Vlak do Samarkandu

V příběhu se ocitáme v roce 1923, v době Povolžského hladomoru, který byl jeden z největších v novodobé historii. Hlavní hrdina, voják Dějev, dostane za úkol převést 500 dětí do Samarkandu, města vzdáleného čtyři tisíce verst. Na cestu není dostatek jídla, vody ani paliva. Dějev je však odhodlaný, že děti za každou cenu doveze do cíle a udělá pro to maximum. Od autorky jsem četla knihu Děti Volhy, která mě naprosto uchvátila. I tentokrát jsem měla vysoká očekávání a kniha rozhodně nezklamala. Příběh z historie, kdy si autorka dala práci a vyhledala všechny dostupné informace. Období hladomoru bylo nepředstavitelně těžké a to, jak je v knížce vylíčeno je opravdu kruté, smutné, drsné. Navíc tam jde hlavně o děti. Při čtení Vám kolikrát nebude dobře, bude Vám smutno a úzko. I přes všechny těžké věci, autorka dodala do příběhu i krásu a dobrotu. Do knihy jsem se okamžitě začetla a stala jsem se její součástí. Při čtení jsem nevnímala okolí, ale byla jsem ve vlaku společně s Dějevem a dětmi. Dokázala jsem se vcítit do jednotlivých postav a prožívat cestu s nimi. Cesta to byla dlouhá. Z původních 14 dní se protáhla až na 6 týdnů a co všechno si po cestě prožili a zažili, bylo neskutečné. Kromě cesty vlakem však také vzpomínáme na to, co prožili hlavní hrdinové, vracíme se do jejich minulosti a postupně odhalujeme, co má kdo za sebou a proč se chová tak, jak se chová. Děti Volhy byla kniha, která si mě natolik získala, že ji už autorka jen těžko překoná, ale i z této knihy jsem nadšená a pokud zvládnete číst o nelehké a kruté době, tak si ji rozhodně přečtěte. Stojí to za to.