Právo na návrat

Ať už se ti lidé jako politik Pim Fortuin (zavražděný fanatickým ochráncem zvířat), provokativní filmař Theo van Gogh (zavražděný fanatickým islamistou), politik Geert Wilders nebo spisovatel Leon de Winter, který se před pár lety z Nizozemska vystěhoval do USA, prý kvůli tomu, že se jako Žid přestal v zemi cítit bezpečně, lišili ve stovkách ohledů, jedno říkali a říkají srozumitelně: Západ, tato civilizace, tato kultura a její hodnoty jsou ohrožené.

Ohrožuje je netolerantní fundamentalistická ideologie islamismu. Západ má proto právo se bránit, právě v zájmu svobody a tolerance.

Takové je východisko knihy Právo na návrat spisovatele Leona de Wintera (nar. 1954): děj je z větší části umístěn do Izraele roku 2024, do úzkého pruhu podél Tel Avivu, neboť těch pár desítek čtverečních kilometrů je jediné, co z něj zbylo, respektive co z něj zbylo v tomto románu, který holandsky vyšel v roce 2008.

Nejde v něm o nic menšího než o ďábelské muslimské spiknutí, spočívající v únosech malých židovských dětí, jež pak po vymytí mozku mají prakticky i symbolicky dorazit skomírající židovský stát.

Hlavní postava Bram Mannheim pátrá po svém synovi, o němž zprvu předpokládá, že se stal obětí pedofila. Skutečnost je však jiná, možná jaksi děsivější...

Tento dosti zběsilý syžet je podán s brizancí a dovedností, při níž i čtenář, který by jinak takové šestákové historky odmítl, hltá stránku za stránkou a oddechne si až na té poslední.

De Winter je vynikající konstruktér zápletek a architekt napětí: jeho avantgardní literární minulost se tu skloubí s prvotřídním thrillerem. Politické se splétá s osobním, děj má spád a o zvraty není nouze.

Český čtenář se mohl s de Winterem seznámit zatím jen z románu, Hoffmanova hladu (1999). Hlavním hrdinou je nizozemský velvyslanec v ČSSR, který nemírnou žravostí přemáhá depresi a nudu kafkovské atmosféry pozdně komunistické Prahy.

Obžerný de Winterův styl a evidentní chuť spojovat čtenářsky vděčné postupy, napínavý děj a atraktivní prostředí s politickým námětem lze plně konzumovat i u Práva na návrat, při němž se pozornost přelévá z brizantně pojatého děje k určitému druhu futurologického pamfletu.

V roce 2024 totiž došlo na slova těch, kteří varovali, že s Araby se žádný mír uzavřít nedá a jediné, na co slyší, je tvrdá pěst. „Mír s Araby není nic jiné než odložení vlastní popravy,“ říká v jednom retrospektivním rozhovoru z 90. let otec hlavní postavy románu, židovský vědec. „Izrael musí ničit, protože jinak bude sám ničen,“ opakuje a k uším Brama Mannheima to doléhá jako hlas fanatika, jenž však nebude daleko od názorů samotného autora.

Na rozdíl od exaktně a nesentimentálně myslícího otce je Bram historik, který má sklon spíše k relativizování věcí, a tudíž ví, že „pravda“ je nejednoznačná a že práva Palestinců a Izraelců jsou zpochybnitelná i oprávněná na obou stranách.

Ale „realita“ románové fikce je neúprosná: arabské dělohy produkují jednoho bojovníka za druhým a ti pak pomocí výbušnin a jiných děloh vytlačí Židy z jejich státu. Ostatně jeho vznik na místě, odkud je vyhnali před dvěma tisíciletími již Římané, byl možná důsledkem pošetilosti a chybné touhy po návratu, říká jedna z postav knihy, která rovněž prošla metamorfózou z mírotvůrce v obránce toho, co ještě ze státu zbylo.

Izrael roku 2024 je umírající, obklíčený stát, udržovaný v chodu jen díky sofistikované technice a oddanosti těch, co tu všemu navzdory zbyli.

Kdo jen trochu mohl, odešel do klidnějších míst: nikoli náhodou mnoho jich šlo zpět do Ruska, které pod tvrdou rukou Putinovou zažívá šťastné a silné časy.

Vůbec celá východní Evropa je na tom asi lépe než Západ, Polsko vyhrálo fotbalové mistrovství a je vůdčím evropským národem: snad proto, že je tam tak málo muslimů. Co teprve kdyby to znal u nás...

Právo na návrat je románem svého druhu. Nepochybně upřímná starost o stát Izrael je tak silná a naléhavá, že se do této perspektivy nevejde jediný arabský hlas, Arabové jsou jen temným nosičem výbušnin a nenávisti. Kvalita takové literatury dostává nepříjemnou pachuť. Jsme sice na jejich straně. Ale je literatura tím, čím by se to mělo demonstrovat?

 

23.2.2011  Lidové noviny  str. 8  Kultura

Přidat komentář