Malostranské psí jaro

Svět čtvernožců s vlastnostmi člověka v ní prosperuje už od dob Čapkovy Dášeňky. Skálová však nebádá lidskýma očima v mytologii psího plemene, nýbrž po vzoru Kolářova kocoura Modroočka podrobuje úvaze zvířecího vypravěče soužití s těmi, kdo se o něj starají a občas projeví neméně potrhlé způsoby. Historky mopsice Fanči, popisující dobrodružství své družky Džiny a kočky Vločky v domácnosti vdovy přezdívané Naše, se dobírají řádu věcí mezi Vltavou, Újezdem a Klárovem z perspektivy, která je možná mile naivistická, ale rozhodně ne přízemní.
Ať jde v jarní porci příhod třeba o spiknutí zvířeny z kampské náplavky, jehož cílem je vrátit krtka do trvalého bydliště ve Vojanových sadech, nebo o zauzlovanou jízdu tramvají z Vršovic, je ve střídmém líčení zážitků tria protagonistek znát autorčin příklon k idyličnosti, převažující nad původním bystrozrakem glosátorky. Nepilovská sousedská idylka - už málokdy vídané zboží - tak vítězí nad tím, čím byla Skálová ve své generaci jedinečná. Snad se slibovaná povodeň v letní čtvrtině cyklu prosadí v textu s novou vervou a ukáže, čím autorka napoprvé tolik připomněla kokršpanělí novelu Flush Virginie Woolfové: byť psi vidí svět bez barev, vnímají ho se všemi podtóny a pachy, jaké jim přináší soužití s člověkem. A to podle zoologa Konrada Lorenze zdaleka není pod psa.