Neználek v Kamenném městě

Když ještě byli dnešní prarodiče a rodiče školou povinní, skýtaly jim lotroviny tohoto všetečky díky překladům Milana Korejse – za normalizace krytého jménem Marie Šťastné – a díky poetickým ilustracím Jaromíra Zápala rozptýlení, jehož kuriózní půvab nezkalila ani zjevná propaganda.

Neználek je veřejný statek Zatímco první dobrodružství rázovité komuny „malíčků“ a „malenek“ z Kvítečkova – česky vydané v roce 1957 – si vystačilo s námětem, jaký lehce vyrobí rozjívená mrňata na pískovišti i v nepolitickém časoprostoru, v Neználkově výletu do Slunečního města, česky publikovaném v roce 1961, už Nikolaj Nosov črtal výjevy jako z vizí utopisty Tommasa Campanelly a dalších architektů beztřídní společnosti.

A v závěrečné části trilogie, která česky vyšla v roce 1968, vyvezl autor socialistickou revoluci na Měsíc, kde vládne tvrdá měna a kde nechybí ani další důkazy existence pádné ruky ekonoma Adama Smithe, jež je neviditelná pouze pro „morálku pokrokového člověka“.

Už u tehdejších nadějí českého národa plného posměvačných oportunistů se tento záměr minul účinkem a s léty svobody nabral na grotesknosti, kterou umocňuje nostalgie po „báječných letech pod psa“ či seriály typu Vyprávěj. To vše si patrně autorův vnuk Igor Petrovič Nosov (1962) i v podmínkách „nového Ruska“ uvědomuje, byť otázkou zůstává, jestli se mu v knize Neználek v Kamenném městě (2005), která nyní vyšla v českém překladu, z nechtěné komiky podařilo vykročit šťastně.

Tomuto dědici se doma chronicky nedaří hájit autorská práva na Neználka výlučně po pokrevní linii. Pohnal před soud pokračování Neználkových osudů od Vladislava Šebašova i etudu „nejmladšího ruského prozaika“, osmiletého Gríši Vajpana.

Znalci ho však upozornili na pojem „veřejný statek“, jelikož historky o pidilidech se v ruské literatuře vyskytly už v 19. století a z podobného důvodu nelze ubránit ani monopol na jméno hrdiny – jak ukázal Gríšův otec, shodou okolností právník.

Obhaj si sám Igoru Nosovovi tak nezbylo než předvést, jak hodlá hájit čest rodiny v tvůrčí poloze, a stejně jako jeho mladistvý sok vyšel z rozcestí, které jeho děd umístil do druhého dílu série: na opačnou stranu od Slunečního města leží Kamenné město, jež se dá vysnít různě.

Další výprava za hranice všedních dní, jakou podniká flotila malíčků plavících se po Okurkové řece, by se nesla v ironickém duchu Pickwickovců na Temži, kdyby jim ovšem jídlo nerozvážely „sirupoplány“ Šroubka s Vroubkem a kdyby se velení výpravy neujal šašek Neználek. Vzorově průměrný malíček není vyvrhel, ale projevuje ambice být nanejvýš obdivovanou modlou, a tak opět poslouží jako trumbera, kterého události usměrní – a čtenáře s ním.

Když totiž v této ekologické pohádce Neználek stane před městskou civilizací, jež kolem sebe vyhubila živou přírodu a nahradila ji kultem betonu, zmobilizuje selský rozum a dá se do boje za návrat květin. Nosov junior opakuje v Neználkovi v Kamenném městě vzorec návštěvy cizí kultury buď hodné obdivu, nebo v tomto případě zavrženíhodné a reformovatelné. Ve světě po rozpadu bipolárního systému, kdy je vše unifikovanější, se mu hnusí vulgární hypermodernost, éra developerů a pěstitelů módních diktátů, poměřujících realitu převažujícím názorem.

V hrůze z „krásného nového světa“ se shoduje s antiutopií Aldouse Huxleyho, ale je, jak už to bývá, větším poturčencem než samotný Turek. Při výpadech vůči umění, jež upřednostňuje formu před obsahem a je tu označeno za „pastraktní“, připomene dávné ruské hony na avantgardní formalisty či odpor nacistů vůči „zdegenerovanému umění“. Jeho zastánci z Kamenného města jsou sice přesvědčováni mírumilovně, zato s notnou porcí osvětářství.

Je nesporné, že vnuk je o poznání méně zručný než dědeček, který si uměl pohrát s novotvary i se švihem zápletek a tendenčně moralizoval jen tehdy, když mu režim hrozil stranickou legitimací. Igor Nosov je totiž sám víc než „moderní“, a to způsobem, jakým nenechavá doba „dopisuje“ osvědčená díla: přichází s prostou imitací, v níž by rád aktualizoval ostošest, ale nedostojí ani kvalitám předlohy, natož aby ji povýšil.

Amerikanizace životního stylu i mluvy je mezi ruskou mládeží větší problém než v českém prostředí, nicméně oběd v řetězci rychlého občerstvení, kde se pod vývěsním štítem „Žvýk Žvýk Ham“ podává syntetická krmě, už i předškoláci shledají jako infantilní, neboť jsou taktéž náročnější než před půlstoletím. Když navíc zohledníme skutečnost, že knihy nejmenším dál kupují starší generace mnohdy čistě podle vlastního vkusu, budí příběh dojem, že touží zaujmout hlavně je – na základě ryzího sentimentu, z něhož bizarní úsměvnost vyvanula. Zbyl jen důkaz, jak nesnadno se nyní hledá nepřítel.

Že by Neználek pro staromilce a pokročilé? Zřejmě ano, poněvadž nadchne-li tato bajka dítě, půjde nejspíš o nějaké mladé staré z rodin, kde je konzervatismus pečený vařený v podobě víry, že lze skloubit ekologii s biedermeierem.

 

 

13.1.2011  Hospodářské noviny  str. 11  Kultura

Přidat komentář