Poslední noc na Klikaté řece

Když do Wikipedie zadáte heslo John Irving, najdete tabulku, která se snaží zpřehlednit hlavní témata Irvingovy tvorby. Jsou to: Nová Anglie, prostituce, zápas, Vídeň, medvědi, smrtelné nehody, chybějící rodič, filmaři/scenáristé, spisovatelé a nejrůznější variace sexuálních vztahů (často vztah mezi mladým mužem a starší ženou). Irvingův nový román je z tohoto pohledu doopravdy irvingovský – když rozvineme zmíněnou statistiku, zjistíme, že nejirvingovštějšími Irvingovými knihami jsou Hotel New Hampshire (obsahuje všech deset klíčových témat) a Svět podle Garpa spolu s předposledním románem Dokud tě nenajdu (které obsahují shodně po devíti). Po nich následují Pravidla moštárny a právě Poslední noc na Klikaté řece s osmi tématy. Jenom na téhle stránce jich najdete pět: Novou Anglii (coby místo, kde se ukázka odehrává), medvěda (kterého se hlavní postava, dvanáctiletý chlapec Danny, rozhodne zneškodnit), smrtelnou nehodu (v niž vyústí Dannyho omyl s medvědem), chybějící rodič (Danny kvůli jiné smrtelné nehodě ztratil matku) a konečně nevyrovnaný sexuální vztah (v tomhle případě Dannyho hubený otec a jeho mohutná přítelkyně, siluetou připomínající medvěda). K irvingovským charakteristikám bych dodal ještě svébytný smysl pro humor, který mu umožňuje takhle ztřeštěnou tragédií otevřít rozmáchlý příběh, v němž sleduje Dannyho život od této „poslední noci na Klikaté řece“ přes celou druhou polovinu dvacátého století.

Ukázka z knihy Poslední noc na klikaté řece:

Co se ale stalo Jane? polekal se mladý Dan. Jestliže její čepice skončila na chodbě, kde je její hlava? Nepřipravil vetřelec (neboť určitě to byl nějaký volně se pohybující predátor) Jane o hlavu – ať již jedním máchnutím svého pařátu, nebo (v případě lidského predátora) mačetou?
Danny pomalu postupoval chodbou a napůl očekával, že ve vaně spatří Janeinu uťatou hlavu; když prošel kolem otevřených dveří do koupelny, aniž hlavu zahlédl, dokázal si pouze představit, že vetřelec byl medvěd, nikoli člověk, a že ten medvěd Jane sežral a nyní útočí na tátu. Nebylo pochyb, odkud divoké vrzání a sténání přicházejí – z otcovy ložnice – a to, co chlapec slyšel, jak se přibližoval, bylo rozhodně naříkání (nebo, ještě hůř, bolestné sténání). Když dvanáctiletý hoch prošel kolem čapky Cleveland Indians a zjistil, že náčelník Wahoo přistál vzhůru nohama, jeho hrůza ještě vzrostla.
Sotva Danny Baciagalupo vešel do otcovy ložnice, uviděl (přesněji, myslel si, že vidí) vše, čeho se obával, dokonce to bylo ještě horší – to znamená, medvěd byl větší a chlupatější, než si dvanáctiletý chlapec dokázal představit. Pod medvědem bylo vidět pouze otcova kolena a chodidla s nárty; ještě děsivější bylo, že se otcovy nohy nehýbaly. Chlapec možná přišel pozdě, už ho nezachrání! Hýbal se jen medvěd – zakulacené sehnuté zvíře (hlava nebyla rozeznatelná) kymácelo celou postelí a jeho lesklé černé chlupy byly delší a bujnější, než jaké byly v Dannyho představách chlupy černého medvěda.
Medvěd požíral jeho otce, nebo tak to aspoň dvanáctiletému připadalo. Chlapec neměl žádnou zbraň, a tak by se dalo očekávat, že se na zvíře útočící tak divoce či zuřivě na jeho tátu vrhne s holýma rukama – i kdyby to znamenalo, že bude jen odmrštěn na stěnu ložnice nebo rozerván zvířecím spárem. Ovšem rodinné příběhy – hlavně asi příběhy, které jsme vyslechli jako děti – pronikají do našich základních instinktů a informují největší hlubiny naší paměti, zejména za mimořádných okolností. Mladý Dan se natáhl pro osmipalcovou litinovou pánev, jako by to byla zbraň podle jeho, nikoli otcova, výběru. Ta pánev byla legendou a Danny věděl přesně, kde je.
S rukojetí v obou rukou chlapec došel k posteli a zamířil na místo, kde si myslel, že by měl mít medvěd hlavu. Již začal zvedat pánev obouruč – jak mu kdysi ukázal Ketchum se sekerou, dbal na to, aby vedl švih z boků –, když si všiml dvou bílých očividně lidských chodidel. Nohy byly v pozici jako při modlení, těsně vedle tátových holých kolen, a Danny si pomyslel, že hodně připomínají nohy Jane. Indiánská umývačka nádobí bývala celý den na nohou, a bylo jen přirozené, že tak těžkou ženu nohy bolely. Mladému Danovi říkala, že nejraději ze všeho má jemnou masáž chodidel, kterou jí Danny nejednou poskytl.
„Jane?“ zeptal se Danny – tichým pochybovačným hláskem –, avšak pohyb litinové pánve už nic nezpomalilo.
Jane musela uslyšet, jak chlapec vyslovil její jméno, protože zvedla hlavu a otočila k němu obličej. Proto ji pánev zasáhla plnou silou do pravého spánku. Tupý, avšak silný zvuk jako při úderu do gongu vystřídala palčivá bolest, kterou Dan pocítil nejprve v dlaních; rezonující brnění prošlo oběma zápěstími až do předloktí. Po zbytek života, nebo dokud mu bude sloužit paměť, bude pro Dannyho Baciagalupa malou útěchou, že neviděl výraz v hezké tváři Jane, když ji pánev zasáhla. (Vlasy měla tak dlouhé, že prostě všechno zakryly.)
Mohutné tělo Jane se zachvělo. Byla příliš mohutná a její vlasy byly příliš hladké a krásné, než aby mohla být černým medvědem – ani v tomto, ani v příštím životě, do něhož se zcela nepochybně ubírala. Jane se svalila z kuchaře a dopadla na podlahu.

Odeon, stran 576, MOC 369 Kč

2.12.2010  Právo  str. 7  Salon

Román o nepotrestaném násilí, které člověka neustále pronásleduje, nebo próza o spisovatelské inspiraci? Tak se dá v jedné větě charakterizovat dvojjediné téma nové knihy Johna Irvinga Poslední noc na Klikaté řece.
V říjnu 2009 ji vydal v Kanadě, až poté v USA, snad jako poděkování Torontu a Pointe au Baril v Ontariu, kde žije. Příběh otce Dominika Baciagalupa, jeho syna Dannyho a kamaráda, dřevorubce Ketchuma, se v rozmezí let 1954 až 2005 rovněž odehrává na severu Spojených států a v Kanadě.
„Po dlouhý čas mi unikala poslední věta, ale už před dvaceti lety jsem přemýšlel o románu o kuchaři a jeho malém synovi, kteří se stanou uprchlíky; utíkali kvůli násilnému činu, jenž je neustále pronásleduje. A odehrávalo se to vždy v městě na hranici, na místě, kde vládl jeden zákon, a ten představoval muž, který byl prostomyslný a špatný,“ svěřil se Irving deníku Independent. Dodal, že v srpnu 2005 konečně získal poslední větu – a mohl se dát do psaní.
Dvanáctiletý Daniel si na Klikaté řece, k níž se svážejí kmeny ze širokého okolí a plaví se dál, splete přítelkyni místního policisty s medvědem. Nešťastnou shodou okolností ji zabije. Mrtvolu pak s otcem složí v policistově domě, který se o ni „postará“, přitom vyšle do světa verzi, že utekla s kuchařem Dominikem, jenž se synem náhle zmizel. A se zarputilostí inspektora Javera z Hugova románu Bídníci se vydá na cestu msty.

Odeon, stran 576, MOC 369 Kč

Irving rozvíjí už vyzkoušené téma. Zájem o „fiktivní“ autobiografii projevil nakonec ve Světě podle Garpa, životopisu spisovatele T. S. Garpa. V roce 1996 pak napsal autobiografickou knihu Imaginární přítelkyně. Srovnání jeho života s hrdiny románu se přímo nabízí.
Dominic je jako on nemanželský syn. Daniel je stejný ročník jako Irving, oba studovali v Exeteru, oba učil na univerzitě v Iowě Kurt Vonnegut, oba si přáli stát se prozaiky.
Jsou děti „Kennedyho otců“, jak nazval literární hrdina svůj první slavný román. Ti jim během války ve Vietnamu umožnili žádat o odklad nástupu vojenské služby.
V roce 1978 mají první úspěch se svou čtvrtou prózou – Irving se Světem podle Garpa, Danny právě s Kennedyho otci. Oba s datem 2000 získají Oscara za zpracování svých románů, Irving za Pravidla moštárny, Danny za knihu Na východ od Bangoru, zabývající se podobným tématem.
Když se Danny svěřil Vonnegutovi, že se chce stát spisovatelem, ten mu první román pochválil slovy: „Tohle je důležité – nikoli jméno, které používáš,“ a dodal k malému synkovi: „Třeba k vám bude kapitalismus laskavý.“ Následovala pak cesta do Kanady.
Irving, věren občanským postojům, nechá zaznít kritickým názorům na vietnamskou válku, na volební vítězství Bushe jr., které v roce 2000 „ukradl“ Goreovi. A k válce v Iráku dodává, že se tam al-Kajdá dostala až po invazi.

Odeon, stran 528, MOC 269 Kč

„Čeho je moc, toho není nikdy příliš, násilí se ničím nezastaví,“ říká jedna postava románu a zdůrazňuje tak silný motiv knihy. Opět se objevuje zločin a trest.
Kromě osobité trojice vytvořil Irving řadu zajímavých postav – Dannyho matku Rosie, s níž se jako čtyřiadvacetiletou setkal sedmnáctiletý Dominic, Katie, manželku Dannyho, jejich syna Joea, indiánku Jane, ženu zvanou Šestikousková, Carmellu, matku apatnáctiletého Angela, jehož nevinná smrt v řece pod tunami klád stojí na začátku i konci bohatě rozvinutého románu.
Nemyslím si, že v Irvingově případě jde „o špatně maskovanou monografii“, jak se v narážce ptal kritik Daily Telegraph. V The New York Times zase měli pocit, že s lepšími úpravami by to mohlo být jedno z Irvingových nejpůsobivějších děl. Jeho kličkování v závěru k tomuto názoru vybízí.
Možná ale autor dal v tu chvíli přednost svému přesvědčení, že „dobrodružství života“ začíná stále znova, že vyprávěné příběhy mají podobu zázraků. Nakonec každá próza doznívá ve vědomí čtenáře, který svůj zájem o Irvinga dává dostatečně najevo.

Odeon, stran 128, MOC 189 Kč

28.12.2010  Právo  str. 13  Kultura