Baader Meinhof komplex (RAF 1970 - 1977)

Stefan Aust: Baader-Meinhof komplex

Kniha významného německého novináře, dlouholetého šéfredaktora časopisu Der Spiegel Stefana Austa Baader-Meinhof komplex, která vyšla před pár dny v českém překladu, je základní prací o historii nejbrutálnější levicové teroristické skupiny Západu Rote Armee Fraktion - RAF. Její první vydání pochází už z roku 1975, tedy dva roky předtím, než na podzim 1977 události eskalovaly únosem šéfa svazu průmyslníků Hannse Martina Schleyera, dramatickým osvobozením cestujících z uneseného letadla Lufthansy v Mogadishu a následnou sebevraždou trojice, respektive původní čtveřice (jedna žena přežila) ve věznici ve Stammheimu. To sice nebyl konec RAF, ale je fakt, že už nikdy levicový terorismus nenabyl takovou sílu, mimo jiné proto, že stát ukázal, že je schopen se mu tvrdě postavit.
Aust v dalších desetiletích knihu kontinuálně doplňoval, vycházela v dalších vydáních, v poslední verzi z roku 2008, kdy podle ní byl natočen stejnojmenný film, má už tisíc stran. České vydání je poloviční, avšak autorizované a to podstatné zcela jistě obsahující.
Je to kniha, která by literárně patřila do žánru „literatura faktu“, kdyby v ní nešlo o tak politicky brizantní téma, jehož se sama kniha stala součástí. Stefan Aust není totiž ve věci jen nestranným publicistou, který si po archivech a pamětnících narešeršoval materiál, nýbrž byl jaksi přímým účastníkem dění, byť rozhodně ne na straně teroristů, ale nalézal se, řekněme, poblíž. Na konci 60. let patřil k významným činitelům západoněmeckého studentského hnutí, znal se osobně s Ulrikou Meinhofovou, tehdy redaktorkou levicového časopisu Konkret, podle sdělení jednoho z pamětníků se zúčastnil slavného výletu Rudiho Dutschkeho do Prahy na jaře 1968, který skončil ještě slavnějším nedorozuměním s českými studenty.
Pocházel tedy ze stejného prostředí, ze kterého pak vzešla i první generace RAF, která dala skupině název, ideologii, logo a zakládací mýtus. Aust psal tedy knihu o „svých“ soudruzích, kteří se „vymkli“, kteří sešli z cesty, či spíše došli mnohem dál, než se lidé jako Aust odvážili pomyslet. V tom smyslu je to kniha sice úpěnlivě objektivistická, ale nepostrádá jistou dávku empatie a schopnosti pojmenovat de facto nevysvětlitelné, tedy oč těm lidem šlo a proč volili takové prostředky. Čímž tu nechce být řečeno, že Aust jakýmkoli způsobem s RAF sympatizoval. To podstatné nijak nezamlčuje. Tím byla vybičovaná nenávist včetně sebenenávisti, sebeklam a intelektuální zoufalství hraničící s intelektuální idiocií, mesiášský komplex a fascinace násilím, která měla u ženských členek RAF - a ve skupině převládaly ženy! - ráz až jakési sexuální aberace.
Austova kniha je minimálně komentativní. Kde může, volí důsledně faktografický postup: jde chronologicky událost za událostí, čin za činem. Vrství obrovské množství materiálu, ale je stále přehledná a - dá-li se to tak říci - napínavá. Je důkladná především v pokusu deskriptivně popsat pohyb a proměny v neustále se měnícím organismu RAF, jež představovala miniaturní válčící armádu v těle nenáviděného státu. „Válka šesti proti šedesáti milionům,“ popsal situaci ještě před rokem 1977 spisovatel Heinrich Böll, který byl pravicí a bulvárem obviňován ze sympatií k teroristům, což byl pochopitelně nesmysl.
Už brzy po prvních atentátech začátkem 70. let vzniká v Německu „mýtus RAF“: směsice odmítání násilí na jedné, veřejné straně, a jakéhosi uhranutí radikálním rozchodem se všemi normami „buržoazní společnosti“ - na straně soukromé. Tento „komplex“ byl nejsilnější pochopitelně v tradičně levicově liberálních kruzích a prostupuje velkou část německé kultury posledních třiceti let. A je v pozadí velkých debat o německé minulosti se všemi syndromy vin. Na konci německého sebebičování, oblíbené činnosti tamějších intelektuálů, se na její krajní mezi vznáší přízrak samopalu vetknutého do rudé hvězdy, symbol RAF: jako absurdní vyústění německého dvacátého století. V tomto ohledu přináší Austova kniha způsob, jak věci „demytizovat“: nevykládat je, nýbrž co nejchladněji popsat. Je to kniha proti legendě a proti jakýmkoli pokusům o svatořečení. Tak aspoň působí v Německu.
Proč by ji měl číst ale člověk, který žil ve zcela jiné zemi a situaci a německé problémy s terorismem a debaty o něm k němu téměř nedolehly? Myslím, že kvůli jejímu hrdinovi. Možná to nebyl Austův zájem, ale v tomto jednostranně krvavém příběhu jím je německý stát a jeho instituce, ta stará buržoaznědemokratická BRD se socdemokratickým kancléřem Schmidtem, která ve své nejtěžší chvíli prokázala, že ví, co chce hájit a proč to chce hájit. Nakonec to uznali i její vytrvalí kritici. I ten Stefan Aust.

Austova kniha posloužila také jako předloha stejnojmenného filmu Uliho Edela z roku 2008.

16.12.2010  Lidové noviny  str. 9  Kultura

Knižní klub, stran 520, MOC 399 Kč

Přidat komentář

Stefan Aust byl redaktorem levicového časopisu Konkret v době, kdy mu šéfovala novinářka Ulrike Meinhof. Byl taky hlavním aktérem záchrany jejích dětí, které chtěla mezitím už teroristka, členka západoněmecké Frakce Rudé armády (RAF), umístit do palestinského sirotčince. Ze spárů matky je dostal k jejich otci a málem za to zaplatil životem. Teroristé si pro něj se zbraní v ruce šli do jeho bytu. Aust spoustu aktérů a aktérek celého desetiletého bláznění první a druhé generace RAF znal osobně. Přesto, nebo možná právě proto, je jeho před Vánoci u nás vydaná (a nedávno zfilmovaná) kniha Baader Meinhof Komplex (přeložila Jana Zoubková) ten nejkomplexnější a v dobrém slova smyslu nejkorektnější obraz toho, co tehdy hýbalo celým Západem.

Aust se soustředil na fakta a výpovědi svědků, nekomentuje, spiklenecké teorie zmiňuje, ale to nepodložené z nich nechává stranou. Jen je škoda, že je jeho kniha v českém vydání takřka o polovinu zkrácena a překlad není z nejčtivějších. Třeba se dočká lepšího zacházení při vydání druhém. Jaké je podle autora resumé činnosti teroristů? Během let 1967 až 1977, kdy řádila první a druhá generace RAF, zemřelo následkem jejích činů 47 lidí (sedmnáct z nich jsou samotní teroristé, dva zastřelila policie omylem). Obětmi bylo i několik prominentů státu v čele s Hannsem Martinem Schleyerem.

RAF proklamativně vstoupila do války s (tehdy něco přes dvacet let starým) režimem, ten se podle toho začal chovat a často šly ideály demokracie stranou. Byl zdokonalen systém sledování osob, uplatňovány nestandardní formy zacházení s vězni, také se kvůli zpětnému ospravedlnění zásahů proti jednotlivcům narychlo schvalovaly zákony, které bezprostředně omezovaly svobody všech. Zda byl tenhle příklon k autoritářskému státu v zájmu jeho obyvatel, je jedna z otázek, která tady po RAF zbyla. A jak ukazuje válka Spojených států s islámským terorismem, je to otázka stále aktuální.

Aust se také ptá, z jakého podhoubí se terorismus rodí. V případě RAF byl jedním z více faktorů (mimo třeba vyhrocené mezinárodní situace) i nástup politického cynismu, dále pak rostoucí arogance elit vůči hlasu ulice, rozpor praktické politiky a idejí, které politici hlásali (od roku 1966 vládla v Německu velká koalice SPD a CDU), návrat některých osob s nacistickou minulostí do vedení státu, konkrétní tvrdé zásahy policejních složek proti demonstrantům přímo i nepřímo podporované vlivnými médii. Navíc bychom při zkoumání kořenů zločinné činnosti RAF neměli, i když by to bylo příjemnější, opomenout ani to, že úplně na začátku pro ni bylo klíčové slovo osvobození – Gudrun Ensslin, Andreas Baader i Ulrike Meinhof ho sami zmiňovali (ještě předtím než vinou zprvu dobrovolné a později nucené izolace od společnosti definitivně ztratili kontakt s realitou). Osvobození od režimu, který může subjektivně, ale i objektivně svazovat. Vše zmíněné mělo za následek výraznou politickou polarizaci celé společnosti. Její nezanedbatelná část s východisky rané RAF sympatizovala, nebo pro ně alespoň měla pochopení (zmiňme třeba nobelistu Heinricha Bölla). Obojí se však zákonitě změnilo s prvními mrtvými; přišli v roce 1971. RAF byla vedle zelené politiky jedním z dědictví bouřlivých šedesátých let. Je dobře, že se to první (na rozdíl od toho druhého) stalo slepou uličkou. Sama organizace nakonec po letech uznala, že ozbrojený odpor ke stanoveným cílům nevede, a ukončila svou činnost.

6.1.2011  Právo  str. 6  Salon - příloha

Přidat komentář

Vražda spolkového generálního prokurátora Siegfrieda Bubacka, zastřelení šéfa Dresdner Bank Jürgena Ponta, únos a chladnokrevná exekuce prezidenta Svazu zaměstnavatelů Hannse Martina Schleyera. To je jen výčet brutalit, kterých se ve jménu boje městské guerilly proti „systému“ dopustila německá Frakce Rudé armády, tedy RAF.

Baader Meinhof Komplex, předloha stejnojmenného filmu, je strhujícím a plastickým líčením prvních sedmi let činnosti této nechvalně proslulé teroristické skupiny, která má na svědomí několik desítek lidských životů.Se zbraní v ruce Novinář Stefan Aust se od konce šedesátých let pohyboval v západoněmeckých studentských a levicových kruzích, z nichž RAF vyšla, osobně znal některé budoucí teroristické vůdce a jejich rodinné příslušníky. Události let 1970 až 1977, tedy od vzniku Frakce Rudé armády po eskalaci násilí během takzvaného německého podzimu, proto podává takřka z první ruky.

Detailně a velmi poutavě rekonstruuje okolnosti a pohnutky, jež skupinku radikálních levicových aktivistů přivedly z řad studentského hnutí až k terorismu. Protesty proti válce ve Vietnamu, odmítání autorit, kritika nedostatečného vyrovnání se s nacistickou minulostí – demonstrace a happeningy začaly lidem okolo Andrease Baadera, Ulrike Meinhofové a Gudrun Ensslinové připadat nedostatečné. Proti nenáviděnému systému bylo podle nich potřeba bojovat se zbraní v ruce.
Popis bombových atentátů RAF a přestřelek mezi teroristy a policisty může místy připomínat napínavý thriller – je ovšem nutno mít na paměti, že jde o skutečné události, které tragicky ovlivnily životy řady lidí. Ze stránek Baader Meinhof Komplexu jasně vyplývá, že západoněmecký stát nebyl na teror ultralevicové RAF vůbec připraven.

Urychleně vznikala zvláštní policejní oddělení, často ve spěchu byly přijímány kontroverzní zákony, které měly posílit pravomoci kriminalistů. Stejně tak ale na svůj proklamovaný boj proti kapitalismu, imperialismu a pozůstatkům nacismu nebyli připraveni ani lidé okolo Baadera a Meinhofové. Arogancí a brutalitou často maskovali vlastní bezradnost a naivitu.

Procesy stále probíhají Názorná je v tomto smyslu „jordánská“ epizoda, kdy členové RAF krátce po vstupu do ilegality v roce 1970 odletěli do výcvikového tábora palestinských bojovníků v jordánské poušti, aby se naučili zacházet se zbraněmi. Pobyt skončil fiaskem, spartánské podmínky a tvrdá disciplína výcviku, to nebylo nic pro zhýčkané začínající teroristy, kteří se údajně ve vší vážnosti domáhali, aby byl v poušti nainstalován automat na kokakolu…
Každý Němec, který se chce něco dovědět o RAF,sáhne ze všeho nejdřív po Austově Baader Meinhof Komplexu. K českým čtenářům se tato klasika ve svém oboru dostává až čtvrt století poté, co se poprvé objevila na pultech knihkupectví u našich západních sousedů. Vzhledem k tomu, že český překlad – nutno říci, že velmi zdařilý – byl pořízen z aktualizovaného vydání, to vůbec nevadí.

Škoda naopak je, že knížka ani v německém vydání neobsahuje poznámkový aparát. Autor v předmluvě tvrdí, že prostudoval řadu archivních materiálů a mluvil s pamětníky. Bohužel ale necituje své prameny, nelze tak ověřit jím uváděná fakta, stejně jako se od něj zájemce nedozví, jaké další práce k tématu existují. Nejedná se tedy o odbornou historickou práci v pravém slova smyslu. Publicistická, místy až románová forma ale na druhé straně zvyšuje čtivost.

Téma Frakce Rudé armády je v Německu stále živé. Řada atentátů dosud nebyla zcela objasněna, opakovaně probíhají soudní procesy s bývalými teroristy. Doufejme tedy, že po Baader Meinhof Komplexu se na český trh dostanou další zajímavé tituly zabývající se touto temnou kapitolou německých dějin.

10.1.2011  Hospodářské noviny  str. 10  Kultura

Přidat komentář