Osamělost prvočísel

Anotace

Ukázka z textu

Mattia měl pravdu, dny klouzaly po kůži jeden za druhým jako rozpouštědlo a každý si s sebou odnesl tenoulinkou vrstvu pigmentu z Alicina tetování a ze vzpomínek obou dvou. Obrysy, stejně tak jako okolnosti, tam byly pořád, černé a jasně se rýsující, ale barvy se vzájemně smíchaly, až vybledly do bezvýrazného a jednotného odstínu, do neutrální absence významu.
Roky na gymnáziu byly otevřená rána, která se Mattiovi s Alicí zdála tak hluboká, že se už nikdy nezacelí. Prošli jimi se zadrženým dechem, on odmítaje svět a ona s pocitem, že ji svět odmítá, a uvědomili si, že v tom nakonec není žádný velký rozdíl. Vybudovali si neúplné a asymetrické přátelství, tvořené dlouhými pauzami a spoustou mlčení, jakýsi prázdný čistý prostor, kam se oba mohli vracet a nadechnout se, když je školní zdi sevřely natolik, že už dál nemohli ignorovat pocit, že se dusí.
Pak, časem, rána dospívání srostla. Okraje kůže se k sobě přiblížily nepostřehnutelným, ale nepřetržitým pohybem. Při každém dalším odření se strup odloupl, ale pak se zase tvrdošíjně utvořil, tmavší a tlustší než dřív. Nakonec nová vrstva kůže, hladká a pružná, nahradila tu chybějící. Původně rudá jizva vybledla, až nebyla k rozeznání od všech ostatních.