Utajené zápisníky Agathy Christie - Jak se rodily její detektivní příběhy

Jen pár dnů leží na pultech knížka Johna Currana Utajené zápisníky Agathy Christie, s podtitulem Jak se rodily její detektivní příběhy. Vděčný fanda slavné autorky si tak může poopravit představy o jejích spisovatelských postupech. Jak snadné Když v roce 1977 vydala autobiografii (u nás pod názvem Vlastní životopis vyšla o deset let později), objevilo se v ní málo o tom, jak vlastně knížky psala. Trochu víc se tenkrát rozpovídala jen o svých začátcích, první detektivce Záhada na zámku Styles a úvahách, z čeho pro ni sestavit zápletku.

Odtud jsme tedy věděli, že k psaní příběhů o vraždách ji vyprovokovala sestra Madge výrokem: „Napsat detektivku je hrozně těžké. Vsadím se, že to nesvedeš.“
Mohli jsme se rovněž dočíst, jak hnětla figuru detektiva: „Koho bych mohla mít? Studenta? To by bylo dost obtížné. Vědátora? Co vím o vědátorech? Potom jsem si vzpomněla na naše belgické uprchlíky.“ Celá kolonie se tenkrát usídlila nedaleko domu, kde bydlela. V ní našla inspiraci pro policejního důstojníka v penzi, puntičkářského, úpravného malého pána s velkým knírem, Hercula Poirota.
O řadu stránek dál se Christie ještě přiznala, že ke slavné Vraždě Rogera Ackroyda, kde je vrahem sám vypravěč románu, jí hlavní nápad vnukl její švagr James, který jednou poněkud popuzeně poznamenal: „Dneska se v detektivkách vyklube zločinec z kdekoho - i z detektiva. Já bych chtěl vidět, jak se jako zločinec odhalí někdo jako Watson.“
Ale dál už jejím vyprávěním o vlastním životě pluje psaní knížek spíše po okraji. Jen mimochodem se zmíní, že Muž v hnědém obleku se dobře prodává, že uzavřela smlouvu na další povídku, že knihy typu Záhada sedmi ciferníků se jí psaly snadno a výlet do Jižní Afriky hravě přetavila do detektivní zápletky.
Co si asi tak mohl její čtenář představovat? Vyrovnanou anglickou dámu, která sedne k psacímu stroji snadno rozhodnutá, že vrahem faráře bude posluhovačka, a prsty se jí rozběhnou po klávesnici.
Kolega chtěl koupit její nápady Jenže ono to přece jen bylo trochu jinak. Když se John Curran setkal s Mathewem Prichardem, spisovatelčiným vnukem, a ten ho pozval do rodinného sídla Greenway, mohl tam nahlédnout i do svazku starých sešitů. A neodtrhl se po celý víkend.
Stránka za stránkou, všechny plné občas nečitelného rukopisu, odhalovaly její důkladnou přípravu na jednotlivé knížky. Jsou tu body, podle nichž stavěla zápletku. Je tu zkoušení mnoha jejích variací. Rozvažování nad tím, kdo vlastně koho zabije a jak. Náměty pro falešné stopy. Charakteristiky postav. Poznámky k účinkům jedů. Úvahy nad pravděpodobností vraha...
Komplikovaným vývojem tak prošla i jedna z jejích nejslavnějších detektivek, Pět malých prasátek. Kdo z nás mohl tušit, že Amyas měl být původně zastřelen? A že Christie dokonce váhala mezi přinejmenším pěti způsoby, jimiž se tak mělo stát?
Nakonec sice volila jed, náklonnost k chemii si přinesla z první světové války, kdy vypomáhala v nemocniční laboratoři, ale i tak ještě dlouho neměla jasno, který a jak ho použije. V knize zabíjel koniin, ale původně se přikláněla ke kyanidu, jen se rozhodovala, jestli jej dát do portského, piva, sherry nebo do jahody.
Hlavně však autorčiny zápisky hýří množstvím nápadů a prchavých postřehů, které si zapisovala a hodlala je někdy využít. Zřejmě tím byla mezi kolegy detektivkáři proslulá, jeden z nich jí údajně nabízel, že pár námětů od ní odkoupí.
Ráda sama sebe prohlašovala za člověka velmi nesoustředěného, přesto se zdá, že - alespoň pokud jde o její detektivky -opak je pravda. Psala je pečlivě, nebála se na poslední chvíli obměnit vraha či způsob vraždy, protože se jí zdály nepravděpodobné, hlídala si stopy a náznaky, aby ve finále všechna kolečka příběhu do sebe zapadla.
Zřejmě i díky tomu mistrně zvládala slavné přikázání pátera Knoxe, že zločinec musí být někdo, kdo se objeví hned na začátku, a detektiv čtenáři nesmí zatajit žádnou nalezenou stopu. Kdosi o ní řekl, že málokdo umí tak skrýt eso (rozuměj stopu) do rukávu jako ona.
Co víc, nikdy se moudře nezpronevěřila prostředí, které důvěrně znala, starou dobrou Anglii dokázala přenést i na karibský ostrov či egyptský Nil.
Archivář John Curran o tom ve své knížce zanechal půvabné svědectví z návštěvy domu v Greenway: „Impozantní vstupní hala s gongem ke svolávání k večeři (Zrcadlo mrtvého muže), mosazí lemovanou truhlou (Záhada španělské truhly) a působivými rodinnými portréty (Vánoce Hercula Poirota)... Přijímacímu salonu vévodilo velké piano (Smysluplná vražda) a dveře, které tvrdohlavě odmítaly zůstat otevřené, dokud k tomu nebyly donuceny umístěním zarážky (Oznamuje se vražda). Okno za pianem bylo přesně to, kterým Hercule Poirot elegantně vyšel po odpoledním čaji z domu ve Hře na vraždu.“ A tak dále.
Jen odpověď na legendární otázku, kam po rozchodu se svým prvním mužem Archiem Agatha Christie zmizela a čím strávila oněch nikdy nevysvětlených jedenáct dnů, ani tato kniha nepřinesla.

11.9.2010  Magazín Víkend DNES  str. 27  Historie, Marie Homolová

Na myšlenku napsat detektivku jsem poprvé připadla v době, kdy jsem pracovala ve výdejně léků,“ vzpomínala ve svém životopise britská autorka detektivek Agatha Christie.

Nejznámější osobnost britského městečka Torquay? Zcela nepochybně spisovatelka Agatha Christie. Letos se toto přímořské letovisko mění v jednu velkou detektivní kancelář – slaví zde totiž 120. výročí narození této slavné obyvatelky, které připadá na dnešní den.
Milovníci jejích příběhů s detektivní zápletkou si vyzkouší, jaké to je řešit případ detektiva Hercula Poirota, hlavního hrdiny děl Christie, či ochutnají „smrtící“ koláč slečny Marplové, která je další známou postavou z detektivek Agathy Christie. Počátky její hvězdné kariéry přitom rozhodně nevypadaly příliš slibně. Původně si jen krátila dlouhou chvíli v době, kdy byl její manžel ve válce. O její prvotinu nejdříve nakladatelé neměli zájem. Nakonec zaujala nakladatele Johna Lanea a v roce 1920 vyšel první text Záhada na zámku Styles. Na trhák to však nevypadalo. Průlom nastal v roce 1926, kdy čtenářům poprvé představila detektiva Hercula Poirota, a to v knize Vražda Rogera Ackroyda. Od té doby jsou její knihy stálými bestsellery. Napsala celkem 80 románů a i dnes se každý rok prodají miliony výtisků.
Život jako detektivka Samotný příběh slavné autorky detektivek by možná vydal na detektivní román. Agatha Mary Clarissa Millerová se narodila 15. září 1890 v britském Ashfieldu. Poklidný život středostavovské rodiny narušila smrt Agathina otce. Její matka musela začít pronajímat rodinné sídlo Ashfield, aby uživila své tři děti. Navzdory tomu se mohla Agatha vypravit na studia do Paříže, kde se zajímala o zpěv a uvažovala o profesionální kariéře zpěvačky.

Mladá slečna Millerová o nápadníky rozhodně neměla nouzi. Problém spíš byl, koho si vybrat. V roce 1913 potkala na večírku Archibalda Christieho a byla to láska na první pohled. Světácký mladík Archie si slečnu Millerovou vzal na Štědrý den téhož roku. O dva dny později byl povolán do armády. Agatha se přihlásila jako dobrovolnice do místní nemocniční lékárny. Právě prostředí nemocnice a znalost užití léků posloužily Agatě jako předloha pro většinu jejích textů. Po návratu Archieho se usadili v Londýně. V roce 1919 se jim narodila dcera Rosalind, rodinná idyla však netrvala dlouho.
Archie si našel milenku a požádal o rozvod. Agatha ve snaze uniknout z nelehké situace jednoho dne na 11 dní zmizela – a dodnes nikdo nezjistil kam. Po rozvodu v roce 1928 odjela Christie na Střední východ, kde navštívila archeologické naleziště starověkého města Ur. Zde se seznámila se svým budoucím manželem Maxem Mallowanem. Vzali se v září 1930 a žili spolu čtyřicet šest let.

Agatha však rozhodně netrávila čas jen u psacího stolu. Díky svému manželovi se zajímala o archeologii. Stala se aktivní členkou jeho archeologického týmu a díky tomu hodně cestovala. Exotické země jí učarovaly a staly se inspirací pro její detektivní příběhy (Smrt na Nilu, Vražda v Mezopotámii nebo Sešli se v Bagdádu). Své příběhy dokonale promýšlela, rozkreslovala si jednotlivé fáze příběhů i do nejmenších detailů.

Kromě zájmu o cestování milovala také nejrůznější sporty. Už v mládí si oblíbila plavání nebo jízdu na kolečkových bruslích. Vnuk Agathy Christie Mathew Prichard dodnes vzpomíná na čas, který trávil s aktivní babičkou.

V roce 2004, po smrti Rosalindy, dcery Agathy Christie, se objevil poklad. V její pozůstalosti v rodinném domě v londýnské čtvrti Greenway se našly osobní zápisky slavné spisovatelky. Celkem 73 ručně psaných svazků!
O jejich existenci se vědělo, bylo však známo, že rukopis královny detektivek je obtížně luštitelný. Archivář John Curran se pustil do tohoto úkolu a nabízí v knize Utajené zápisky Agathy Christie pozoruhodné čtení nejen o inspiraci ve své době nejoblíbenější autorky světa. Svoje poznatky a bohaté citace srovnává s její knihou Vlastní životopis a vypráví vlastně další takřka detektivní příběhy.
V roce 1976, když Christie ve věku 85 let zemřela, se jí s celkovým prodejem dvou miliard výtisků podařilo těžko myslitelné – od roku 1920 vydávala rok co rok alespoň jednu knihu.
Je ironií osudu, že autorku vnímanou jako bytostně britskou spisovatelku nejvíce proslavil Belgičan Hercule Poirot, hrdina hned prvního příběhu Záhady na zámku Styles. I když se jistě najdou čtenáři, kteří si nejvíce váží slečny Marplové.
V té době bylo považováno za nezbytné, aby detektiv vykazoval určitou výstřednost. Holmes měl své housle, dýmku a tehdy i kokain, Chestertonův otec Brown zase deštník a klamný dojem roztržitosti, Leblancův Arsen Lupin byl lupič-gentleman. A dalo by se pokračovat. Poirot přišel na svět coby pořádkumilovný Belgičan, zakládající si na svém knírku a na samolibé marnivosti týkající se vlastní inteligence i oblečení.
Christie, píše Curran, se při jeho stvoření dopustila jediné „chyby“ – v roce 1920 z něho udělala „vysloužilého“ člena belgického policejního sboru.
V reálném světě by se v knize Opona z roku 1975 dožíval zhruba 120 let. V roce 1916, když mladá Angličanka pracovala na prvním rukopisu, ji jistě nenapadlo, že by postava malého Belgičana přežila i ji samotnou. Curran dokonce v poznámkách našel dva neznámé a bohužel už nezpracované motivy s jeho pátráním.
Hned od prvního románu se projevoval zřejmý rozdíl mezi Christie a konkurencí. Byla to čtivost jejího podání. V podstatě jde o nelehce definovatelnou schopnost zaujmout čtenáře a přimět ho k tomu, aby hltal text odshora dolů a toužil otočit list, až se obvykle po dvou stech stránkách ukáže, kdo je vrah.
Vyprávění plyne lehce, postavy jsou uvěřitelné a rozlišitelné, navíc většina textu tvoří dialogy, což přispívá ke spádu děje. A zároveň poskytuje možnost rychle měnit průběh pátrání i představování postav údajných vrahů.
Curran připomíná, že číslování zápisníků plnilo spíše evidenční úlohu, protože ten s číslem 2 obsahuje poznámky ke Karibskému tajemství (1964), v čísle 3 je schéma Cestujícího do Frankfurtu (1972), zatímco v čísle 37 záznamy k autorčině prvotině. Dále uvádí, že základní otázky, které si Christie pokaždé kladla, zněly: „Kdo? Proč? Kdy? Jak? Kde? Který?“
Oceňuje Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota (1947), které jsou podle něho nejen jednou z nejlepších povídkových sbírek detektivního žánru, ale vyznačují se také jedinečným konceptem, konstrukcí i zpracováním.
Když Poirot opět plánuje odejít na odpočinek a začít pěstovat dýně, láká ho myšlenka výběru několika případů, které by se staly jeho labutí písní. S výjimkou jediné bylo dalších jedenáct povídek otištěno během jednoho roku od listopadu 1939 do září 1940 v časopisu Strand, což rovněž svědčí o spisovatelčině pracovitosti. Autor rovněž připomíná, že v roce 1948 společnost Penguin Books uvedla v jediný den na trh jeden milión výtisků knih Agathy Christie – deset titulů po sto tisících. Tento odvážný tah slavil úspěch, takže ho po pěti letech opakovala. Je toho víc, co se dozvědí milovníci jejích knih nebo spisovatelé, kteří by se z jejích postupů chtěli poučit.

22.9.2010  Právo  str. 13  Kultura, František Cinger

Roku 2005 byl John Curran, redaktor bulletinu Agatha Christie Newsletter, přizván spisovatelčiným vnukem Mathewem Prichardem do vily Greenway House, v níž Agatha Christie žila, z jejíhož prostředí a okolí čerpala inspiraci k reáliím svých příběhů, a především, ve které byla soustředěna spisovatelčina pozůstalost. „Poklad“, který tu směl autorčin příznivec podrobně prohlédnout a pročíst, zapadal do intencí žánru, jemuž se Christie celoživotně věnovala. V nenápadné krabici bylo víc než sedmdesát zápisníků naplněných poznámkami k jednotlivým příběhům, jmény a charaktery zúčastněných postav, obětí i detektivů, ale také náhodnými poznámkami, komu je třeba napsat, co je nutné zařídit z běžných denních starostí spisovatelky. A jak to bývá, mezi tím, co bylo možné očekávat, se zablýsklo výjimečné: Hned první věta („Hercule Poirot si usrkl aperitivu a zrakem přehlédl Ženevské jezero.“) mi vůbec nebyla povědomá. Jakmile jsem se začetl dál, uvědomil jsem si, že se dívám na něco nepředstavitelně jedinečného – neznámou povídku s Poirotem. Přes šedesát let ležela v tichosti mezi ostatními.

Štěstí objevit neznámé dílo se Johnu Currantovi naskytlo při zpracovávání zápisníků Agathy Christie hned dvakrát. Zmíněná povídka nazvaná Únos Kerbera, patřící k souboru Herkulovských úkolů pro Hercula Poirota, je jedinečná tím, že vznikla těsně před začátkem druhé světové války a že je silně politicky zaměřená, přičemž se velmi ostře „strefuje“ do postavy Adolfa Hitlera (v příběhu August Hertzlein). To byl asi též důvod jejího neotištění. S odstupem času si tedy může čtenář užít nejen bystrou zápletku, ale též jisté zadostiučinění ze svobodné a bezproblémové četby.

Druhá nepublikovaná povídka je nazvaná Příhoda s míčkem pro psa. Je klasicky apolitická a důvod jejího nepublikování je tedy nejasný. Ovšem milovník detektivek si jistě i ji plně vychutná.

Rozměrná publikace o „utajených“ zápisnících Agathy Christie je četbou poučnou, ale též obdivuhodnou a zábavnou. Zjištění alternativních řešení jednotlivých příběhů, výběr obětí i osobností řešitelů, ale především poctivé Currentovo rozplétání jednotlivých okolností a jejich opětné skládání, činí z této téměř vědecké práce další „pátračskou historii“, což vedle opravdových detektivek přináší skvělý zážitek.

http://www.rozhlas.cz/kultura/literatura/_zprava/792510

Agatha Christie je nepochybně nejslavnější spisovatelkou - a to všech žánrů, nejen detektivního - na světě. Není divu, že k zářijovému 120. výročí jejího narození vydává Knižní klub knihu, na kterou se dlouho čekalo: Utajené zápisníky Agathy Christie - s podtitulem Jak se rodily její detektivní příběhy. Pětisetvelkým stránkový svazek navíc obsahuje dva dosud nevydané Poirotovy případy.
Irský obdivovatel Agathy Christie John Curran důkladně prostudoval věhlasné spisovatelčiny zápisníky uložené na panství Greenway, které nyní vlastní její vnuk Mathew Prichard, a podává v knize zprávu, jak vznikala všechna ta její masově oblíbená díla.

Koncem roku 2004, po smrti Rosalindy, dcery paní Agathy, došlo k odhalení dříve neznámého dědictví. V pozůstalosti Rosalindy se našlo 73 osobních zápisníků její matky, popsaných vlastní rukou. Osobitý rukopis sice nebylo snadné rozluštit, archivář John Curran se do toho však odvážně a brzy bylo jasné, že jde o literárně historickou bombu - přesné záznamy ukazují, z jakých drobných námětů, tužkou psaných poznámek, seznamů a nástinů se rodil jeden slavný příběh za druhým. Našla se zde i alternativní rozuzlení detektivek, vyškrtnuté scény z divadelních her, náčrtky povídek, které už nestihla napsat...

Stejné nakladatelství vydalo k jubileu autorky tři příběhy se známým hlavním hrdinou - detektivem Herculem Poirotem. Pod souhrnným názvem Agatha Christie - 3x Hercule Poirot tak čtenář dostane do rukou hned tři detektivní příběhy. Záhada na zámku Styles je nejstarší -právě zde se v roce 1921 poprvé objevil na scéně nevelký, leč bystrý a pečlivý Hercule Poirot, kterého zavolají k podezřelému úmrtí bohaté majitelky panství.

Ovšemže to tak trochu nedůtklivý, ale neobyčejně důvtipný Belgičan hravě vyřeší, stejně jako druhou detektivní záhadu nazvanou Karty na stole. Ta je z roku 1936 a pojednává o hráčích bridže. Přímo při této typické britské karetní hře - a téměř před očima policisty i detektiva - dojde k záhadné vraždě pana Shaitany, kterému každý u stolu mohl mít něco za zlé... Třetí poirotovský příběh Hra na vraždu je nejmladší (1956) a řeší případ nevinné venkovské dívky, která zemře při jedné dobročinné akci. Čtenář má požitek nejen z odhalení zločince, ale především ze sledování logicky zřetězených myšlenek detektiva, který si své šedé buňky mozkové tak rád pochvaluje...

5.10.2010  Naše rodina  str. 19  Kultura