Pamatuj, že tě mám rád

Román Luise Leanteho Pamatuj, že tě mám rád potvrzuje vlnu zájmu o literaturu spjatou s územím bývalé španělské kolonie Západní Sahara, která se ve Španělsku v posledních letech zvedla. Od doby, kdy se odtamtud Španělé po smrti generála Franka v sedmdesátých letech dosti neslavně stáhli a vyklidili pozice expandujícímu marockému králi Hasanovi, se o osudu bývalé Španělské Sahary moc nemluvilo ani ve Španělsku, natož aby se o něm vědělo někde jinde. Počátkem nového tisíciletí to změnili španělští spisovatelé, kteří dokázali využít exotický rámec úchvatných pouštních scenerií, do nějž zasadili věčně se opakující lidské příběhy lásky, žárlivosti, stesku, nenávisti, bolesti a smrti. Prostřednictvím milostného románu Luise Leanteho (1963) se nyní s částí historie saharské pouště a jejích původních obyvatel i kolonizátorů mohou seznámit i čeští čtenáři.

Milostný příběh nového střihu Luis Leante v románu Pamatuj, že tě mám rád (2007) nabízí příběh, který nepřináší žádné zásadní formální výstřelky, zato poutavě předvádí lidské osudy poslední čtvrtiny dvacátého století, přesahující až do současnosti, a to mezi Barcelonou a Saharou. První část, milostný románek sedmnáctileté dívky Montse z dobře situované měšťanské barcelonské rodiny, která se nechá svést mladým automechanikem z chudého předměstí, by mohl být napsán některým ze slavných barcelonských prozaiků. Třeba i u nás známým Juanem Marsém, na jehož Poslední odpoledne s Terezou (1966) si možná český čtenář v některých pasážích maně vzpomene.

Ovšem další peripetie přervaného milostného vztahu odehrávající se v Africe, a zejména fragmentární forma vyprávění posouvají román Luise Leanteho daleko od španělského sociálního realismu k psaní ovlivněnému mimo jiné latinskoamerickými literárními hvězdami a k jejich způsobu líčení velkých dějin prolínajících se s malými lidskými strastmi a slastmi.

Je výmluvné, že porotě, která románu Pamatuj, že tě mám rád udělila prestižní nakladatelskou cenu Alfaguara, předsedal peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa. Na jeho historické fresky, jako je román Válka na konci světa (1989), si jistě čtenáři dobře pamatují. Prolínání časových rovin, střídání vypravěčů, skoky v ději a zpětně vysvětlované zvraty nejsou dnes nic neobvyklého, ale Luis Leante dovedl tuto formu velmi dobře využít, aby udržel čtenáře v napětí a donutil ho - aby se všechny dílky skládačky propojily - zhltnout knihu na jeden zátah.

Mezi Barcelonou a Saharou Do příběhu Luis Leante čtenáře hodí jako do hluboké vody - předkládá mu obraz zestárlé Montse v novém tisíciletí, která se zotavuje kdesi v Africe v nemocnici po bodnutí jedovatým štírem. Po těžké otravě trpí ztrátou paměti, minulost se jí vyjevuje ve fragmentech jako děsivá noční můra. Až díky trpělivé pomoci domorodých ošetřovatelek se jí postupně daří složit, jak a proč odjela z Barcelony do Afriky a co se jí tam přihodilo.

Stejně jako se Montse pomalu rozpomíná, i Luis Leante informace čtenáři dávkuje. Vzpomínání Montse je doplněno mužským vypravěčem Santiagem San Románem, což je onen automechanik zoufale zamilovaný do Montse v Barceloně sedmdesátých let. Po žárlivém výstupu a zhrzeném rozchodu se Santiago dá v rámci povinné vojenské služby odvelet do legií ve Španělské Sahaře - aby zapomněl.

Spřátelí se s domorodými příslušníky nomádských oddílů, zamiluje se do jedné dívky a zažije veškerý chaos spojený s ústupem Španělů, marockou expanzí, bojem saharské osvobozenecké fronty Polisario a rozdělením země na „osvobozená území“ se stanovými tábory na vyprahlé poušti namísto měst a na část obsazenou Marokem, oddělenou opevněnou zdí. Luis Leante čtenáře rozhodně nezahlcuje obsáhlými historickými či politickými vsuvkami, okolnosti velkých dějin nenásilně vyplývají z dialogů protagonistů.

Čím úspornější je Luis Leante ve vysvětlování historického a politického pozadí, tím víc místa mu zbývá na skvělé zachycení atmosféry. Před čtenářem plasticky vyvstávají křivolaké uličky nasycené atmosférou nenávisti ke španělským okupantům, stejně jako strach, nejistota, žízeň a hlad při úprku domorodců z hlavního města zabraného vojsky marockého krále, úzkost přerůstající v děs při náletech ve stanových táborech na hranicích s Alžírskem, ale i naivita hraničící s hloupostí a taktéž neschopnost Evropanky cestující na vlastní pěst do divokých pouštních oblastí po stopách své dávné lásky - aniž je s to domluvit se jinak než jazykem bývalých okupantů či anglicky.

To český překlad románu Pamatuj, že tě mám rád bere na neznalého čtenáře ohled, a tak objasňuje historický, zeměpisný a politický kontext. Překladatel Vladimír Medek přidal před text románu historický medailonek o Španělské Sahaře a v závěru nechybí ani mapky měst a utečeneckých táborů, mezi nimiž se děj románu odehrává. V doslovu Stanislava Škody se pak lze dočíst nejen o historii Západní Sahary a tamním účinkování Španělska, ale též o literatuře spjaté s tímto územím - jak psané španělsky, tak arabsky nebo francouzsky na dnešním území Západní Sahary, v Alžírsku, Maroku, Španělsku a Francii.

Z provinčního města do světa Luise Leanteho nicméně šlechtí, že čtenáře výkladů v samotném románu ušetřil. Dalo by se říci, že v této knize, z jeho dosavadní tvorby nejvíce ceněné, se drží zásad, jež si vytyčil ve svém spisovatelském desateru, například „psát pro čtenáře, ne pro kritiky“, „nevyprávět na tisíci stranách, co se vejde do tří set“, „příběh raději vyprávět než vysvětlovat“ či „brát léky proti egu“.

Spisovatelskou dráhu Luis Leante zahájil už ve dvaceti letech ruralistickou prózou Cesta rudého čtvrtku, odehrávající se po válce v jeho rodném městě Caravaca de la Cruz, z úzkého rámce rodného kraje však postupně přešel k univerzálnějším tématům i kulisám. V dalších dílech vystřídal různé žánry, od detektivky po historický román, i různé scenerie od Španělska přes Kubu, Turecko, Německo až po Afriku. Společné jeho knihám je, že se vyhýbají lineárnímu vyprávění a objevuje se v nich velké množství postav.

Hrdinové španělského prozaika jsou většinou nějakým způsobem vydělení na okraj společnosti, něčím poznamenaní, odsouzení k prohrávání. Což sice taktéž není v literární tradici žádná novinka, ale Luis Leante si přesto našel osobitý způsob zachycení současného člověka drceného moderní dobou. V románu Pamatuj, že tě mám rád tak dokázal namíchat ze všech ingrediencí výživný, ale i snadno stravitelný koktejl, navíc se elegantně vyhnul hrozbě sklouznutí do nižšího patra červené knihovny.

Luis Leante - Pamatuj, že tě mám rád (Přeložil Vladimír Medek), Odeon, Praha 2010, 236 stran, 249 korun

Luis Leante (1963) vystudoval klasickou filologii, pracuje jako středoškolský profesor latiny. Do literatury vstoupil ve dvaceti letech novelou Cesta rudého čtvrtku (1983). K dalším knihám patří povídkový soubor Chovatel kanárků (1996) či román Stříbrný věk (1998). Kromě prózy píše také poezii, eseje, divadelní hry, filmové scénáře a knihy pro děti. Největší ohlas sklidil román Pamatuj, že tě mám rád (2007), přeložený dosud do jednadvaceti jazyků. Vznikl na základě autorovy výpravy s jeho žáky do alžírských utečeneckých táborů. Zatím posledním románem je Červený měsíc (2009), v němž se zabývá záhadnou smrtí fiktivního tureckého autora.

1.10.2010  Hospodářské noviny, Anežka Charvátová