Andělská hra

Další krásné procházky Barcelonou, další příběh starých známých a nových postav, příběh, o kterém si myslíte od začátku, že všechno víte, jenže konec jinak. Znovu je zde krásně popsána láska ke knihám, zvláště jedna věta vše vystihuje. Jen tak na okraj, také čicháte ke knihám, které si koupíte??? Jak jinak to vyjádřit, než je popsáno autorem: Vešel jsem do knihkupectví a vdechl vůni papíru a onoho kouzla, které kupodivu ještě nikoho nenapadlo prodávat ve flakonku. Zkrátka krásné tajemno

Famózní, ponurý, překvapivý, emotivní, prostě tradičně Zafonovský - kdo četl Stín větru a byl nadšen, nemůže se zklamat. Sic se s předchozí knihou podobají jistými motivy (mladík - tajemství - Barcelona - knihy), je to zcela jedinečný příběh. Prostě jednou Zafon, navždy Zafon.

To všechno už tu bylo, žádný nový nápad. Zápletky, které přinesly trochu osvěžení do četby, rychle skončily a už se k nim autor nevrátil. Nedej bože, aby je dále čtenářovi osvětlil. Rozhovory hlavního hrdiny s mecenášem mě nudily a vzbuzovaly dojem plácání něčeho, co odněkud autor bez hlavy a paty zkopíroval. Místy jsem měla pocit červené knihovny. Kniha ve mně vzbudila jedině zájem navštívit Barcelonu a její památky. Jinak neustále popisovaného jantarového a rudého nebe nad Barcelonou už bylo na mě přespříliš.

S nadšením jsem se pustil do čtení, protože Stín větru..., to byla paráda. Až jsem litoval, že román byl rychleji zavřen než bylo potřeba. Klidně bych dal dalších 200 stran a určitě by bylo o čem psát. Ale tady jsem měl pocit, že bych 80% vytrhnul, protože to bylo zbytečné a děje, které by byly zajímavé a NOVÉ, zůstaly krátké nebo nerozvinuté. Není to o tom, že by kniha byla špatná, ale kdo četl Stín větru musí být nešťstný s označením "volné pokračování".

Stojí za přečtení, rozhodně pro toho, kdo trpí insomnií, rozhodně ho to neuspí, a kdyby jo, tak aspoň bude v případě opravdu chronické nespavosti mít několik nocí pocit, že se snad uzdravuje.