Cesta černých ovcí

Starý a smrtelně nemocný zločinec Nygren se vydává na svou poslední cestu. Kvůli ubývajícím silám potřebuje společníka, který mu bude dělat řidiče, posluchače, ochránce a pomocníka. Osloví o pomoc Raida.

Nygren ví, že jeho dny jsou sečteny a tak se rozhodne vyrovnat si účty: na jedné straně rozdává peníze za své hříchy, jinde zabíjí ty, kteří si to zaslouží. Všechny jeho nynější skutky navazují na jeho minulost. Přesto je nám, čtenářům, ve výsledku sympatický, stejně jako jeho mlčenlivý společník Raid. Při jejich jízdě napříč Finskem je jim v patách komisař helsinské policie Jansson se svou skupinou.

Zakončení knihy je asi jediná část, kterou bych volila trochu jinak. Patrně pomalejší, pozvolnější, ne tak všechno najednou. Ale jinak se mi zdálo, že celkově vyprávění krásně a čtivě plyne. Atmosféra knihy pro mě byla opravdu silná a působivá. Velice ráda bych se s tichým, záhadným Raidem setkala znovu.

Finský spisovatel, původně novinář, Harri Nykänen (*1953) je autorem zhruba 30 knih. Mezi čtenáři nejoblíbenější patří právě ty, v nichž vystupuje drsný „antihrdina“ Raid. Ve Finsku se Raid stal kultovním hrdinou také díky dvanáctidílné televizní sérii.

Doufám, že se dočkáme dalších českých překladů Nykänenových knih. Mimochodem, o překlad z finštiny se postaral jeden z našich nejlepších finsko-českých překladatelů Jan Petr Velkoborský, který překládá díla např. Mika Waltariho, Arto Paasilinny a dalších.

Autorkou recenze je Lenka Mynaříková

 

Přidat komentář

Stačí vzpomenout např. na tituly jako „Hypnotizér“ či „Nemesis“. K nejnovějším přírůstkům patří právě vydaný román „Cesty černých ovcí“ (orig. Raid ja mustempi lampas, 2000), český debut Harri Nykänena.

Měl jsem možnost přečíst několik skvělých titulů z této literární oblasti, a tak mohu s s čistým svědomím říct, že i Nykänen dokázal ze čtení udělat velmi příjemný zážitek. O to atraktivnější, že jeho „Cesta černých ovcí“ se od obdobných thrillerů přece jen liší. Nepředkládá nám obvyklý případ záhadné a často brutální vraždy či vražd, ale neobvyklou poslední akci Nygrena, stárnoucího ranaře z finského podsvětí, kterému zbývá posledních pár dní života.

Nekompromisní rakovina ho donutila zrekapitulovat svůj dosavadní nabitý život a vypořádat se svými závazky z minulosti. Ve svém starém luxusním Mercedesu se tedy vydává na okružní cestu po Finsku, na které ho jako šofér, bodyguard a ochránce doprovází Raid. Své dluhy pak splácí stylem, který je možný jen u člověka klepajícího na bránu nebeskou, či u něj možná pekelnou.

Autorova znamenitá zručnost při vytváření charakterů Nygrena a Raida způsobila, že už od prvních kapitol mi oba „antihrdinové“ doslova přirostli k srdci. Raid jako tichý, přesný a vražedný, Nygren jako neustále filozofující, přesný a vražedný.

Nejsou to žádní andílci, ale v Nykänenově pojetí to nejsou žádní maniaci, prodávající dětem drogy, či znásilňující holčičky. Jak se v příběhu říká, nejsou to zlí lidé. Právě důraz na obraz postav jako uvěřitelných a normálních lidí, kteří nejsou jen bílí či černí, je asi tím čtenářsky nejatraktivnějším na severských dílech.

Svým chladný, lakonickým stylem bez větších emotivních výbuchů, tak Nykänen napsal napínavý, a přitom vlastně sentimentální příběh, který by nikde jinde než v krimi snad nemohl vzniknout. Jejich logika pro spravedlnost, založena na biblickém oko za oko , zub za zub, je drsná, ale v ve své podstatě „sympatická“.

Jako většinu čtenářů nás překvapí nejen přístup policistů k této dvojici, ale i samotný závěr. Možná to bude trochu tím, že tento příběh je vlastně čtvrtým z řady o Raidovi, který se dočkal i filmového ztvárnění.

Z finštiny přeložil Jan Petr Velkoborský pro Knižní klub v roce 2011.


Autorem recenze je Bohdan Volejníček

Přidat komentář