo hrozivě černě rudé jezero. Pravou rukou si stáhl kůži z levé ruky a potom si zkrvavenou levačkou stáhl i druhou ruku. Nakonec z něj zbyla jen sytě rudá hromada masa, ale rozšklebenou černou dírou úst se nepřestával chechtat. V hroudě mase se divoce kroutily bílé bulvy očí. Nato se stažená kůže začala šoupat po zemi v rytmu toho teatrálního, hlasité smíchu a plazila se směrem ke mně. Chtěl jsem utéct, ale nemohl jsem hýbat nohama.

*

Japonský spisovatel Haruki Murakami, několikrát nominován na Nobelovu cenu, znovu dokázal napsat kvalitní knihu s mnoha stranami, na které se setkáváme s problémy nejen japonské historie, která je leckdy překrucována, ale především s hrdinou, který je ve svém životě na rozcestí. Neví kudy kam a jeho dosavadní jistoty se hroutí. Naprosto skvěle pojato! ;) Musím však podotknout, že ne každý člověk si tomuto autorovi najde cestu. Ale já ji našel.

Autor recenze: Josef Němec

* * * * *

Přidat komentář