Objevení nebe

Pustit se do čtení tak rozsáhlého díla, které navíc od začátku signalizuje, že půjde o dílo kladoucí si velké mety a velké nároky, vyžaduje jistou pošetilost a vůli. Přiznám se, že jsem četl s několika přestávkami skoro měsíc a ty přestávky byly vyplněné pochybnostmi, zda se k románu tak široce rozlitému a často tak ulpívajícímu, vrátím. Vždy pak následovala fáze opětovného rychlého hltavého čtení, ba zaujetí a fascinace: toho stavu, který se dostavuje u šťastných knih, do nichž se čtenář ponoří a nechá se nést proudem, zaujatý a zvědavý, kudy a kam vyprávění teče. A kde a jak vyústí.

Mulischovo Objevení nebe je románem epicky všežravým, tematicky encyklopedickým a filozoficky ambiciózním. To všechno v plné míře a často a – pro někoho – způsobem až nesnesitelným. Střídmost, zámlka, pomlka, náznak tady neexistují, vše musí být popsáno a vyřčeno, čím víc je čtenář poučován o všech možných záležitostech náboženství, architektury, astronomie, matematiky, lingvistiky etc., tím větší autorovo blaho (zlí jazykové praví, že si tu autor kompenzoval absenci formálního vzdělání). Ti, kdo na to nemají nervy a výdrž, nechť to raději nečtou.
Jahve ruší smlouvu V základním fabulačním plánu Objevení nebe nejde o nic menšího než o konečné zúčtování nebeských bytostí s lidstvem. To se od jisté doby, dejme tomu od renesance, dalo na špatnou cestu. Tím svůdcem byl Francis Bacon, jehož prostřednictvím uzavřelo lidstvo (Mulischovi andělé moc neřeší, že lidstvo, to není jen Západ) pakt s ďáblem. Propadlo pýše, marnivosti, přesvědčení, že svým rozumem může odkrýt všechna tajemství a nahlédnout i tam, kam patří hledět jen Bohu, tedy na vznik života. Technika nahradila teologii, člověk sahá po něčem, co je vlastní jen Bohu. Andělé tam nahoře se znepokojením zjišťují, že lidé jsou už tak daleko, že zanedlouho rozluští kód DNA, přijdou na to, že lze v něm číst jak v knize, že pochopí, že život je vlastně kniha sama. Nahoře v Nebi, v jakémsi řídicím středisku, se rozhodnou, že s takovým lidstvem rozvážou smlouvu, kterou na hoře Sinaj s Mojžíšem uzavřel Jahve. Trpělivost nebeským mocnostem došla. Kniha začíná.
Tento prolog je zmiňován ve všech anotacích jako základní tah a linie vyprávění a v někom může vzbuzovat dojem, že se jedná jakousi teologickou sci-fi, a pak ji také tak čte, načež se může dočkat zklamání. Nuže, paradoxem Mulischova románu je, že to, co následuje potom, je klasické vyprávění, stojící na realistickém základu rozsáhlého společenského, vývojového románu s jasně strukturovanými postavami, které jsou zasazeny do konkrétního historického rámce. Teprve za tím vším prosvítá symbolické a alegorické podloží, které se plně prosadí v apokalyptickém závěru.

Země, kde rostou tulipány Mulisch zobrazuje v širokém panoramatu Holandsko a přilehlý svět v letech 1967 až 1985. Je to dvacetiletí, na jehož začátku se toho děje dost (studentské bouře a podobné věci), uprostřed mnohem méně (nuda a konformismus 70. let) a na konci se začíná opět cosi hýbat. Je to román o Holandsku, jehož základní potíž je pro spisovatele v tom, že je to země, které se toho nedá zas až tak moc vytknout. Konflikty, které tu existují, jsou homeopatické ve srovnání s tím, co se děje jinde, poklid krajiny a vtělená tolerance, provázená jistou lhostejností a chladem, jsou jakoby negativním polem dramatických příběhů. To je však jen zdánlivé, neboť jde o společnost hluboce prodchnutou historickou zkušeností, silně politizovanou a zvyklou na ostrou polemiku, viz eutanazie, která se stane s jedním z vedlejších motivů knihy.

Protagonisté, jazykovědec Onno a astronom Max, na sebe narazí jedné deštivé únorové noci v roce 1967, a protože takové setkání nemůže být bez následků, stanou se z nich nejlepší přátelé, dva chodící protiklady přitahované právě svou odlišností. Onno je robustní, vtipem prostoupený holandský sedlák, ovšem z tradiční patricijské rodiny, proti které v rámci slušnosti revoltuje, vševěd a jazykový génius, který je krok od rozluštění nápisu na mykénském Disku z Faistu. Max je génius matematický a erotický, okouzlující playboy, který mění ženy jak spodní prádlo. Zatímco jeho přítel Onno luští v tajemném písmu pozemském, on je luštitel hvězd a planetárních poměrů. Oba Mulisch obdařil kromě osobního kouzla také znalostmi, kterými pak oni obdařují čtenáře.
Postavy i mnohé děje jsou vytvořeny na půdorysu Mulischovy biografie, kterou tu je nutné zmínit: Maxova matka byla Židovka, která zřejmě zahynula v Osvětimi, jeho árijský otec se s ní dal rozvést, čímž zavinil její deportaci, stal se holandským kolaborantem s nacisty, který to po válce dotáhl až na šibenici. Skutečný Mulischův otec byl sudetský Němec z Jablonce, který se za první světové války dostal do Antverp, kde si našel budoucí Mulischovu matku. Žili pak v Harlemu, kde se Harry narodil, rozvedli se ještě před válkou, malý Harry zůstal u otce, v domácnosti, kde se mluvilo německy. Na rozdíl od románu však otec, jenž za války sloužil v úřadu arizujícím židovský majetek, aktivně své bývalé ženě pomohl uniknout holokaustu. Mulisch pak vyrůstal u pěstounů v Holandsku, první novela mu vyšla v roce 1952, od 60. let je počítán za nizozemské klasiky.

Těžce ambivalentní vztah k otci, transformovaný v zaujetí nacismem, holokaustem a ve stálé zkoumání, kde se v člověku zlo bere, prochází celým Mulischovým dílem: v románu Siegried (česky 2003) získává vztah otec–syn podobu temného mýtu, když spekuluje o utajeném synu Adolfa Hitlera. V Objevení nebe dá vzniknout do jisté míry jeho opaku, „nad-lidské“ postavě syna Quinta, který je – samozřejmě, aniž by to tušil – anděly pověřen k vykonání onoho úkolu, k rozvázání smlouvy, k odebrání Mojžíšových desek a jejich zničení. Právě postavou Quinta se do románu od druhé poloviny (to je pořád ještě přes 300 stran) prosazuje stále silněji mytický akcent. Už Quintovo početí má silně symbolický a mytologický rozměr: uskuteční se v teplých vodách kubánského moře, kam Onno, Max a Quintova matka odjedou v roce 1967 na jakousi revoluční konferenci. To je opět kus Mulischovy biografie, také on nemohl chybět mezi západními intelektuály, kteří viděli, byť většinou dočasně, „objevené nebe“ v castrovském režimu a v Che Guevarovi proroka kombinovaného s archandělem Gabrielem. Budiž řečeno, že zde z odstupu let zůstala při vzpomínkovém líčení Kuby pár let po revoluci především ironie a vzpomínka na „jeden velký mejdan“.
Pro nás je zajímavý i Maxův exkurz za železnou oponu v roce 1967: „všechno ubohé a špinavé, všude úděsně arogantní byrokratické průtahy jako u nás na radnici(!)“. A padne i pár slov o Praze, nad nimiž však zůstaneme poněkud v rozpacích, neboť se domníváme, že tomu bylo právě naopak: „V Praze nikdy nic neslyšeli o Kafkovi. Ale zároveň jsou všichni milejší než tady. Myslím, že se tam potlačuje spousta dobrého, ale pravděpodobně i spousta špatného.“ Inu, věci jsou na první pohled jiné než na druhý.

Nic pro dietology Děj, který tu nemá smysl imitovat ani náznakem, se řídí důslednou kauzalitou pohybující se biliárové koule. Jedna událost vyvolává druhou, křísnutí jedné koule o druhou plodí další pohyb, jakmile je účel splněn a směr nastolen, může koule zmizet z povrchu. V jednom případě to ostatně vykoná opravdová koule, ovšem z vesmíru, nebudeme prozrazovat, kde je takto odstraněn. Kolem linie pohybu těchto koulí je nabalen roj událostí, postav, informací, ona románová „masa“, která je předhozena čtenáři ke konzumaci. Dietní potrava to věru není.
Křivdil by však té knize, kdo by tvrdil, že je založena na nějakém nekontrolovaném bujení a silážování vědomostí. Ta mnohost má svůj „vyšší“ smysl a řád, vše je tu promyšleno velmi důsledně, architektonicky zkomponováno. Pokud se mluví – a to se často děje – o jakoby odtažitých věcech kosmu, jazyka, Boha, času, konečnosti a nekonečnosti, je to k věci.

Za Thomase Manna se takovému žánru říkalo román idejí, filozofický román. Mulisch na tuto tradici navazuje, ovšem v poměrech, kdy mannovsky vážnou ironii nahradila postmoderní hra a nadsázka, složitou symboličnost vystřídala popkulturní záliba v tajemném a ezoterickém. Hovory o náboženství a Bohu se vedou v situaci, kdy se už v Boha nevěří, zůstávají po něm jen kulisy, architektura, šifry, kterým rozumí jen zasvěcenci. To svádí některé recenzenty k přirovnání Mulischova románu k bestselerům Dana Browna, což je nespravedlivé pro oba. Dejme tomu, že oba se do jisté míry pohybují na podobném terénu náboženského synkretismu, ale jejich postupy, záměry a cíle jsou zcela odlišné. Brown je jarmareční bavič a hypnotizér. Harry Mulisch, to je pořád solidní literární firma.

4.9.2010  Lidové noviny  str. 29  Orientace kritika, JIŘÍ PEŇÁS 

Přidat komentář

Recenzi románu Harryho Mulische Objevení nebe lze odbýt jednou větou: Vezmi a čti. Sedm set stran čtenáři nakonec stejně bude málo. Je to román milostný i erotický, detektivní i historický, vědecký i filozofický, architektonický i hudební, pro ženy i pro muže. Je napsán svůdně, napínavě a s obrovskou erudicí v mnoha oblastech umění, myšlení a vědy, jak se na světového autora sluší. Pod všemi těmi fintami, jiskřícími dialogy a souvislostmi však tají hloubku. Mottem celého díla Harryho Mulische – a Objevení nebe především – by mohly být otázky ze starozákonní knihy Moudrosti: „S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi? Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?“ Konec smlouvy mezi Bohem a člověkem Mapa Amsterdamu protkaná grachty se podobá otisku palce – anebo půlce pavučiny. Tady je centrum knižní vzdělanosti posledních staletí. Zachytili se tu exulanti z celé Evropy, dožil zde Jan Amos Komenský, před druhou světovou válkou tu vycházely knihy německých židovských autorů. Pokud se nizozemští spisovatelé 20. století poctivě vyrovnávali s dějinami a kulturou své země, museli se utkat s kulturou celého západního světa. Ať agnostici, židé, protestanti nebo katolíci, ať liberálové nebo komunisté, nemohli ignorovat druhé. Právě Harry Mulisch to vše integroval ve svých knihách, a v Objevení nebe obzvláště. Děj rozprostřel mezi roky 1967 a 1985 s exkurzy do vzdálené minulosti – jeho protagonisté se stěhují Nizozemskem, projdou Osvětim, Havanu, Benátky, Řím i Jeruzalém.
Harry Mulisch je k takovému dílu disponován i jako osobnost, která přijala podivuhodné spojitosti a protiklady vlastního původu. Jeho otec se narodil v RakouskuUhersku v dnešním Jablonci nad Nisou, po roce 1918 se stal úředně Čechem. Matka, dcera židovského obchodníka z Frankfurtu, pocházela z Antverp. Spolu odešli do Nizozemska a devět let po narození syna se rozvedli. Otec úřadoval v bance, která za války spravovala židovský majetek. Svým vlivem zachránil bývalou manželku před deportací, po válce šel do vězení a pak dožil s bývalou přítelkyní svého syna. Rodinná anamnéza jako stvořená k rozervanosti. Harry Mulisch však nepřevzal žádnou dílčí perspektivu – vítězů či poražených, otce nebo matky –, pokusil se rozpadlé nitky spojit.
Objevení nebe začíná jedné zimní noci roku 1967 v Haagu. Na scénu přichází dvojice mladých géniů – Onno Quist, který se dme pýchou, že rozluštil etruštinu, a Max Delius, hvězdář a fenomenální sukničkář. Onno je živel racionální, analytický, jazykový, politický a zpochybňující. Max živel impulzivní, živočišný, intuitivní, dobyvačný a erotický. Oba jsou – jako další mužští protagonisté Mulischových knih – luštitelé a hybatelé. Jiskrní, dominantní, zvědaví, amorální moralisté, posedlí odhalováním tajemství, které změní svět – bez ohledu na následky. Onno pochází z vlivné bohabojné rodiny, Max je sirotek – kolaborující otec dal poslat svou židovskou ženu do koncentráku a syna ke křesťanským pěstounům. Po válce byl popraven.
Oba se spřátelí a jednou potkají cellistku Adu. Nejdřív s ní chodí Max, později Onno. Společně podniknou bláznivou výpravu na Kubu, kde Ada koncertuje. Tam je zplozen syn Quinten. Onno se považuje za otce, Max ví, že vše může být jinak. Ada k tomu už nemůže nic říct, protože je po autonehodě od šestého měsíce těhotenství v kómatu.
Všechny děje sledujeme skrze postavy, ale také skrze dva anděly, kteří v intermezzech události komentují jako předurčený plán. Jde o to, aby se narodilo dítě a aby zdárně dorostlo ke svému úkolu: najít ztracené desky Desatera – smlouvy mezi člověkem a Bohem – a vrátit je do nebe.
Já mám všechny klíče V první polovině sledujeme milostný trojúhelník na pozadí historie obou válek i bouří šedesátých let, v druhé polovině trojúhelník otcovsko-synovský v letech pozdějších a skeptičtějších, a to na pozadí dějin duchovních. Quintena nakonec vychovává Max a Adina matka Sophia. A nejen oni. Děj se přesouvá na venkovský zámek, jehož obyvatelé skládají chlapcovu citovou, lidskou i řemeslnou výbavu do života – sochař, profesor dějin architektury, potrhlý literární historik, dva podvodní archeologové a jejich kozel, pavouk a také – zámečník: „,Já mám všechny klíče,‘ mrkl jednou na Quintena,,kromě houslového a Petrova.‘“
V obsáhlém doslovu Ondřej Kavalír objasňuje „andělský“ gnostický rámec Quintenova úkolu, který ústí nejen v otevření dveří do nebe, ale také v jejich definitivní přibouchnutí před lidmi. Ale spočívá smysl Mulischova románu v ideji, v jejím dovedení do připraveného hořkého konce, v ilustraci myšlenky? Usiluje o to autor, který v románu Procedura pohrdá reprodukčním uměním, zrcadlením, v němž umělec nevytváří vlastní svět? A koneckonců: Namáhal by se tak Pánbůh, kdyby mu na člověku už nezáleželo?
„Boží“ perspektiva je varovná, avšak sebeironická. A kromě Petrova klíče kniha skrývá i klíč houslový: „Ve světě plném válek, hladomoru, útlaku, klamu, nudy, co je v něm – nehledě na věčnou nevinnost zvířat – obrazem naděje? Matka s novorozencem v náručí? Jenže to dítě skončí možná jako vrah, nebo jako zavražděný, takže nadějný obraz byl jen předzvěstí piety: matky s právě zesnulým synem na klíně. Ne, obrazem naděje je někdo, kdo kolem prochází s hudebním nástrojem v pouzdru. Nepřispívá k útlaku ani osvobození, ale k tomu, co jim předchází.“ Muž při dobývání ženy Oním houslovým klíčem jsou u Harryho Mulische ženy. Nestaví je do centra dějů, dává jim minimální prostor. Ony nemusejí hledat tajemství života, samy ho ztělesňují: Ada hudbou a mateřstvím, Sophia moudrostí, s níž bezděčně svede největšího svůdce celého románu.
V Mulischových knihách se hudebně opakují utkvělé obrazy: Hluboká tma nočního města. Silný pocit života, jaký zažívá muž při dobývání ženy: Žiju! Ale také obraz rozechvělé pavučiny, uprostřed níž pavouk – stvořitel – není vidět. A základním symbolem dvou klíčových románů – Objevení nebe a Procedury – je právě zámek a klíč. Ada „nakonec dospěla k tomu, že je pro Maxe zbytečná... Byl zamčený a nebyl ochoten dát jí k sobě klíč.“ Když později její muži řeší otázku, zda je v letitém bezvědomí živá, nebo mrtvá – a ovšem, co mají dělat, jak vysvobodit a nezabít –, dítě Quinten vidí jasně: „Maminka je zamčená.“
Ti, kteří v Objevení nebe hledají mravnost, mohou objevit milost. Ani umění románu nebo života totiž nespočívá v důmyslu, jakým lze odemknout či zamknout samo nebe. Umění je poznat šperhák a odemknout zamčeného člověka.

Spisovatel zabloudil do Holandska Rodák z Haarlemu Harry Kurt Victor Mulisch (1927) o svých kořenech napsal: „A tak jsem se tedy konečně narodil, s nejasnou národností v prvním roce života, protože otec se naturalizoval až v roce 1928. Možná jsem byl jako miminko Čech, možná Polák, možná Rakušan...“ V jeho univerzálních románech je řada českých stop – v Objevení nebe odkazy na události pražského jara, důležitou roli v něm hraje také Janáčkova Pohádka. Mulischovy knihy měly štěstí na české překladatelky: válečný román Atentát (1982) a román o lesbické lásce Dvě ženy (1975) přeložila Olga Krijtová, pozdější díla Objevení nebe (1992), Procedura (1999) a Siegfried (2001) vyšla v převodech Veroniky ter Harmsel Havlíkové.

24.9.2010  Hospodářské noviny  str. 13  Knihy

Přidat komentář

To, co se odehrává ve čtyřech dílech, prologu, epilogu a třech intermezzech románu Objevení nebe (De ontdekking van de hemel, 1992) nizozemského spisovatele Harryho Mulische (29. 7. 1927 – 30. 10. 2010) je jedním slovem velkolepé. A (takřka) nepostižitelné. Příběh je sice rámován roky 1967 a 1985, ale šíře, přes kterou se klene, je celé dvacáté století. Objevují se v něm témata druhé světové války a šoa spolu s Májem 68, nizozemskou politikou, antisemitismem, židovskou identitou a eutanazií, svou roli hraje architektura, astrofyzika, hudba, kunsthistorie, lingvistika a Austinova filosofi e jazyka, solipsismus, Freud, Stirner i abrahámovská náboženství.

Milostný pětiúhelník
Snažit se zachytit několika slovy příběh Objevení nebe nakonec není tak těžké, i když to úsilí může vyznívat poněkud zmatečně. Vše začíná dvěma body, z nich se utvoří ne -milostný „dvojúhelník“, ten se rozmnoží na milostný trojúhelník, a ten se nakonec stane nepravidelně milostným pětiúhelníkem. Jeho vrcholy jsou přátelé Onno a Max, Ada, která je nejdříve Maxovou milenkou a pak Onnovou ženou, její matka Sophie, jež se stane Maxovou družkou, a Quinten, který je různými způsoby synem všech čtyř předcházejících. Právě přátelství lingvisty Onna s astronomem Maxem dominuje počátku románu, než se Ada „přesune“ od Maxe k Onnovi. Po autonehodě skončí v kómatu, v němž donosí Maxova syna, za jehož otce je považován Onno, jenž mu dá hudební jméno Quinten. O Quintena se pak stará Max a Sophie, s níž má poměr, zatímco Onno se věnuje své politické kariéře, než po sérii dalších tragických událostí opustí Nizozemsko, aby byl po několika letech následován Quintenem, mířícím za svým posláním – navrácením testimonia. Zde už raději ve snaze shrnout příběh Objevení nebe přestanu, protože nejasně tuším, že chtít o něm napsat víc by jen zvětšovalo dojem zmatku. Ostatně o příběh tu nejde. Nebo možná – nejde o nic jiného než o Příběh.

Příběh a promluva
Mulischovy romány se k tématu vyprávění a psaní vracejí opakovaně – jak může vědět i český čtenář románů Procedura (Procedure, česky 2001) a Siegfried (česky 2003; oba v překladu Veroniky Havlíkové). Vypravěčem Objevení nebe je anděl, podávající svému nadřízenému zprávu o průběhu operace, jejímž cílem je zmíněné navrácení testimonia. Tím není nic jiného než desky s Desaterem, které snesl Mojžíš ze Sinaje. Jejich vrácení na nebesa má zrušit smlouvu mezi Bohem a lidmi, jež je nadále pro nebeskou hierarchii nežádoucí. Lidstvo totiž v osobě Francise Bacona uzavřelo smlouvu s Luciferem. Jejím důsledkem je moderní věda, přebírající panství nad stvořením i zničením života, zájem pouze o věci a jejich vlastnictví a odvrácení se od Boha vůbec. Příběh je způsob, kterým anděl směřuje události tak, aby došly k žádoucímu výsledku.
Quinten, vyvolený vykonavatel navrácení testimonia, uvažuje o tom, že „za vším je nějaký příběh. Jen ten, kdo zná všechny příběhy, zná svět.“ A opravdu vše, co se v románu děje, je podřízeno Příběhu. Všechno je důsledně zkonstruováno, proto postavy, které odehrají svůj part, jsou náhle a nemilosrdně zlikvidovány a tragické události se jim stávají v sériích. To, v čem samy vidí jen bezdůvodnou nahodilost, je ve skutečnosti kosmicky důmysl ným andělským plánem. Quinten sám je vlastně mužem (či spíše chlapcem) bez vlastností, protože samotná jeho existence je přivozena andělem osnovaným příběhem. Celá jeho osobnost je podřízena naplnění jeho role. Jak se tento okamžik blíží, příběh je stále tísnivější a ztrácí důvěryhodnost i pro své vlastní postavy (celé hledání Desatera, jehož se Onno nevěřícně a proti své vůli účastní).
Právě nad nečekanými úmrtími postav a závěrečným „dobýváním ztracené archy“ se čtenář může pozastavovat jako nad něčím absurdním a (k nebohým postavám) krutým. Ale to, co postavám provádí anděl, jim stejně svévolně provádí každý romanopisec. Mulisch jen zdvojením sebe sama do andělské pozice tento proces odhaluje a používá jako jeden z ústředních motivů svého románu. Právě vědomí této úlohy spojující anděla s autorem vede k položení otázky, zda se něco nachází mimo Příběh. Odpověď na ni je třeba hledat v tom, co se od něj osvobozuje. Tím není nic jiného než promluvy a řeč postav. Jen v nich jsou svobodné, protože okolnosti jejich jednání neúprosně směřují tam, kde je anděl/ autor chce mít. Všechny zdánlivé nahodilosti jsou naplánované a dané a čtenář si nakonec uvědomí, že svoboda v Příběhu nemá místo. Může existovat jen v nekonečném prostoru promluvy, samotný narativ je tíživý a konečný.
Když se Mulischovi vytýká rozbujelost řečí, aluzí, exkursů, odkazů a citací realizovaných v promluvách jeho hrdinů, je to důsledkem nepochopení, jak Objevení nebe funguje. Protože příběh je „nelidský“, zůstává postavám možnost jednat jen v prostoru řeči, jediném prostoru, kde jsou od něj oproštěny. Proto na několika místech řeší, jak se „dělá něco slovy“ (tedy tak jako Bůh). Onno mluví o amorální dimenzi této performativity: „když se slova stanou činy, činy vyprchají a otevře se peklo paradoxu, které všechno pohltí“. Není si přitom vědom toho, že tato „nečinná činnost slov“ je jediná, která jemu i ostatním postavám zbyla. To další je v andělské režii. Mnohomluvnost postav je dána tím, že vše musí být vyřčeno, protože nic nemůže být učiněno. Toto zpochybnění slov je ale víceznačné. Je zároveň i ostnem směřujícím na anděla, který je svázal do příběhu, jehož cílem je konec lidstva a ztráta nebe skrze navrácení Dekalogu – tedy vlastně také slov. A nakonec je možná i ironickým Mulischovým zpochybněním vlastního psaní.

Osvobozená slova
Objevení nebe není, jak se o něm často tvrdí, jen „filosofi cký“ román, jenž čtenáře zahltí bohatostí textu a šíří autorovy erudice. Je to spíš román filosofující, který se zabývá smyslem psaní jako takového, „činícími se“ slovy. Andělé už na začátku komentují objev DNA tak, že lidé konečně pochopili, že „žití je nakonec čtení“. Dvě jeho roviny, příběh a promluva, se vzpírají jedna druhé a snaží se od sebe osvobodit, a přesto jedna bez druhé by nemohla vytvořit text, jakým Mulischův román je. To podstatné, co se v něm odehrává, se odehrává právě v napětí mezi nimi, mezi nutností a svobodou, jejich nerozřešitelnou dvojakostí. Kdo se ponoří do řeči Objevení nebe, už nikdy nebude na příběhy hledět stejně samozřejmě, vždy v něm budou vyvolávat jistou nedůvěru, spojenou s otázkou, co je vedle nich – a za nimi. Jednu z možných odpovědí dává na konci, kdy se s příběhem dovršil i jeho úkol, sám andělský vypravěč. Když jeho nadřízený vše uzavírá slovy: „Skončili jsme. Svět skončil. Lidstvo skončilo. Všecko skončilo. Kromě Lucifera.“ A paradoxně on, autor tohoto konce, odmítá přestat a vzdát to s lidstvem. Chce pokračovat, třeba na vlastní pěst. Posledními slovy románu je jeho teď už osvobozená řeč, završená do prázdna zbytku nepopsané stránky rozhněvaně vrženým: „Odpovězte!“

Harry Mulisch: Objevení nebe. Přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková, Odeon, Praha 2010, 760 stran.

10.11.2010  A2  str. 8  Literatura

Přidat komentář

A dále: charakteristiky typu „filozofický román“, „román idejí“, „vývojový román“, „opus magnum“, „apokalyptická vize“, ale i opatrné vyslovování Mulischova jména v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu jen dotvářejí atmosféru a zesilují vědomí absence českého překladu.

A pak, koncem roku 2010, nepřichází jen očekávaný překlad, ale i zpráva o úmrtí posledního ????????z„velké trojky“ klasiků nizozemské literatury dvacátého století ????????(kromě Mulische jsou míněni ještě W. F. Hermans a G. Reve).

Někteří kritici tak v českém vydání románu Objevení nebe spatřují jakýsi symbolický přídech. Faktem však zůstává, že české vydání Mulischovavrcholného díla přichází téměř dvacet let po jeho vzniku a je doprovázeno rozporuplným hodnocením kritiky.

Je známo, že Mulischovo formální vzdělání bylo nedostatečné (Mulisch nedokončil střední školu), přesto je to autor až přehnaně poučený; a neukazuje se to jenom v tematickomotivické struktuře románu, jejíž rádius proniká otázkami mytologie, teologie, kosmologie, gnóze, filozofie, lingvistiky, astronomie, politiky, výtvarného umění, architektury, hudební a literární tradice i historie, ale i ve způsobech, jimiž své téma uchopuje.

Mulisch se suverénně pohybuje v prostoru dramatického dialogu (zejména v pasážích, kdy anděl rozmlouvá se svým nadřízeným), svůj román však staví na realistickém diskursu, který zvolna přechází do surrealistické obraznosti. Cizí mu není ani esejistická dikce příznačná pro oblast takzvané literarizující filozofie, dále často využívá akademický jazyk přednáškových cyklů, v jeho repertoáru najdeme i jistou formu politicko-společenské agitace, jemně ironizované z pozice „vlády zdravého rozumu“.

A třebaže nelze tvrdit, že všechny tyto prvky vytvářejí dokonalou harmonii, přece jen je nutno konstatovat, že Mulisch je vskutku sebejistý vypravěč s přímo marnivým, megalomanským vztahem ke slovu, větě a dialogu, skutečný architekt velkého příběhu s precizním přístupem k materiálu, o kterém ví, že se z něho zrodí veliké dílo dvacátého století.

Autorovy ambice jsou čitelné za každou větou; a to až do té míry, že s trochou nadsázky lze identifikovat Mulischovu představu o svém čtenáři v osobě Harolda Blooma.

Bez nadsázky: zdá se, že Objevení nebe programově chce být dílem kanonickým, možná i „knihou věku“; a k tomu mu má pomoci právě jeho téměř nekonečný tematický záběr, všestranná intence, myšlenková hloubka (ale i iluze hloubky), informační nasycenost, relevantní historické pozadí, vypravěčská preciznost, mýtotvorný i mýtoborný modus operandi či konfrontační a v jistém smyslu provokativní jádro modelování tematických aspektů.

Sporná však zůstává originalita textu, což souvisí s přemrštěným uplatňováním intertextových postupů bez „úzkosti z vlivu“. V tomto kontextu lze mluvit spíše o verzi, respektive rekapitulaci západního mýtu.

Na druhé straně to vše, všechna ta poučenost a prezentace vědění, směruje k jedinému: k pokusu o sumarizaci rozděleného poznání, ve kterém se (snad) skrývá poznání celku: „Za vším je nějaký příběh. Jen ten, kdo zná všechny příběhy, zná svět. A nemůže to snad ani být jinak, než že za celým světem se všemi jeho příběhy je zase nějaký příběh, starší než svět. Ten by se měl člověk dozvědět!“

Autorova ambice je potvrzena i tematickým aspektem: motiv poznání a všechny jeho odstíny jako odhalování skrytého, pátrání, studium, myšlení skrz a proti tradičním schématům, odvaha myslet nemyslitelné, se stává centrálním hybatelem románu, jeho základním taktem.

Lidské poznání je (podobně jako kupříkladu už v Aischylově tragédii Prométheus) i tady důvodem hněvu nebes, která proto chtějí ukončit smlouvu Boha s lidstvem tím, že zajistí odnětí Desatera člověku. Aby se to zdařilo, musí být „vytvořen“ „prorok“, který dokáže desky najít a odevzdat do nebe.

Tím se stane Quinten, syn Ady a Onna, jazykovědce a politika, respektive Maxe, astronoma a sukničkáře (otcovství není zřejmé). Okolo těchto postav a skrze ně Mulisch rozehrává komplikovaný, mnohovrstevný příběh, který má být naplněním nebeského požadavku.

A tedy všechno, z čeho se román skládá, všechno, co se v románu nachází a děje (první i druhá světová válka, reflexe holocaustu, „velká“ historie lidstva versus „malá“ minulost jednotlivce, narození postav, jejich setkávání, životní peripetie, milostný trojúhelník, jejich cestování i bizarní smrt), se děje se zřetelem k tomuto záměru, o kterém už od začátku víme, že se zdařil.

Teleologie je takto prvním zákonem textu; Mulisch se na něj často odvolává, skrývá se za něj a připomíná jeho absolutnost, a to zejména tam, kde zcela nepochopitelně, až fušersky a prvoplánově, překračuje hranice akceptovatelnosti výrazu a ani se neobtěžuje zmírnit hrubozrnné řešení některých románových situací (Maxova smrt; důvod vegetativní existence těhotné Ady, sám akt odevzdání Desatera atd.).

A i když se Mulisch snaží svůj hrubý autorský voluntarismus legitimizovat postavou anděla, který toto všechno přece může (dokonce musí) udělat, čtenář zůstává na rozpacích z toho, jak majestátní poetologické a myšlenkové gesto naráží a tříští se na laciném vyvrcholení.

Podobně jako Prométheus po odevzdaní ohně člověku předpovídá Diův pád, i u Mulische se objevuje pesimistická vize soumraku nebes.

Mulisch to však řekne oklikou; totiž explicitně prostřednictvím postavy zahořklého anděla odpoví na otázku, čím se stane lidstvo bez nebe: „[…] se svým baconovským ovládnutím přírody se lidi nakonec nukleárně sežehnou, spálí se pod dírou, kterou protrhli v ozonové vrstvě, rozpustí se v kyselých deštích, upečou se ve skleníkovém efektu, ušlapou se kvůli rostoucímu počtu, oběsí se na dvojité šroubovici DNA, udusí se ve vlastních odpadcích: v Satanově lejně, protože ten zmetek neuzavřel svůj pakt z lásky k lidstvu, nýbrž a pouze z nenávisti k nám. Vypukne peklo na zemi a lidé budou ještě vzpomínat na staré dobré časy, když nás ještě poslouchali — ale možná že také ne. Už ani tragické to nebude, jen ubohé. Je to beznadějné.“

Taktně nechává bez odpovědi otázku, kterou takto jen nepřímo podsouvá: čím se stane nebe bez smlouvy s člověkem. V každém případě se v četných reflexích románu objeví interpretace, podle níž Mulisch pracuje s myšlenkou počátku a konce světa.

Takto nastavený interpretační rámec skutečně lze použít pro identifikaci významových intencí některých motivických konfigurací, nelze ho však považovat za jediný. Zdá se totiž, že textová intervence směřuje i ke stínovému rámci, totiž že nejde o vizi konce světa, ale konce jedné kulturní epochy.

Mulischův román Objevení nebe vyzývá k početnějším speciálním interpretacím, které by hlouběji tematizovaly jednotlivé jevy, témata, motivy a intertextuální kontaktní místa; a tím by mimo jiné korigovaly kontroverzní hodnocení v textech „prvního kontaktu“.

Těchto jevů je v Mulischově románu nepřeberné množství a jejich potenciál je širší, než lze (do)myslet v prostoru kritiky. V tomto kontextu je třeba ocenit doslov Ondřeje Kavalíra Gnostická komedie Harryho Mulische: jde o vynikající teoretickou intervenci, která Mulische otevírá dlouhodobějšímu a soustředěnějšímu zkoumání.

Na nešťastné doporučení nemarnit s románem čas, které zaznělo v Respektu č. 34/2010, lze reagovat doporučením román číst znovu a znovu.


10.5.2011  Host

Přidat komentář