Kafka na pobřeží

Hlavní zápletka se zdá býti vcelku jednoduchá: hlavním hrdinou je patnáctiletý Kafka Tamura, jehož matka se sestrou odešly kdysi dávno, když Kafkovi byly čtyři roky, neznámo kam, a tak nyní žije pouze s otcem. Jednoho dne se Kafka rozhodne odejít z domova a po několikadenním putování po Japonsku se jednou ráno probudí celý zkrvavený ve křoví. Zdá se, jako by ho někdo zabil. Té noci, ale několik stovek kilometrů odsud, šedesátiletý Nakata k smrti ubodal muže jménem Johnnie Walker, ze kterého se vyklube Kafkův otec. Nastává chvíle položit si otázku kdo ho tedy vlastně zabil? Pan Nakata a nebo Kafka, i když jen ve svém snu?

Kafka na pobřeží

Pan Nakata za války, když mu bylo devět let, upadl do bezvědomí a záhy ztratil schopnost číst a psát, avšak začal rozumět kočičí řeči. Jeho život je od té doby silně ovlivněn sny.

V knize se tak prolínají dvě roviny a příběhy: Nakatův a Kafkův a přestože jsem od začátku tušila, že oba osudy spolu nějak souvisí, tak jsem dlouho nevěděla jak. Konečná fáze knihy je ovšem strhující: Nakata otevírá bránu do říše mrtvých a Kafka se tak konečně dozvídá kdo byl jeho matkou.

Na rozdíl od dvou výše zmíněných Murakamiho děl je v Kafkovi na pobřeží vykreslena namísto melancholického citu až jakási perverze a erotičnost. Hodně mi hlavní motiv připomínal Oidipa; Kafka zde totiž ve snu znásilní svou sestru, udržuje poměr se svou vlastní matkou a od začátku ho vlastně pronásleduje sen, že zabije svého otce. Sexualita jakoby se táhne pozadím celého příběhu.

U knihy mě překvapil kontrast západního a východního světa: ač je samotný příběh přísně zasazen do japonského prostředí, tak v něm často probleskují motivy západní, např. Johnnie Walker – postavička ze skotské whisky, zaznívají zde jména jako Schubert, Beethoven a navíc je zde i zmínka o knize, pojednávající o Adolfu Eichmannovi. Kniha je také plná jevů, které rozumem nelze vysvětlit, a proto mi trochu připomínala Marquézův román Sto roků samoty a vůbec magický realismus.

Nenechte se v žádném případě odradit obsáhlostí knihy – má něco přes pět set stránek. Na jejím konci totiž určitě budete spokojení s tím, že jste jí ten čas věnovali. Na nějaký čas se vám podaří přenést se do jiného světa, dá vám možnost vysvětlit si zápletku po svém. Osobně tedy mohu Kafku na pobřeží jen doporučit!

Autorkou recenze je Lucie Horáková