Bikini

Anotace

Ukázka z textu

Zvedla kufřík a vyrazila dál. S obtížemi rozeznávala místa, kde ještě včera byly ulice, křižovatky, kde stávaly budovy a rostly stromy. V jednu chvíli si vzpomněla na slova babičky, která do omrzení opakovala, že „jednou přijde trest, protože trest za spáchané zlo vždycky přijde“. Udivilo ji, když si uvědomovala, že jí vůbec není líto tohoto zničeného města. Nelitovala ožehlé zdi, rozpadající se v prach jako kostky pemzy, když se jich dotkla noha, nebylo jí líto žádného kamene v tomto městě zničeném za trest, jak předpovídala babička. Šla bez cíle, nebyla s to plakat či cítit bolest. Překračovala hromady trosek na cestě nebo se brodila a zapadala do kamenité drti, která vyplňovala hluboké jámy po bombách. Cítila zápach spálených těl, vycházející z otvorů po komínech krytů i ze sklepů. Míjela zuhelnatělé mrtvoly, ožehlé dětské kočárky, otevřené kufry, z nichž povlávaly hedvábné halenky, protézy připevněné ke zbytkům těla, dětské hračky zasypané pískem, hlavy s otevřenýma očima či s prohlubněmi očních důlků odervané od těla, ruce propletené v posledním objetí, ležící několik metrů od těl, ke kterým kdysi patřily.