Milosrdenství

Nejnovější román americké nositelky Nobelovy ceny za literaturu je často spojován s jejím nejúspěšnějším dílem Milovaná (Beloved,1987, česky). Ačkoliv od sebe romány dělí jednadvacet let, lze mezi nimi vysledovat určité paralely. Kromě faulknerovského vypravěčského postupu a ústředního tématu otroctví je jedním z hlavních dějových hybatelů silné citové pouto mezi matkou a dcerou: v obou případech je to mateřská láska, která ve snaze chránit své dítě zároveň navždy poznamenává jeho či vlastní život. Ovšem zatímco příběh černošské otrokyně Sethe, která zabije svou malou dceru, aby ji uchránila před životem v otroctví, se odehrává krátce před vypuknutím Americké občanské války, v případě Milosrdenství zachází autorka mnohem hlouběji do historie - do 80. let sedmnáctého století. A nečiní tak náhodou. Své důvody odhaluje v jednom zahraničním rozhovoru, kde naráží na nepřirozenou povahu americké otrokářské společnosti.

Otroctví samo o sobě podle Morrisonové není nic tak neobvyklého - každá civilizace v dějinách závisela na nějaké formě zotročení (ať už ho lidé nazývali jakkoliv). Co ovšem podle ní skutečně neobvyklé bylo, je jeho spojení s rasismem. A panenská, divoká Virginie v době, kdy byla otrokářská společnost ještě v plenkách, je pro ni ideální místo, na němž lze ukázat, jak to všechno začalo...
Srdcem románu je příběh mladé černošské otrokyně Florens, která se na příkaz své těžce nemocné paní vydává vyhledat černého kováře obdařeného léčitelskými schopnostmi. Její pronikavý hlas se v průběhu knihy v pravidelném rytmu vrací a líčí nebezpečnou cestu neznámou divokou krajinou s retrospektivními průhledy do událostí jejího vlastního života, od bolestného oddělení od její matky v dětství až po život na farmě jejího pána, Jakoba Vaarka, kde se do černého, svobodného kováře bezhlavě zamiluje. Právě k němu se hlas dívky obrací. Její vyprávění tak začíná a končí jako zpověď: bezprostředně reflektující, dětsky otevřená i žensky poetická, „ale plná podivností, jaké známe jen ze snů a z těch chvilek, kdy pára nad konvicí připomíná psí hlavu“ .

Florensin monolog je přerušován líčením životních osudů ostatních postav žijících na farmě Jakoba Vaarka (holandského sirotka přijíždějícího do Ameriky uskutečnit svou verzi amerického snu odmítající ve velkém využívat práci otroků): jeho manželky Rebecy a dvou otrokyň, klidné indiánky Liny a tajemné, uzavřené míšenky Sorrow. Děj románu tak přeskakuje mezi vyprávěním v 1. a 3. osobě, jednotlivými postavami a časovými rovinami ukazuje, jak moc je člověk chycen v pavučině své vlastní minulosti a prožité bolesti a jak jej toto, často nevědomé zajetí, odděluje od ostatních a jejich lásky.
Pohled do minulosti každé postavy navíc čtenáři umožňuje nahlédnout přítomné dění přes barevné sklíčko jejího životního příběhu a kromě tohoto psychologického odstínění přítomnosti přispívá k vytvoření vícerozměrného literárního obrazu místa a doby: s příběhem každé z postav zároveň čteme jednu z kapitol dějin rané Ameriky, ať už se jedná o otroctví, americký sen, nevolnickou práci Evropanů či násilí na původních obyvatelích Ameriky. Chaotická doba plná krutosti a rozporuplnosti. Kde je v tomto světě místo pro milosrdenství? Pro odpověď musíme s Florens dojít až na konec její cesty, která je zároveň trýznivou poutí za pochopením své vnitřní svobody. Teprve pak můžeme vyslechnout nečekané mateřské vyznání, které jako nikdy nedoručená milující zpráva vlastní dceři objasňuje název knihy.

Poslední román Toni Morrisonové pravděpodobně nevyvolá stejně intenzivní ohlasy a emoce jako Milovaná, přesto jde o pozoruhodnou knihu, o čemž jistě svědčí i její zařazení časopisem New York Times do desítky nejlepších knih roku 2008. Proud vyprávění je nesen krásným jazykem, který místy zní jako magické zaklínadlo, a svou sílu nejvíce prokazuje na živoucích poetických obrazech divoké přírody, toho neznámého Nového světa, „téměř děsivého svou syrovostí a svůdností“. A je to především tento živoucí literární obraz „mladé“divoké Ameriky a jakási chvějivá intenzita, s jakou autorka líčí lidské strachy, touhy a mezilidská pouta (především mezi matkou a dcerou), které knize dodávají vnitřní náboj a působivost.

6.9.2010  Literární noviny  str. 19  Nové knihy, Taťána JANUŠOVÁ 

Příběh posledního románu Milosrdenství (A Mercy, 2009) americké prozaičky Toni Morrisonové (1931) je umístěn do osmdesátých let 17. století, období, v němž Amerika představuje zaslíbenou zemi nových osadníků, ale také peklo pro obyvatele původní. Od založení prvních kolonií ve Virginii a Massachusetts uplynulo více než šedesát let a země už není pouze protestantským obrazem uměřenosti a tvrdé práce, ale místem, kde bují střety mezi kolonizátory, protestantismem a katolicismem a samozřejmě mezi otrokáři a jejich podřízenými. V podstatě ale ve všech konfl iktech běží o moc, nadvládu nad druhým – slovy Macona Deada, hrdiny autorčina románu Šalamounova píseň (Song of Salomon, 1977, česky 2002): „A přinuť věci, který ti budou patřit, aby vlastnily jiný věci. Pak budeš svým pánem a pánem dalších lidí.“ Tomu přímo odporuje jedna z postav Milosrdenství – „Přijmout vládu nad druhým je těžké; vynutit si vládu nad druhým je špatné; vzdát se vlády nad sebou samou pro druhého je zlo.“

Adam a Eva (a služebné)
Na malé ploše je zde rozkreslena situace panující nejen v Novém světě, ale i v Londýně či Portugalsku, přičemž je vždy kladen důraz nejen na ofi ciálně významné mezníky dějin, ale i na každodennost – do detailu je líčeno oblečení osadníků, přípravy na svátky, povinnosti zemědělců i obchodníků. Historie se vyjevuje spíše jako paměť hrdinů, vnější se prezentuje skrze vnitřní vzpomínková pásma, čímž se vytvářejí dějiny alternativní. Nicméně je zřejmé, že jsou zde zachyceny a částečně problematizovány ty nejvýznamnější prvky amerického sebeurčení: v dobrodružné povaze anglo -holandského imigranta Jákoba Vaarka, jenž je Pánem hned čtyř žen (služebných Liny, Florens, Sorrow a manželky Rebekky), se odráží typ praotce Adama a franklinovského selfmademana, Rebekka je Evou (její historie dcery vyvdané rodiči do neznáma ukazuje i osud nedobrovolných osadníků), jejich společný život a zkáza jsou opět biblickou aluzí na lidský pád, ponížení Sorrow a Liny dokazuje zneužívání otrokyň „Pány“ a ponížení černošky Florens s drásavou otevřeností obviňuje horlivost věřících při dobově paralelních čarodějnických procesech v Salemu.
Jak bylo řečeno, vnější je pevně propojeno s vnitřním, příběh, rozložený do přibližně deseti let, je poskládán ze sedmi vyprávěcích linií prostoupených perspektivou jednotlivých postav; i při neosobní er -formě se polopřímou řečí dosahuje nejasnosti v tom, kdo vlastně hovoří, a nakolik je jeho řeč spolehlivá. Tajemství žen vyplouvají na povrch postupně, mimoděk a některá zůstávají nerozluštěna. O tom nejpalčivějším totiž logicky postavy nemluví a vysloví je až někdo další. Stejně jako v Lásce (Love, 2003, česky 2008) je poslední promluva pointou celého příběhu, zde však působí jako neútěšná prosba, jež zní do prázdna. A je tím smutnější, že promlouvá k Florens, ženě, jež jediná také adresuje svůj příběh druhému – muži, jehož lásku ale ztratí a uzavře se do vlastní samoty, přičemž On nepromluví vůbec a odepře tak Florens i čtenáři jakékoliv vysvětlení.

Milosrdné, ale nešťastné
Prolínání přítomnosti a minulosti ve vzpomínkách žen v kontrastu s neosobním náhledem pomocníků Willarda a Scullyho dává historii nádech dávno zašlého příběhu, mýtu o ráji, jenž zanikl kvůli lidské pýše a touze po štěstí negarantovaném institucí církve, ale prosazovaném úctou, tolerancí a láskou. Láska a milosrdenství jsou klíčovými motivy příběhu, každá žena představuje jiný modus citu, ale i roli ve vztahu, ať již mateřském, mileneckém nebo otrockém. I přes toto mnohohlasí vyjadřující se k nejintimnějším otázkám ženské existence a prakticky nepřítomnosti takto důvěrně mužské perspektivy se Morrisonová vyhýbá černobílému vidění.
Společenské ukotvení je propojeno s intenzivním prožíváním přírody a evokací smyslových vjemů, což ještě prohlubuje dojem, že každá z žen je i přes vnější zdání bytostí se specifi ckým myšlením, cítěním a také řečí. Jsou silné a milující, ale zřídka milované, a proto, i když všechny projeví milosrdenství, nemohou být šťastné. Ve srovnání s Williamem Faulknerem, tvůrcem jižanských amerických mýtů, jsou příběhy Morrisonové vždy komornější, ale o vztazích v rodině i mezi společenskými vrstvami vypovídají stejně působivě. A možná o to naléhavěji, že vykořisťování žen rozhodně ze světa nemizí.