Pět dílků pomeranče

Ukázka z textu

Okamžitě jsem na něj položila košík a shýbla se, jako bych si chtěla vysypat kamínek z boty. Mezi nohama jsem pokukovala po prodavači, jak zvedá zbývající krabice a nakládá je do vozu. Nevšiml si mne, když jsem přesouvala ukradený pomeranč do košíku.
Tak snadné. Bylo to tak snadné. Srdce mi zběsile tlouklo, obličej mi tak divoce planul, že jsem si byla jistá, že si mne někdo všimne. Pomeranč v košíku mi připadal jako odjištěný granát. Narovnala jsem se, velmi nenápadně, a obrátila se směrem k matčinu místu.
Pak jsem strnula. Přes ulici mne pozoroval jeden z Němců. Stál u kašny, trochu se hrbil, dlaní zakrýval cigaretu. Kupující si dávali pozor, aby se k němu nedostali moc blízko, stál ve svém malém kruhu samoty, oči upřené na mne. Musel vidět mou krádež. Nemohl si jí nevšimnout.
Chvíli jsem na něj zírala, neschopná se pohnout. Obličej mi strnul. Příliš pozdě jsem si vzpomněla na Cassisovy historky o krutosti Němců. Pořád mne pozoroval; napadlo mne, co asi Němci dělají se zloději.
Pak na mne zamrkal.