Osmý hřích

I díky nim se někdejší žák církevní školy stal jedním z nejpopulárnějších německých spisovatelů. Týdeník Stern ho dokonce svého času kvůli těmto knihám nazval otcem vatikánského thrilleru. Vandenbergův autorský záběr je sice daleko širší, ale k tématu temných stránek působení církevní hierarchie se rád vrací. Nejnověji v románu Osmý hřích, který téměř vzápětí po německém vydání uvádí na český trh Knižní klub (v překladu Zlaty Kufnerové). Autor svůj román dokonce představí za pár dnů v Praze, na veletrhu Svět knihy. (Beseda s ním se koná v sobotu 16. května ve Velkém sále Průmyslového paláce. O hodinu později začne na stánku L 101 podepisovat své knihy.)

Vedle novinky ovšem nyní sáhl Knižní klub i po Vandenbergově letitém bestselleru Zapomenutý faraon. V novém překladu Ivy Daňkové před čtenáři ožívají děje snad největšího dobrodružství světové archeologie, objevu hrobky faraona Tutanchamona, ke kterému došlo v listopadu 1922. Egyptské téma má Vandenberg ve stejné oblibě jako vatikánské. V tomto případě se ho ovšem nezmocňuje jako fantazírující romanopisec, ale jako umný autor literatury faktu. Popravdě, tato role mu sluší přinejmenším stejně dobře, jako role snovače příběhů. Reálným hrdinou Zapomenutého faraona je objevitel Tutanchamonovy hrobky Howard Carter. Díky jeho objevu zájem o starý Egypt v meziválečném období ožil – a trvá vlastně dodnes. Vandenberg při psaní využil nejen dokumenty z archivů v Káhiře a Oxfordu, ale i svědectví posledních očitých svědků události. Výsledkem je kniha, která se čte se stejně zatajeným dechem jako lecjaká napínavá smyšlenka.

V pomyslných Vandenbergových stopách kráčejí mnozí. Na německé literární scéně se tímto směrem vydal například Andreas Wilhelm, který do podoby dobrodružného románu přetavuje tradovaná mysteria dávných časů a kultur. Stvořil za tím účelem badatelský tandem složený z anglického historika a francouzského amatérského archeologa. Oba jsou obdařeni nejen znalostmi, ale i dobrodružnou povahou. Zatímco v prvním příběhu nazvaném Projekt Babylon zamířili do mýty opředené jeskyně na jihu Francie, ve druhém (Projekt Sakkára, česky Knižní klub, přeložil Rudolf Řežábek) se vydávají do Egypta, aby na základě papyru zcizeného z Tutanchamonovy hrobky pátrali po desce Tabula smaragdina, na níž je údajně zaznamenána veškerá starobylá moudrost světa. Pochopitelně nejsou sami, kdo má o desku zájem. Wilhelm podobně jako Vandenberg ve svých románech mísí reálná fakta (jsou shrnuta v doslovu) s fantazií. Autorovy internetové stránky už ohlašují třetí část série – nazvanou Projekt Atlantida.

Autor: Ivan Matějka
Zdroj: Ústecký deník str. 21 Kultura & názory, 13.5.2009

Přidat komentář

LN Považujete se za vyslance historie v době, kdy toho lidé vědí o dějinách stále méně?

Čtenáři mi často říkají, že se díky mým románům začali zabývat historií. Mohlo by se zdát, že jsem to měl předem promyšlené, ale tak to není. Kariéra spisovatele se nedá naplánovat. Je spousta novinářů, kteří si řeknou, že až přijde čas, napíšou knihu, která bude trhákem, ale tak to nefunguje... Je to štěstí, nic jiného. Napsat správnou knihu ve správný čas a napsat ji dobře. Mé první knihy už se prodalo čtyři a půl milionu výtisků.

LN Píšete své knihy a v nich zúročujete to, co už o historii víte, nebo se během jejich psaní ještě vzděláváte?

To druhé je pravda... Existuje takové to známé zvednutí ukazováčku – dávejte pozor. A když někdo píše s takto zvednutým ukazováčkem, tak si většinou myslí, že on je jediný vzdělaný a ostatní jsou blbci. Což lidé nemají rádi, i já nejsem rád poučován. Proto vyprávím příběh, někdy vysvětluju, ale nepoučuju – což je asi tak třetina úspěchu knihy.

LN Cítíte v globálním světě, kterému vévodí angličtina, jako handicap, že píšete německy?

Kdybych býval byl položen do jiného hnízda a narodil jsem se v Americe, tak by můj dnešní celkový prodej, který činí 24 milionů knih, byl asi 200 milionů výtisků. Všechno hodně záleží také na literárním aparátu, na agentech.

LN A tak se třeba stane, že Dan Brown je slavnější než vy.

Ano, a Vandenberg je tedy německým Danem Brownem, a ve skutečnosti je to přesně obráceně: Dan Brown je americký Vandenberg. Když jsem napsal svůj první vatikánský thriller, tak byl Dan Brown ještě žákem základní školy na východním pobřeží. Takže když on ještě stál u tabule, má kniha už byla přeložena do třiceti jazyků. A navíc ode mě také opisoval...

LN Taktéž vyznění vašich knih se představitelům církve nelíbí. Co na církvi vlastně kritizujete?

Je to něco na způsob msty, což musím otevřeně přiznat, i když jsem nic takového nezamýšlel. Je to důsledek toho, že jsem v dětství byl vychováván sadistickými jeptiškami a později jsem se dostal do kontaktu s nadrženými mnichy. Byl jsem sirotkem, který se ztratil, později i bezdomovcem – a otevřeně přiznávám, že jsem prožil chvíle, kdy jsem se modlil, aby se mi dařilo lépe. A víte, co se stalo? Nic. Modlitba nepomůže, člověk si musí pomoci sám.

LN Navštěvujete všechna místa, o nichž píšete?

Ano, to je ten starý novinář ve mně. Zásada, kterou jsem si stanovil, zní: nikdy nepopisuj místo, na němž jsi nestál. Jedna žena na veletrhu mi říkala, že se jí hrozně líbil popis, kdy hrdina románu Král z Luxoru putuje za měsíčního svitu na oslu. A ona to zakusila na vlastní kůži a říkala, že to pro ni byl největší životní zážitek. Chtěl jsem původně tuto desetiřádkovou pasáž napsat zpaměti, v Údolí králů jsem samozřejmě byl, ale jen ve dne. Ovšem pak, když jsem seděl doma, jsem si řekl, že ta scéna je příliš důležitá na to, abych ji tak odlajdačil. Tak jsem druhý den z Mnichova odletěl do Luxoru, pronajal si osla a tuto cestu absolvoval. Další den už jsem zas seděl doma a psal. A když mi to pak ta paní povídala, věděl jsem, že jsem udělal dobře.

LN Jak vznikl váš pseudonym?

To není pseudonym... Když jsem začal psát, tak jsem si na jméno ukázal nůžkami v mnichovském telefonním seznamu. První bylo Müller a druhé Vandenberg. V té chvíli to byl pseudonym, ale potom si mě v důsledku vysokých honorárů všiml finanční úřad a ptal se, jak se tedy jmenuju... Nakonec to dopadlo tak, že byl pseudonym uznán za mé pravé jméno.

LN Píšete o historii. Jak dobře znáte vlastní minulost? To je téma, které mě dlouho pronásleduje. Nakladatelé se mě totiž ptají, proč taky nepopíšu vlastní život. Ale jsou dvě věci, které mi v tom brání. Nemám rád, když jsou knihy příliš osobní. A druhou překážkou je to, že můj život je plný náhod a podivných okolností, a tak by si plno lidí myslelo, že si vymýšlím: Moje matka mě dala ženě, která se jmenovala naprosto stejně... První rodný list byl zfalšovaný, a tak tam chybí jméno otce, protože matka si to nepřála... Ve třiadvaceti letech jsem přespával v autě na parkovišti za hotelem... A o rok a půl později jsem se stal šéfredaktorem významných bavorských novin...

Philipp Vandenberg se narodil v roce 1941 ve Vratislavi. Vystudoval dějiny umění a germanistiku v Mnichově. Poté pracoval jako novinář. Debutoval v roce 1973. Nejnověji v češtině Knižní klub publikoval román Osmý hřích a nový překlad knihy Zapomenutý faraon o objeviteli vchodu do Tutanchamonovy hrobky.

Autor: Ondřej Horák
Zdroj: Lidové noviny str. 11, Kultura 19.5.2009

Přidat komentář