Dobrý a ještě lepší František Nepil

První knihu o něm pod názvem František, co Nepil pivo vydal Suchý už před více než deseti lety. Nyní se k ní vrátil, a protože už tehdy to byl vlastně jen doplněk textu Nepilova, knížku rozšířil a doplnil. Ale protože vlastně všechny knihy Ondřeje Suchého bývají tenké, ani tahle o mnoho nepřekročila stovku stránek. Ostatně stojí za připomenutí, že i knížky Františka Nepila byly vždy spíše štíhlé. A snad je dobře, že dobrá nálada, pohoda a humor se rozdávají jen po kapkách a v malém množství. Umíte si představit tlustou knihu humoru? Jsou sice takové, ale to je spíš výjimka, jako třeba Gargantua a Pantagruel či Osudy dobrého vojáka Švejka. Jinak se humor lépe snáší s malým formátem. A to i v televizi a v rozhlase.

Pohoda po rádiových vlnách

Se všemi těmito médii má Ondřej Suchý a měl František Nepil své zkušenosti. Pokud jde o rozhlas, pak ve svém Nostalgickém muzeu zábavy či Padesátníku jako by rozdával pohodu obdobnou té, co svého času po rozhlasových vlnách šířil právě Nepil. Ondřej Suchý vzpomíná na svá setkání, přátelství i cestování s Františkem Nepilem takovým způsobem, že máte chvílemi pocit, jako byste právě byli s nimi. Připomíná řadu jeho výroků, způsob jeho jemného humoru, ale i jeho přátelskou pomoc v řadě situací. Knížku doprovází množství fotografií z autorova archivu, ale také kreseb, ať už vlastních Nepilových, nebo od Nepilových přátel z řad malířů, od Miloslava Jágra až po Vladimíra Renčína.
Jedna kapitolka je také věnována chalupaření, Nepilovu ve Stradonicích na Berounsku a Suchého v Šemanovicích na Kokořínsku. Ale o chalupaření si František Nepil dopisoval spíš se Suchého ženou Johankou, protože ta je daleko blíž chalupářskému budovatelství a zvelebování než sám, Suchý. Ostatně s ní se také Ondřej Suchý sblížil v Nepilově blízkosti a díky nakladatelství Albatros, kde ona pracovala a kde byl Nepil jedním z oblíbených autorů. Stalo se tak nejspíš v souvislosti s výstavou kreseb a karikatur, kterou Suchému ve výstavní síni Albatrosu František Nepil roku 1981 zahajoval. Ale Suchý vypráví i o tom, jakým byl František skautíkem, jaký vztah měl ke dvěma divadlům, která shodou okolností dnes sídlí ve stejné pražské ulici, a to k Divadlu Spejbla a Hurvínka či Divadlu Semafor, ale také třeba o Nepilově vztahu k Janu Werichovi.

Přidat komentář

Dobrý den, napsal jste moc pěknou knížku Aluminiový klíček Felixe Holzmanna. Podle mě nám tu dnes komik jeho typu a formátu chybí. Souhlasil byste s tím? Nebo vidíte nějaké jeho pokračovatele?

Podlemě- máte pravdu! Pokračovatele komiků typu Holzmanna, Menšíka, Štercla, Štuchala (nemluvě o velikánech Burian, Werich, Nový) jsem v minulosti vnímal např. v Sobotovi, Dvořákovi J. i V., Mládkovi, Nárožném, Polívkovi, Lábusovi, dnes např. v členech divadla Sklep - jenomže to už nejsou vůbec žádní mladíci!Akdyby seměněkdo zeptal, kdo je jako komik výrazný talent už ve svých řekněme pětadvaceti letech - musímpopravdě odpovědět: Nevím.

Četla jsem vaši knížku o Burianovi, ale nikde ji nemohu sehnat. Píšete skvěle. Mimochodem, máte pěkné jméno, které se mi líbilo, a pojmenovala jsem tak svého syna.

Po knížce o Burianovi se zkuste poptat dnes už spíš v antikvariátech, a za to jméno jsem rodičům moc vděčný, v době kdy mi ho dali, to nebylo jméno běžné a mně se také líbí.

Všechno, co děláte, je zajímavé a krásné, ale nevím nic o vašem soukromí. Prozraďte z něj něco… (manželka, děti, bydlení?)

Stručně řečeno: Manželka (třetí) Johana je skvělá, zanedlouho budeme spolu 30 let. Synek vlastní Marek - synek vyženěný Michael - dítka „adoptovaná na dálku“ v Indii - chlapec Santosh a holčička Marienadas. VPraze se zdržujeme se ženou minimálně a odděleně (jeden vždy musí doma v Šemanovicích u Kokořína hlídat pražského krysaříka Lupina). Jinak milujeme kokořínskou samotu, ze které ovšem pravidelně vyrážíme jednou do roka za teplem - buď do Řecka (Leptokarie), anebo do Maďarska (lázně Györ, letos poprvé Bük).

V Šemanovicích jste měl kulturní centrum Nostalgická myš. Zajímalo by mě, zda ještě funguje.

Kulturní, či spíše společenské minicentrum Nostalgická myš nebylo nikdy moje, jen jsem do něj zapůjčil různé rekvizity, šlitrovské piáno, bratrovu basu z Reduty atp. Tři roky bylo zavřeno, nyní ale už funguje, ovšem momentálně jen o víkendech. Já tam jednou měsíčně pořizuji veřejné rozhlasové nahrávky, ale to je dnes už tak všechno. Bývaly časy, kdy zde pravidelně točila i Česká televize a kdy i dalších akcí bylo víc.

Který z hostů v šemanovickém muzeu zábavy vás nejvíce překvapil v kladném i záporném slova smyslu?

Dva lidé, kterých jsem se zprvu bál,měpřekvapili svou vstřícností a skvělými odpověďmi na otázky: prof. Milan Knížák a Jan Kraus. Ve vysloveně záporném slova smyslu měvlastně nepřekvapil nikdo.

Pane Suchý, léta píšete o hercích a zpěvácích - s kým z těch, které už jste nezažil, byste se rád setkal, kdybyste měl tu možnost?

S Vlastou Burianem. Přestože jsem teoreticky měl možnost se s ním setkat (zemřel, když mi bylo 16). Jenomže v šestnácti jsem měl tolik jiných zájmů, že to holt nevyšlo. Využívám ještě možnosti v rámci této odpovědi poděkovat všem čtenářům Deníku, kteřímě v on-line rozhovoru oslovili: Všichni jste mi udělali radost, nikdoměnezarmoutil, všem moc a moc děkuji a všem také přeji krásný nejen dnešní den, ale i dny příští!Atěším se zase někdy na shledanou anebo „na sepsanou“!

Přidat komentář