Anna Karenina

Jeho dílem prostupuje motiv strhávání masek z tváří pokrytecké společnosti, jak to zachycují jeho novely Hadži Murat, Smrt Ivana Iljiče nebo romány Vojna a mír a Anna Karenina. Proti konformismu stavěl život ještě nezformovaný, tedy takový, který nátlaku společenské formy nakonec odolá. Pokračoval tak nejen v tradici Puškina, jenž do ruské literatury vnesl téma střetu živého jedince s mocí ztuhlých lidí, ale zvláště v linii ruské verze takzvaného výchovného románu (neboli bildungsromanu), jak jej představují především romány Hrdina naší doby M. J. Lermontova nebo Oblomov I. A. Gončarova.

Ač se dneska zdá, že L. N. Tolstoj leží ve stínu svého staršího současníka F. M. Dostojevského, zachycují Tolstého románové a novelistické příběhy elementární lidskou zkušenost se světem, nezatíženou společenskou morálkou. Takovou zkušenost nosí v sobě jeho hrdinové, Pierre Bezuchov i Anna Karenina, Hadži Murat nebo Konstantin Levin, kteří nejednají na základě sdílené morálky, nýbrž vždy z vlastního popudu - čerpají jen ze své osobní zkušenosti. Hrdinové neustále reflektují své činy, sami postrádají společenskou masku a objevují se ve světě jakoby bezbranní. To z nich činí tragické hrdiny uvědomující si svou jedinečnost, což je nutně dovádí ke střetu s ostatními lidmi.
Mezitím se však někde v pozadí střetů Tolstého hrdinů formuje okolní masa, navyklá nosit na sobě masku, a pomalu se proměňuje v bezejmenné monstrum, v loajální úředníky moci, kteří poslušně vykonávají anonymní příkazy společnosti i vlastní životy a hledí na sebe jen z takové pozice, již si sami ve světě vydobyli. To jim umožňuje, aby se v něm pohybovali po zavedených a předem vyznačených trasách. Lokomotiva, metafora takové civilizované masy, sráží nakonec Annu Kareninu pod sebe k zemi, mezi ony vyježděné koleje, které společnost potřebuje k tomu, aby fungovala. Tolstojovskou hrůzu z této civilizované společnosti později vyjádří vynikající polský spisovatel Witold Gombrowicz ve svém Deníku: „Vyrábějí a fungují. Kultura a civilizace. Jsou tak uvězněni v oděvu, že se sotva mohou hýbat, podobají se mravencům namazaným něčím lepkavým.“

L. N. Tolstoj líčil smrt v mnoha podobách, tu nejznámější zachytil ve slavné novele Smrt Ivana Iljiče, u jejíž četby Franz Kafka údajně plakal. Ivan Iljič, státní úředník, zjistí, že je smrtelně nemocen a tato nemoc jej pomalu dovádí k poznání, že celý jeho dosavadní život byl postavený na přetvářce. Povídka Smrt Ivana Iljiče nejlépe ukazuje Tolstého motiv ustavičného sváru mezi společenskou formou a vlastní lidskou existencí, která ve své autenticitě těmto vnějším formám neustále uniká.
Rodina, štěstí a neštěstí Podobně v jeho nejslavnějším románu Anna Karenina, jehož kompoziční technika již předznamenává moderní románovou tvorbu Joyce a Prousta, prostupuje příběhem neštěstí, které rozvrací zavedený řád a navyklý běh života celých rodin: „Všechny šťastné rodiny jsou si podobny, každá nešťastná rodina je nešťastna po svém.“ Jiný fenomenální spisovatel Vladimir Nabokov mnohem později tuto podivně znepokojivou větu adaptuje v románu Ada aneb Žár a celou ji ironicky převrátí: „Každá šťastná rodina je víceméně šťastna po svém, všechny nešťastné rodiny jsou si víceméně podobny.“ Též Marcel Proust ve svém románu Hledání ztraceného času, který ostatně v mnoha ohledech z Tolstého románů čerpá, bude předvádět pokrytecký vztah lidí ke smrti. Takto se v souvislosti se smrtelnou nemocí Svannovou vyjadřuje v Proustově textu vévodkyně de Guermantes: „Kdyby byl člověk povinen seznamovat se se všemi umírajícími, žádné salony by už neexistovaly.“

Jinou podobu má smrt Andreje Bolkonského z Vojny a míru, jenž během svého umírání pociťuje „zvláštní, radostnou lehkost bytí“. Z tohoto vzdálení se každodenním starostem, zapříčiněného zkušeností se smrtí, zdá se, vyjde Milan Kundera, když z této závratné lehkosti vytvoří jedno z ústředních témat svých románů. Nesnesitelnou lehkost zažívá moderní člověk, jenž světu odumírá.
Sama přítomnost nemoci a smrti zajišťuje, že se život nepřevrátí v nesnesitelnou a ztuhlou formu. Nemoc i smrt se v Tolstého díle projevují anarchisticky, jako ustavičná subverze konformity. Odhalují pokrytectví a ruší jakýkoli zavedený řád. A podobně jako nemoc a smrt se projevuje i tvůrčí psaní, jež všudypřítomnou faleš odkrývá. Psaní se tak stává anarchií vůči společenskému systému jako takovému.
Připomenout si výročí L. N. Tolstého nejde zřejmě jinak než výročím jeho smrti, která v jeho díle hrála ústřední roli. Byla však rovněž neobvyklým finále jeho života, kdy spisovatel, který 9. září právě dovršil osmdesát let, prchá ze svého domova, aby naposledy utekl od své ženy i rodiny. Nemoc mu nakonec zabrání pokračovat v cestě vlakem a hrabě umírá 20. listopadu 1910 na železniční stanici Astapovo.
Zdá se, že Lev N. Tolstoj pojímal lidský život jako vrcholné umělecké dílo. Takový život má blízko k tomu, aby se stal legendou. A takovou legendou se stala i jeho vlastní smrt.

Vojna a mír nově
K nynějšímu, sytému výročí úmrtí L. N. Tolstého vydala Euromedia Group pod hlavičkou Odeonu nový český překlad spisovatelova zásadního díla, románu Vojna a mír. Autorem převodu je vyhlášený překladatel l z ruštiny Libor Dvořák, k, francouzské části textu u přeložila Veronika Sysalová.

Dílo vydal Odeon ve dvou výrazných vázaných červených svazcích (704 + 714 stran).
Cena kompletu je 699 Kč

20.11.2010  Magazín Víkend DNES  str. 42  Výročí