Jediná bytost

Co vás přivedlo zrovna k parašutistům?
V Encyklopedii českých mlýnů jsem narazil na zmínku o dřevěném mlýnu, který za války povodeň posunula asi o deset metrů. Muži z okolí se domluvili, že si přinesou provazy a přesunou ho zpátky, a to se jim podařilo. Druhým motivem byla otázka jedné anglické studentky, zajímalo ji, proč každý pátek odjíždějí všichni Češi z Prahy. Vysvětloval jsem jí, že jezdíme na chalupy, a ona si ze mě dělala legraci: U nás je spousta takových domů taky, třeba Chichelley Hall, za devět miliónů liber je na prodej a můžeš tam jezdit na víkend! V Chichelley Hall byli během druhé světové války ubytovaní českoslovenští parašutisti, a i když tam pobývali během dlouhého výcviku, všechny vzácné malby zámečku byly zatlučeny prkny, aby je Čechoslováci nepoškodili a nic z vzácných maleb vůbec neviděli. A tyhle dva obrazy mi stačily, abych začal.

Proč jste děj umístil zrovna do jižních Čech? Protože se vám tam hodil ten mlýn?Vyrostl jsem na Šumavě a fascinuje mě, jak vypadá krajina u Veselí. Úplný opak toho, odkud jsem. Je to úplný opak Šumavy, krajiny, kterou znám z dětství, další zvláštní podoba jižních Čech.

Na Jediné bytosti oceňuji časový přesah – začínáte před válkou a končíte po ní. A pak také to, že se k dějinám stavíte bez hysterie. Je to hodně typický příběh, ale na rozdíl od publicistů nemoralizujete. Mě spíš zajímala dějová linie. Co se stane na konci, kdy se to celé otočí. Jediná bytost je prostě jen klasicky napsaný dobrodružný příběh. Mně se líbí romány, kde vidíte, jak se postavy vyvíjejí v čase. Ale to už jsem si zkusil v Cukrovém klaunovi, i když tam jsem to časové rozpětí možná trochu přehnal.

Zdá se mi také, že docela dobře rozumíte tomu, co se v Česku děje. Protože se na vyhraněné věci a postoje dokážete dívat klidně, jako autor jste nad věcí. Nevím, jestli to už naopak není spíš rezignace. Člověk si s odstupem času uvědomí, že celou společností vždycky lomcuje jeden hysterický pohled, ke kterému mají všichni najednou co říct.

Jediná bytost není jen dobrodružný příběh. Jiným výrazným tematickým přesahem je v knize udavačství. Vypadá to, že si myslíte, že je jedním z charakteristických rysů české společnosti.Samozřejmě. Vezměte si například, co se teď stalo panu Jaroslavu Holíkovi, hokejové legendě. Celý život říkal otevřeně, co si o jistých lidech myslí, a po osmi letech na něj vytáhnou tu nahrávku.

Myslíte si, že teď najednou bude někdo chtít nějak zatočit s korupcí?
Prostě se chtějí pomstít Holíkovi a zničit ho, nic víc. Myslím, že spousta lidí to zažila na vlastní kůži, a ví, o čem mluvím.

Recenze na své knihy jistě čtete, ale víte, co si myslí vaši čtenáři?
Tu zpětnou vazbu mám od lidí, kteří žijí na místech, o kterých píšu. Ale jinak setkání se čtenáři nevyhledávám, na autorská čtení nechodím.

Z ostychu?
Ne, to ne, prostě mi to přijde trochu nepřirozené. Když si čtu knížku, čtu si ji sám a doma nebo v autobuse, a nepotřebuju vidět někoho, kdo mi z té knížky čte.

Autora nepotřebujete?
Ne. Důležitá je kniha.

Vlastenectví popíráte, ale nějaký patriotismus, vztah k regionu, nebo jak to nazvat, je přesto ve všech vašich příbězích hodně silný. Kde se bere?Není to patriotismus, ale vztah ke krajině. Jsem zaujatý krajinou, a patří do ní samozřejmě i lidé. Ale nechápu to jako patriotismus. Pokud jde o ty parašutisty, oni samozřejmě cítili silné vlastenectví, a proto do toho šli, to je v pořádku. Jenže když jste ze Šumavy, berete to jinak, to je skoro nemožné vidět lidi v krajině patrioticky. Vezměte si Vimperk, moje rodné město. V roce 1938 museli všichni Češi odejít do vnitrozemí. Když se chcete něco dozvědět o historii města, musíte jít za starými Němci, kteří z velké části vymřeli. A Češi tam přišli zase až v roce 1945. Takže někdy si ani nedovedu lidi v té krajině představit. Když čtu historii vesnic, jako jsou Nové Hutě nahoře za Vimperkem, německy Kaltenbach, otevřu si německou knížku Kaltenbach – Heimat in Böhmerwald, a tam je úplně jiná vesnice, než jakou vidíte dneska. Tam, kde jsou dnes pastviny, byla obdělávaná pole, a tam, kde jsou dnes mokřady, byly louky, které místní Němci pravidelně sekali.

Jak se díváte na odsun? Je už čas rozumět odsunu i těm poválečným samosoudům a lynčům jako součásti širších souvislostí?
Například nedávnými slovy jednoho nikoli levicového politického komentátora, že by vždycky měla být přítomná také otázka, kdo si začal. Když jsem byl v létě na Šumavě a v Bavorsku, znovu jsem si potvrdil, že se to od vesnice k vesnici lišilo. Můj děda byl Rakušák a bojoval v německé armádě – ale mohl ve Vimperku zůstat, protože byl dobrý řemeslník. Proto na to nemůžu mít nějaký jednoduchý celkový pohled, i když bych rád takový pohled získal. A s odstupem je taky vidět, jak se perspektiva mění. V určité době vždycky převládá nějaký pohled, a kdo s ním nesouhlasí, je vždycky trochu na okraji. Ale to si musím vyřešit sám a bude mi to možná trvat dalších dvacet let. Psát o tom ovšem budu. Třeba jak vidí dějiny Vimperka český historik a jak odsunutí Němci, kteří si v Bavorsku vydali své vlastní dějiny města. On je taky problém v tom, že jsem to viděl nějak ve dvaceti, jinak ve čtyřiceti, a když se tomu budu věnovat, budu potřebovat dalších dvacet let, abych se v tom vyznal. Jestli se dožiju šedesáti, snad budu vědět snad o něco víc.

30. 9. 2010 Právo, Zdenko Pavelka