Odcházím do snu a jiné povídky

Ukázka z textu

Přepisoval jsem si svou úlohu ve hře, kterou jsem podstupoval. Bránil jsem se, aby nebyla vážnější, než bych byl schopen unést. Šlo to jinam, než jsemsi přál. Nechtěl jsem, aby ji moje vítězství stálo víc, než by se patřilo.
Prostupovala mě její imoje tělesnost. Byla v jejím šepotu, v obsahu jejích slov. V tom, co vyzařovala, vlny, které jsem přijímal, jako paprsky slunce i dotek šera. Skoro nezáleželo na tom, o čem mluvila.
Asi myslela vedle mě na svého tatínka, kterého po válce oběsí, jestli se toho na východě dožije a přijde si domů pro odsouzení. Na pekaře, který nevěděl, co má větší hodnotu: jeho mouka a chleba, nebo zlato, které na tom vydělal a zazdil, aby si pro něj po válce přijel. Lichva tu kvetla. Černý obchod, na kterém se podíleli Němci, četníci, zdejší chamtivci a makléři někde v Praze. Nic mně nemohlo být lhostejnější. Fandil jsem hudebníkům Ghetto swingers, kteří svá jazzová aranžmá posílali do Prahy a tam se hrála až do roku 1944 v kavárně Vltava. (Než Němci zakázali Čechům tančit.)
Přál jsem si mít ji. Obejmout ji. Cítit ji tak blízko, že by to už víc nešlo. Prolnout se s ní, abychom byli jako jeden člověk. Dostat se – i s ní – nad to všechno, co ji rušilo, aby zůstalo jen teU, ona a já. Neměl jsem pro to slova. Jen nervozitu dospívajících na prahu dospělosti, kterou simohou dokázat právě tím. Nezbýval mi čas uvažovat o tom, jak se může narodit jistota z nejistoty, sebevědomí z úzkosti. Všechno ve mně v tu chvíli bylo sebestředné, sobecké a chtivé. Zároveň nezištně měkké jako volání o pomoc. Měl jsem pocit, jako bych – jako kdysi – ručkoval zespodu pod viaduktem, po němž svrchu přejížděl nákladní vlak. Slyšel jsem nad sebou hukot. Zaléhaly uši, mozek. Kdybych pochybil, spadnu a zabiju se.