Černobílý svět

V prvotině americké autorky Kathryn Stockettové Černobílý svět se setkají tři ženy. Dvě z nich jsou chudé a černé, jedna je bohatá a bílá.

To samo o sobě není jen tak – jsme v šedesátých letech v americkém Jacksonu, hlavním městě jižanského státu Mississippi. Teprve před osmi lety odmítla Rosa Parkerová uvolnit v autobusu místo bílému pasažérovi a Martin Luther King chystá svůj pochod na Washington.

Černobílý svět je ale především knihou o knize. Tři ženy, jejichž samotné setkání se vzpírá pravidlům doby, v ní společně sepíší vyprávění, kvůli kterému několik dlouhých měsíců dávají v sázku své životy.

Bílá „panička“ Eugenie Phelanová alias paní Skeeter má spisovatelské ambice. Vrací se z univerzity na rodnou farmu a neví, kam se vrtnout. mi totiž, že s tím něco dělám. Když odcházím, ten beton, co mi svírá hruď, trochu povolí, takže se mi pár dnů líp dejchá.“

Kniha je sestavená ze tří vyprávění, v nichž se střídají pohledy Aibileen, paní Skeeter a Minny. Všechny tři se během tajné práce na rukopisu mění. Skeeter, jejímž předobrazem je pravděpodobně samotná autorka vychovaná černošskou hospodyní Demetrií postupně začíná chápat, že silnému příběhu musí obětovat i vlastní milostný vztah.

Minny se na konci románu dokáže vzepřít násilnickému manželovi a Aibileen se rozhodne po paní Skeeter převzít žezlo. Opovážlivě napíše do věhlasného nakladatelství o místo, ale je jí sděleno, že nejdřív by měla získat nějaké zkušenosti, nejlépe autorské.

„Pište o tom, co vás znepokojuje, zvláště pokud to všechny ostatní nechává chladnými,“ doporučí jí redaktorka Elaine Steinová. Paní Skeeter tedy nejdříve začne pracovat v místním plátku. Přestože nemá o vedení domácnosti ani potuchy, dostane na starosti sloupek rad pro hospodyně.

Pomáhá jí s ním černá služebná její kamarádky, třiapadesátiletá Aibileen. Ta už vychovala 17 bílých dětí a její zaměstnavatelka pro ni právě staví v garáži speciální záchod pro černé, aby od ní náhodou nechytila nějaký „negerský“ bacil.

Aibileen trpělivě radí paní Skeeter, jak odstranit mastné skvrny a uvařit nejlepší karamelový koláč, a sblíží se s ní. Skeeter pak napadne, že by mohla napsat příběhy černých hospodyň, které pracují pro bílé ženy.

Chce dát hlas ženám, jejichž postavení ji znepokojuje, ale všechny ostatní nechává chladnými. Jenže při tom musí zradit svůj vlastní klan bohaté bílé vrstvy.

Zpočátku za záměrem paní Skeeter stojí pouze touha po neotřelém příběhu. Neuvědomuje si, že to může stát Aibileen nejen vyhazov, ale také život. V té době se v kraji angažovaní černoši stříleli, oslepovali nebo věšeli za mnohem menší věci.

Přesto Aibileen souhlasí s tím, že bude paní Skeeter vyprávět, jaké to je, sloužit u bílých a být rutinně ponižována, znásilňována, obviňována z krádeží, nebo jak se cítíte, když vychováváte bílé děti a za několik let se pak od nich dozvíte, že jste jen „negerské“ vybavení domácnosti.

S paní Skeeter a Aibileen spolupracuje ještě prostořeká Minny. Ta si je vědomá nebezpečí, ale pocítí stejně jako Aibileen, že jí vyprávění příběhů pomáhá.

Jenže před těmito románovými konci stálo jedno mnohem větší rozhodnutí všech tří žen: „Vyprávět příběhy, který by se měly vyprávět.“ Když se kniha nakonec ocitne na pultech a bílé paničky se i přes změněnou identitu románových postav poznávají, jejich černobílý svět se hroutí, ale i posouvá. Směrem k lepšímu.

Román končí pozitivně a právě onen konec je možná až příliš nepředstavitelný. Anglosaské recenze jsou z knihy lehce na rozpacích, i když se jí prodalo přes dva miliony výtisků, což je při tak závažném námětu jistě úspěch.

Ovšem téma amerického jihu za dob segregace je mnohokrát zpracované a většina knih jde mnohem více „na dřeň“. Např. afroamerická spisovatelka Alice Walkerová nebo nositelka Nobelovy ceny za literaturu Toni Morrisonová šly do větší hloubky a jejich příběhy do větší šíře.

Přesto se i jejich knihy, především Walkerové román Barva nachu či Morrisonové Velmi modré oči, staly bestsellery. Američtí kritici však vyzdvihují, že stravitelnější Černobílý svět znova otevřel i v dnešní době závažné téma rasismu a opět k němu přitáhl čtenářskou pozornost.


29.6.2011  Lidové noviny

Přidat komentář

Otroctví bylo v USA zrušeno už v roce 1865, ale ještě o téměř sto let později byly jižanské státy rasově striktně segregované. Černí žili pouze ve „svých" čtvrtích, nesměli se učit ve třídách společně s bílými, nakupovat v obchodech pro bílé, být ošetřeni v nemocnících pro bílé, koupat se ve stejných koupalištích a pohybovat se na stejných plážích jako bílí, sedat si v autobuse a v kině na sedadla určená bílým... Pokud tato pravidla porušili, byli biti a zatýkáni. Ale každá dobře situovaná bílá rodina měla černou hospodyni a chůvu.

Když se v roce 1969 narodila v Jacksonu Kathryn Stockett, byla už situace o něco lepší, ale i ona vzpomíná: „Neměli jsme žádné černé sousedy, ani přátele, bílí a černí byli vytrvale separováni." Ale měli černou hospodyni Demetrii.

Svoji knížku začala Kathryn Stockett psát 12. září 2001 v New Yorku, druhý den po teroristickém útoku na USA. Byla vyděšená, zcela odstřižená od svého manžela, protože nefungoval internet ani telefon, a strašně se jí zastesklo po domově. „Takový stesk po domově jsem nikdy předtím nepocítila." Toužila se, tak jako když byla malá, přitulit k Demetrii, zabořit obličej do jejího ramene a nechat se konejšit jejím klidným hlasem.

„Po vyučování jsem s ní seděla v kuchyni, poslouchala její vyprávění a dívala se, jak peče dorty a smaží kuře. Byla výborná kuchařka. Když u nás někdo jedl, ještě dlouho o tom pak vyprávěl. Jakmile jste ochutnali Demetriin karamelový dort, cítili jste se milováni. Demetrie neměla vlastní děti, takže jsme cítili, že v jejím životě vyplňujeme prázdné místo. Když se jí někdo zeptal, kolik má dětí, zvedla prsty a ukázala tři. Myslela tím nás: mou sestru Susan, bratra Roberta a mě. Když byla Demetrie nablízku, nikdo si na mě nesměl dovolovat. Postavila mě před zrcadlo a říkala: ,Jsi krásná. Jsi krásná holčička,' i když to vůbec nebyla pravda. Nosila jsem brýle a měla jsem mastné vlasy. Byla jedním z nejbližších a nejdůležitějších lidí mého života; zemřela, když mi bylo šestnáct, a mě nikdy nenapadlo vyjádřit jí dík," říká Kathryn Stockett. A tak to udělala svojí knihou, kterou psala se vzpomínkou na ni.

Příběh vyprávějí tři ženy: dvě černé služebné Aibileen a Minny a „bílá panička" Skeeter. Píše se rok 1962 a třiadvacetiletá Skeeter se po absolvovaní univerzity vrací do rodného města. Bydlí v rodičovském domě, nemá přítele a touží stát se spisovatelkou. Setkává se svými spolužačkami ze střední školy Hilly a Elizabeth, které se mezitím vdaly, pořídily si děti - a také černé služebné - a staly se z nich „dokonalé bílé paničky". Jsou v domácnosti, věnují se charitě a pořádání bridžových dýchánků. Skeeter je navštěvuje a všímá si, jak jednají se svými černými hospodyněmi.

Přítomna je i situaci, kdy Hilly vysvětluje Elizabeth - v přítomnosti své černé služebné -, proč je nutné vybudovat oddělený záchod pro barevné mimo dům, v garáži. Totiž černoši prý přenášejí nemoci. Skeeter se postupně sbližuje s černými hospodyněmi - moudrou padesátnicí Aibileen a hubatou třicátnicí Minny - a přesvědčí je, aby společně pod rouškou anonymity napsaly o tom, jaké to je sloužit u „bílých paniček". Postupně se k nim přidá dalších deset hospodyň. Černé ženy tím velice riskují, pokud by se jejich psaní prozradilo, přišly by o práci a mohly by jít i do vězení.

Riskuje i Skeeter, neboť kdyby vyšlo najevo, že knihu iniciovala, byla by vyobcována z bílé komunity. A tak se scházejí v černé čtvrti, u Aibileen v kuchyni, a vše pečlivě tají, navíc Minny vymyslí pojistku (kterou ale nechceme čtenáři dopředu prozradit). A vyprávějí Skeeter o tom, jaké to je vychovávat bílé děti, které v prvních letech života vůbec nevnímají barvu pleti, jen to, zda je má někdo rád. Hluboce zakořeněné předsudky a pravidla segregace jim společnost vštípí až později: „Jak milujeme ty děti, když jsou malý. A pak se z nich stanou stejný lidi jako jejich matky." Svěřují se, jaké je to bát se požádat o minimální mzdu, pracovat bez jakékoli smlouvy a s neustálým strachem z vyhazovu, snášet rozmary svých zaměstnavatelek... Když kniha nakonec vyjde, byť se změněnými jmény, vyvolá ve městě poprask - „bílé paničky" se v ní poznávají. Ale pojistka, kterou vymyslela Minny, všechny autorky chrání.

„Mé city k Černobílému světu jsou podobně jako city k Mississippi rozporuplné. O hranicích mezi černými a bílými ženami jsem toho zřejmě řekla až moc. Vychovávali mě v tom, že o těchto nepříjemných tématech se nemluví, že je to nechutné, nezdvořilé a někdo by nás mohl slyšet. Zároveň se obávám, že jsem toho řekla moc málo. Pro řadu černošek pracujících v mississippských domácnostech byl život ještě mnohem horší. Mezi bílými rodinami a černými služebnými však zároveň bylo tolik lásky, že jsem na její popsání neměla dost inkoustu. Jistá jsem si jen jedním: rozhodně si nemyslím, že bych mohla vědět, co to ve skutečnosti znamenalo být černá v Mississippi, zvláště pak v 60. letech. Nemyslím si, že by to nějaká běloška vyplácející černošce mzdu někdy mohla pochopit. Ale usilovat o pochopení je pro lidstvo životně důležité," říká Stockett.

Ještě v šedesátých letech mohly černé ženy na jihu USA vstoupit do míst určených jen pro bílé jedině ve zvláštní uniformě hospodyně, což byl jakýsi pas do světa bělochů. „Myslím na Demetrii, co by tomu řekla, kdyby ještě žila. Jak by se cítila, kdyby šla nakoupit do obchodu v našem sousedství bez uniformy? A co by řekla tomu, že v Bílém domě máme černého prezidenta? A že americké ženy kopírují oblečení jeho ženy? Na to nejde říci nic jiného, než - vidíte, jak velký kus cesty jsme ušli," uzavírá autorka.

Práce na románu jí trvala pět let a rukopis pak odmítlo šestačtyřicet literárních agentů. Až se dostal do ruky Susan Ramer, která se do něj zamilovala a během týdne domluvila jeho vydání. Kniha vyšla v roce 2009 a Kathryn dostala asi nejhezčí dárek ke svým čtyřicátým narozeninám. Recenzenti román přijali příznivě, okamžitě se stal bestsellerem. V USA se už prodaly více než dva miliony výtisků. Vydán byl i ve formě audioknihy. Převeden byl také na filmové plátno. Film měl ve Spojených státech premiéru letos 12. srpna. Natočil jej režisér Tate Taylor, který od prvního přečtení rukopisu tušil, že by to byla i skvělá látka pro film.

Smutnou Kathryn, které chodil jeden zamítavý dopis za druhým, ujišťoval, že její kniha určitě jednou vyjde a on ji zfilmuje. Ti dva jsou stejně staří, vyrostli ve stejném městě, poprvé se setkali ve školce v pěti letech. Když se stal román bestsellerem a o jeho zfilmování projevil zájem Hollywood, Kathryn na svého přítele od dětství nezapomněla. Filmová práva dala jemu, i když o ně stáli mnohem slavnější režiséri. Roli Aibileen přijala herečka Viola Davis (nominovaná na Oscara za film POCHYBY, kde si zahrála po boku Meryl Streep), postavu Minny vytvořila Octavia Spencer a Skeeter ztělesnila Emma Stone.

Román má spoustu příznivců na Facebooku, kteří tam píší své vzkazy: „Přináší mi tolik vzpomínek na dospívání v Mississippi."; „Chůva pomáhala vychovávat mě, mého bratra i sestru. Moc mi chybí."; „Několik dní jsem se od knihy nedokázala odtrhnout, četla jsem, dokud jsem nedošla na konec. Rozesmála mě i rozplakala. Vyrostla jsem v 60. a 70. letech v Mississippi."; „To je moje dětství. Pláču, směju se, ale ze všeho nejvíc vzpomínám. Děkuji!"; „Ta knížka je fantastická! Naše hospodyně Vicki začala pro naši rodinu pracovat v roce 1962. Byla milovaným členem naší rodiny (a moje druhá matka) až do své smrti v roce 1995. Myslím na ni každý den. Děkuji za napsání této knihy, která vzdává úctu těžkému údělu těchto žen, které tolik ovlivnily naše životy."

Není pochyb o tom, že Kathryn Stockett se podařilo otevřít velké téma a napsat krásnou a prospěšnou knihu.


30.8.2011  Xantypa  

Přidat komentář

Příběh se odehrává na americkém Jihu, kde ještě v 60. letech minulého století dělila svět černých a bílých hluboká propast. Přestože černé hospodyně vychovávaly generace bílých dětí, uklízely každý kout "bílých" domácností a znaly všechna jejich tajemství, bílé dámy v Mississippi předstíraly, že černoši jsou nebezpečná rasa a učily to tak své děti.

Herečka Emma Stoneová ztvárnila hlavní roli Skeeter - jižanské dívky, která po návratu z vysoké školy usiluje o kariéru spisovatelky. Svou knihou obrátí naruby život svých přátel i atmosféru v rodném městě. Rozhodne se totiž udělat rozhovor s černoškou, která strávila svůj život tím, že se starala o prominentní jižanské rodiny. Uzavře zvláštní přátelství a otřese nevyřčeným zákonem pravidel a chování v jižanské společnosti.

Viola Davisová hraje postavu Aibileen, služebné dívčiny nejlepší přítelkyně. Je první, kdo se s ničím neskrývá - k prvotnímu zděšení uzavřené černé komunity. V domech bílých lidí v Jacksonu strávila celý život a vychovala jim 17 dětí. Když jí do života vstoupí Skeeter, Aibileen zjišťuje, že je poprvé v životě ochotna se s někým podělit o své zážitky a zkušenosti - ačkoliv tento zdánlivě prostý čin s sebou nese velká rizika.

Film, ve kterém hrají například i Jessica Chastainová a oscarová Sissy Spaceková, je založen na jedné z nejdiskutovanějších knih posledních let a bestselleru číslo 1 New York Times s názvem The Help (Česky Černobílý svět). Knížka z nakladatelství Penguin Books setrvala 103 týdnů v žebříčku bestsellerů, z toho šest neděl byla v čele.

Ukázka z knihy:

„Aibileen, mám pro vás překvapení. Rozhodli jsme se s panem Leefoltem, že budete mít vlastní toaletu.“ Paní Leefoltová plácne rukama a vystrčí na mě bradu. „Je tamhle v garáži.“
„Ano, paní.“ Ona si snad myslí, že jsem tu celou tu dobu nebyla?
„Takže odteď nepoužívejte koupelnu pro hosty, ale tu dole. Není to výborné?“
„Ano, paní.“ Dál žehlím. Pořád tam stojí a kouká na mě.
„Takže budete používat tu v garáži, jasné?“
Nedívám se na ni. Nesnažím se dělat potíže, ale už mi přece řekla všechno, co chtěla.
„Nechcete si vzít papír a jít to tam vyzkoušet?“
„Já teď zrovna nepotřebuju.“
Paní Leefoltová na sobě má spoustu makeupu. Má ten žlutej makeup i na rtech, takže skoro není vidět, jestli vůbec má nějakou pusu. Řeknu to, co ode mě chce slyšet: „Odteď budu používat koupelnu pro barevný. A pak půjdu a vydezinfikuju i tu pro bílý.“
„No, žádný spěch. Udělejte to, až budete mít čas.“
Ale jak tam stojí a hraje si s prstýnkem, je vidět, že chce, abych to udělala hned.
Pomalu odložím žehličku a cítím, jak mi to hořký semínko narůstá v hrudníku. Nevím, co jí říct. Jen vím, že to neřeknu. A vím, že ona taky neřekne to, co mi chce říct, a děje se tu něco zvláštního, protože nikdo nic neříká a stejně mezi náma probíhá rozhovor.



14.12.2011  Zpravodajství ČTK

Přidat komentář