Zoli

Román patří do toho proudu současné prozaické tvorby, která se nechává napájet postupy dokumentárních žánrů. Autor podle vlastních slov kromě toho, že vypracoval podrobné rešerše, podnikl i odpovědný antropologický terénní výzkum, mj. v cikánských osadách východního Slovenska, a sama Zoli je románová inkarnace skutečné osobnosti, zpěvačky Bronisławy Wajs zvané Papusza. Stejně tak mají své předobrazy i další postavy. Tento aspekt románu — klíčovost — však vlastně není podstatný.

Román je především vypravěčsky strhující. Zahrnuje sedmdesátileté období počínaje řáděním fašistických bojůvek, pro které byli Cikáni vedle Židů vítaný a častý cíl nejrůznějších násilností, přes budování socialismu ve východním bloku, kdy jsou Cikánům zabaveni koně a vozy a je jim „dovoleno“ (!) se usadit, až po současnou postkoloniální kocovinu; odehrává se na Slovensku, v Maďarsku, Rakousku, severní Itálii, v Anglii a v Paříži.

Pestrobarevný cikánský svět otevírá na evropské dvacáté století tak neobvyklou perspektivu, že se jeden až diví, proč se na něj již dávno nepokusilo více prozaiků podívat očima této minority.

Nejsilnější je román v líčení různých prostředí a psychických stavů hrdinů. Nejen že se zde autorovi bohatě vyplatil jeho fieldwork, ale šťastně je zvolený i způsob, jakým materii příběhu podává. McCann pracuje především se zámlkou a detailem, což jsou strategie, které mu umožňují zapojit čtenáře do doplňování „míst nedourčenosti“, aby v nich nalezl sám něco, co by na papíře nemělo účinek.

Výsledkem je velmi syrový popis skutečnosti, který postrádá schematičnost a didaktičnost (asi si není třeba namlouvat, že u podobné tematiky je nebezpečí uklouznutí do těchto nešvarů dost akutní). Jen pár střípků: zhuštěný popis mizérie, kam člověka dožene hlad; chlap, co dá druhému nakládačku prostě proto, že mu je zima a potřebuje se zahřát, a nikomu na tom nepřijde nic zvláštního. Z popisů krutostí hlinkovců i estébáků, stejně jako atmosféry socialistické Bratislavy, propadající se do stále hustší šedi, vane čirá hrůza.

To neznamená, že by román Zoli mlčel o velkých tématech, které s sebou fakt soužití Romů s „bílými“ přinášel a dosud přináší. Naopak — na konfliktech, které představuje bez zmíněné černobílé schematičnosti, ale v kontextech, tato témata demonstruje v jejich košatosti: jaký je například rozdíl mezi majoritou a establishmentem na jedné straně a minoritou a undergroundem na straně druhé?

V jakém vztahu stojí pokrok a asimilace proti zaostalosti a tradici? Jak se tento vztah mění v dobách, kdy se pojmy zneužívají (pokrokem si vytírají ústa komunističtí sociální inženýři, asimilací rasisté všeho druhu)? Má větší váhu orální kultura, nebo psané slovo? Zákon společnosti, nebo společenství?

Romistka Karolína Ryvolová v doslovu ke knize píše, že „vystihnout něco skutečně romského se [autorovi] ani při nejlepší vůli nepodařilo“. Rád bych se pokusil tuto negativní charakteristiku jinak výborného románu (což Ryvolová nepopírá) obrátit v jeho prospěch: Nezkoušejme číst Zoli jako román o Cikánech, ale jako román o potkávání „bílých“ s Cikány; jestliže se totiž Columu McCannovi něco podařilo vystihnout dokonale, pak je to směsice vzteku a náklonnosti, se kterou se bílý outsider přibližuje ke společenství Cikánů, o kterých ví, že ho zase ohrají a oberou o všechno, ale rád by dal ještě jednou tolik za to, kdyby odhodili svou staletou hrdost a dovolili mu jim porozumět. A za zpřítomnění tohoto prožitku patří románové Zoli i jejímu autorovi obdiv — a možná i dík.


16.4.2012  Host  

Přidat komentář