Pijan

Ovšem Fallada nebyl typem antifašistického odbojáře nebo mannovského hlasu svědomí. Pro nějaký důsledně opoziční postoj neměl povahové vlastnosti a též jeho sklony a koneckonců i jeho umělecký naturel, který byl spíše nepolitický, z něj činily postavu, z níž se snadno stává oběť.

V jeho životopise dominuje hned na začátku nedokonaná sebevražda, kterou podnikl jako osmnáctiletý se svým gymnaziálním spolužákem: oba hoši se měli během souboje vzájemně zastřelit, dopadlo to tak, že Fallada (tehdy se ještě jmenoval Rudolf Ditzen)zastřelil jen spolužáka, sám byv těžce zraněn. Tím začala jeho v podstatě celoživotní pouť po sanatoriích, léčebnách i věznicích, která byla kombinována různými intenzivními propady (alkoholu či morfiu) a naopak zase vzestupy, neboť jeho talent se beze vší pochybnosti musel projevit.

Nástup nacismu pravděpodobně Falladův pád prohloubil a urychlil. V březnu 1933 ho u SA udal jeho horlivý domácí za údajné protistátní řeči. Spisovatel si za to odseděl pár měsíců ve věznici ve Šlesvicku, odkud se vrátil zřejmě duševně nalomený a rezignovaný. Stáhl se z Berlína do malého domku v obci Carwitz v Meklenbursku, kde je mimochodem dnes jeho muzeum.

Literárním výsledkem vězeňské zkušenosti byl reportážní román Kdo už jednou seděl v base, který kupodivu mohl v nacistickém Německu vyjít, neboť děj Fallada umístil už do časů Výmarské republiky a politické souvislosti zcela potlačil. Tak to ostatně bylo už u sociálních románů psaných v duchu „nové věcnosti“ (neue Sachlichkeit) jeho zvykem. Falladovy knihy mohly v hitlerovském Německu vycházet, byť on sám se stáhl - po několika pokusech projevit se loajálně, jež byly shledány neupřímnými - do „vnitřního exilu“.

Jeho osobní krize vyvrcholila v první polovině roku 1944. To už byl Fallada propadlý alkoholu. V dubnu 1944 vystřelil během hádky na svou ženu z revolveru. Byl obžalován z pokusu o zabití, ale pak shledán nesvéprávným a umístěn do ústavu pro choromyslné. Uvědomíme-li si kontext, je zázrak, že byl v prosinci 1944 po několika měsících propuštěn, stačil se ještě znovu oženit, dočkal se konce války a ještě jakési rehabilitace, když nový východoněmecký režim sháněl do svých služeb „pokrokové spisovatele“. Zemřel v únoru 1947, přičemž alkoholismus a morfinismus ho pronásledovaly do posledních dní.

Román Pijan (Der Trinker), který nyní po více než padesáti letech vychází v českém překladu, lze samozřejmě číst bez znalosti autorovy biografie, ale je s ní tak těsně spjat, že by to byla škoda. Fallada ho psal právě během oné internace na podzim v roce 1944 v ústavu u Neustrelitzu. Sepsal ho celý během dvou týdnů de facto jako moták tajně drženými psacími potřebami. Mikroskopickým rukopisem popsal stránky nejprve jedním směrem, pak obrátil sešit vzhůru nohama a psal do již tak těsných řádků. Výsledek měl v případě odhalení působit jako nečitelné dílo šílence. Rukopis se mu skutečně podařilo ukrýt a vynést, dešifrován byl až po autorově smrti, německy vyšel v roce 1950.

Není to autobiografický román v tom smyslu, že by v něm líčil konkrétně svůj příběh. Fallada maskuje svůj pád příběhem tuctového „občánka“ Ervína Sommera. Tento spořádaný a do svých čtyřiceti let zcela obyčejný majitel obchodní firmy z malého města jednoho dne propadne - chlastu. Začne to zapomenutou lahví vína, pak jedním panákem kořalky, pak druhým, třetím a už to jede... Tím spouštěcím mechanismem je jakási banalita, která ovšem zakrývá jinou, hlubší nejistotu a hrůzu člověka, který cítí, že je na prahu propasti. Ervínovi nevyjde jeden obchod, se kterým počítal, pak se pohádá se ženou, nervozita a neklid se stupňují, je tu ten alkohol, který se mu dříve hnusil a nyní mu tak zázračně pomáhá - a pak už jen osobní, stále se prohlubující katastrofa.

Fallada líčí Sommerovo vzplanutí lásky k alkoholu s takovou sugestivitou, že by jí byl těžko schopen člověk, který neví, oč jde. Je to přitom zcela věcný popis, bez jakékoli mystiky či romantizování nebo na druhé straně moralizování. Ne, tento člověk se upnul k pití jako k poslední lásce a jistotě, která mu zbyla: je v tom útěk, útěcha, úleva: díky chlastu se vyhne té každodenní strázni, kterou přináší najednou tak nesmírně náročný, spořádaný a odpovědný obyčejný život. Je to jako vzplanutí vášně, jejíž oběť odhazuje rozum, sebeničivě se vrhá do víru, v němž musí utonout. V ich-formě tu Ervín-Fallada popisuje, jak z člověka odejdou všechny instinkty, jak se nechá okrádat, oblbovat a využívat, jak během několika dní může přijít o všechno, a stále si nalhávat, že to je dobré, neboť alkohol to vše spraví.

Do této linie se ve vyprávění prolíná Falladova životní fakticita: také Ervín napadne svou ženu, je obžalován z pokusu o vraždu a internován v ústavu. Zde se již prolíná zrod textu s reálným časem. Fallada píše tajně reportáž téměř na oprátce ze „sociálního ústavu“ (v Německu roku 1944!, v tom samém ústavu prováděli nacisté v roce 1941 násilnou eutanazii). Popisuje příšernou každodennost takového zařízení, portrétuje typy, se kterými se tu sešel, žádné „přátele z domu smutku“, ale lidské trosky, vyvrhele a zločince, kteří jednají podle zvířecích pudů. Jde o ojedinělou reportáž z místa činu, která je přitom posunuta do umělecké výpovědi. To tísnivou atmosféru textu jen prohlubuje a člověk jej čte, jako by byl sám u toho, ohrožen tím samým démonem, který přemohl malého člověka („Kleiner Mann“) a velkého spisovatele Hanse Falladu.


24.8.2011  Lidové noviny  

Přidat komentář